V Istanbulu žije oficiálně patnáct milionů lidí, neoficiálně pětadvacet. Je tedy zvláštní a trochu nepochopitelné, že není městem hlavním. Bejvávalo… Ještě začátkem minulého století. Jenže pak jistý Mustafa Kemal alias Atatürk alias Táta Turků nahradil válkou zdevastovaný sultanát „republikanátem“ a hlavní město přesunul do Ankary. Pro odpověď na otázku, kde se doposud stále velmi vážený a populární Atatürk vzal, musíme opustit Bospor a vydat se k Dardanelám. Oba průlivy jsou si podobné jako vejce vejci, oba patří Turecku a oba mají také nesmírnou strategickou důležitost. Jsou totiž branou do Evropy, ale zároveň i k Černému a Středozemnímu moři. Proto si také, zvláště na úžinu dardanelskou, vojenští stratégové vždy brousili svoje tesáky. Největší bitva se tu rozhořela během první světové války. Tehdy v roce 1915 se na pobřeží vylodily pod britským velením početné oddíly Australanů a Novozélanďanů. Cíl byl jasný: definitivně si to vyřídit s Turky, kteří se dosti nešťastně spřáhli s Německem a Rakousko-Uherskem. Na první pohled snadná operace ovšem nedopadla dobře. Byla to bez nadsázky katastrofa. Neblahé připomínky na líté boje najdete ostatně na gallipolských plážích a kopcích nad nimi dodnes. Strůjcem vítězství kníraté turecké armády byl tehdy právě Mustafa Kemal. V té době sloužil vlasti coby podplukovník. Smrti unikl několikrát jenom o vlásek. V záplavě náhrobků tu ten jeho tedy nenajdete. Nezemřel ale ani ve své Ankaře, nýbrž v istanbulském paláci Dolmabahce… pšššt – na cirhózu jater.

 

Takže jsme obloukem zase zpátky v Istanbulu, respektive v Cařihradu, případně v Konstantinopoli, neřkuli v Novém Římu, eventuálně ve Městě míru a štěstí. Otázky jak, kdy a proč přišlo tohle město k tolika jménům, jsme přenechali učitelům dějepisu a radši jsme se vydali na slavnostní recepci, pořádanou u příležitosti státního svátku České republiky. Odehrávala se v jednom poměrně luxusním istanbulském hotelu. Blyštivé nádobí bylo plné roztodivných pokrmů, teklo šampaňské a všude se pohybovala spousta pečlivě oháknutých hostů brebentících snad všemi světovými jazyky. Naštěstí je přítomna i naše šarmantní paní velvyslankyně, která sem přijela z Ankary. Hlavní téma rozhovoru se točí kolem toho, zda by se přece jen lépe „nevelvyslancovalo“ v magickém Istanbulu než v nanicovaté Ankaře, kde je k vidění v kostce kulové. „Ani snad ne,“ říká paní velvyslankyně. „Právě proto, že v Ankaře nic není, můžete se tam daleko líp soustředit na práci. Ovšem, kdyby mi bylo dvacet, chtěla bych být tady v Istanbulu, psát básně, toulat se ulicemi a popíjet čaj nebo kávu. To by se mi líbilo.“ Výborný nápad, díky. Takže hurá za kávou, čajem a poezií!

 

A začít můžeme rovnou u Galatského mostu. Dejme tomu takhle:

Galatský MOST

z rámusu, z moře aut jímá mě ZLOST

rybářů jakbysmet všude je DOST… a DOST

naštěstí z Turka… jen málokdy zaskočí KOST

Abyste rozuměli, pod Galatským mostem je několik skvělých kaváren, kde si milovníci silné turecké kávy přijdou nepochybně na své. Jenom tak pro zajímavost – káva, ani ta turecká zdejším vynálezem není. Turci ji převzali od Arabů, konkrétně z Jemenu. Když už jsme u té turecké kávy, zkusme si připomenout, co se nám vybaví dalšího ve spojitosti s Tureckem. Samozřejmě turecký med, Turek od okurek, turecké hospodářství anebo poturčenec horší Turka.

Nápojem číslo jedna je ale v Turecku čaj. Opouštíme tedy Galatský most a míříme do úzkých uliček starého města. Tady je čajoven, těch naprosto obyčejných, kam chodí většinou jenom Turci, celá řada. A na řadě je i další chvilka poezie.

Tu mezi bednami a žoky a koši s artyčoky

chutná čaj líp, než v podniku pro hosty V.I.Píp.

Lžičky cinkly o sklo sklínky

a při snahy troše, zahlédnete tu někde i foto M. Baroše.

Následuje pár řádek o jídle. Přísahám, že ale opravdu jenom pár. Silný turecký čaj vám většinou sevře žaludek natolik, že už na jídlo nemáte ani pomyšlení. Na dobré a levné jídelny, tzv. lokanty, narazíte v Istanbulu na každém rohu. Pestrost pokrmů je omračující, chuť vesmírná, ochota personálu nesmírná.