V noci ze soboty 12. na neděli 13. srpna 1961, kdy už většina Berlíňanů spala, byla zahájena takzvaná operace Rose. Východoněmečtí vojáci, policisté a milicionáři začali natahovat v ulicích Berlína ostnatý drát. Začala se odehrávat lidská dramata. Ozbrojená východoněmecká policie uzavřela přístup k vlakům, které odjížděly do Západního Berlína. Lidé byli zmateni. Jedna starší paní si dodala odvahy, přišla k nim a zeptala se, kdy pojede příští vlak do Západního Berlína. „Žádný příští nebude, babi. Jste už všichni v pasti,“ odpověděl jí jeden z policistů.

Lidé se probouzeli do nedělního rána a zjišťovali, že je od příbuzných, sousedů, přátel, spolužáků a kolegů dělí ostnatý drát. Volali a mávali na sebe, malé děti zdvihali nad hlavu. Někteří se pokusili uprchnout, tušili, že je to jedna z posledních možností. Mnohým se to podařilo, ale některé pokus uniknout z pasti stál život. Symbolem tragédií, které se odehrály v prvních týdnech po 13. srpnu 1961, se stala berlínská Bernauer Strasse. Když obyvatelé této ulice onu neděli vstali, zjistili, že domy na její jedné straně a celá silnice nyní patří do Západního Berlína a domy na druhé straně do východního. Někteří z těch, kterým byla „na doživotí“ přidělena NDR, začali vyskakovat z oken na vozovku, která už patřila k Západu. Na ní stála skupina Západoberlíňanů, kteří je povzbuzovali, a hasiči chytající je do plachty. Jenže východoněmecká policie na to brzy přišla, začala do domů vstupovat a prchající lidi zadržovat. Docházelo k srdceryvným scénám. Uprchlíci, mezi nimiž byli i staří lidé, viseli z oken, za ruce je drželi východoněmečtí policisté, za kotníky západoberlínští sousedé, a přetahovali se o ně. Někteří měli štěstí, ale řada lidí byla zadržena, několik jich spadlo a zabilo se. Východoněmecké úřady nařídily okna vedoucí na Západ zazdít. Lidé se pak pokoušeli uniknout přes střechy. Jako například 4. října 1961 třicetiletý Bernd Lunser, který se chtěl ze střechy spustit na prádelní šňůře, ale východoněmečtí pohraničníci ho zpozorovali, honili ho po střechách, až spadl a zabil se. Na Bernauer Strasse se nyní nachází památník, který oběti připomíná, a také je zde možné vidět dochovaný souvislý úsek zdi.

 

Jedna z nejslavnějších fotografií té doby byla pořízena 15. srpna 1961. Tehdy obletěla svět a dnes se v Berlíně prodává jako pohlednice. Snímek pořídil dvacetiletý novinářský elév Peter Leibing. A co je na jeho životním snímku zachyceno? Devatenáctiletý východoněmecký pohraničník Conrad Schumann střežil na rohu Bernauer Strasse a Ruppiner Strasse metr širokou zábranu z ostnatého drátu. Za ní se srotil dav mladých západních Němců, kteří mu nadávali a posmívali se mu. Schumann byl zmatený, rozpačitý. Nervózně si zapaloval jednu cigaretu za druhou. Někteří z lidí, kteří jeho chování pozorovali, ho přestali urážet a začali na něj volat: „Přeběhni, přeběhni!“ „Měj jsem ho v hledáčku víc než hodinu,“ vzpomínal Leibing. „Měl jsem pocit, že se chystá utéct. Bylo to jako instinkt.“ Schumann náhle odhodil cigaretu, odrazil se a skočil. A právě tuto chvíli zvěčnil Leibing. „Naučil jsem se to na překážkových dostizích v Hamburku,“ vysvětloval. „Musíte koně fotografovat v momentě, kdy se zvedá ze země, a zachytíte ho, jak překonává překážku.“ Conrad Schumann řekl, že utekl proto, aby nemusel střílet na lidi.

 

Zábrany z rolí ostnatých drátů a cihel brzy nahradily betonové kvádry. Již 18. srpna 1961 v půl druhé ráno z nich začali dělníci pod dozorem policie stavět na berlínském Postupimském náměstí zeď. Doslova přeřezáno bylo celé město. Stanice metra, přes které by mohli Východoberlíňané uniknout, byly zazděny, přeťaty byly autobusové linky i telefonní a elektrická síť. Do obrovských problémů se dostali lidé, kteří pracovali nebo studovali v Západním Berlíně. „Pendleři“, jak se říkalo lidem, kteřížili ve východní části a pracovali v té západní, ze dne na den přišli o práci. A stali se občany NDR druhé kategorie. Dostali cejch pochybných živlů, nesměli být zaměstnáváni v důležitých funkcích, například učitelé nesměli nyní své povolání v NDR vykonávat. Východoněmecký režim se mstil také studentům. Vysokoškoláci, kteří studovali v Západním Berlíně a nyní uvízli ve východním, nesměli svá studia dokončit, včetně těch, co byli v posledním ročníku. Museli nastoupit do výroby. Středoškoláci, kteří měli rok nebo dva před maturitou, už byli také podle východoněmeckých úřadů příliš infikováni „imperialistickým“ vzdělávacím systémem a kulturou, a museli nastoupit do učení. O tom, jestli jim bude v budoucnu povoleno studovat, rozhodovala loajalita, kterou oni a jejich rodiče prokázali politickému režimu NDR. Ti, co byli v prvním a druhém ročníku střední školy, a především školáci ze základních škol, nebyli z východoněmeckého školství vyloučeni, ale museli být rozptýleni v jednotlivých třídách, v žádné jich nesměl být větší počet.

 

Lidé podnikali zoufalé pokusy, jak se z klece jménem NDR dostat. Způsob, jaký si zvolili, byl různý. Někteří vsadili na to, že byli dobří plavci. Tak jako čtyřiadvacetiletý Günter Litfin. Pracoval jako krejčí v Západním Berlíně, jeho práce ho velmi bavila. S rodiči a bratry žil ve východním Berlíně a do práce denně dojížděl. Když si našel byt poblíž módního salonu, ve kterém pracoval, rozhodl se, že se přestěhuje. Poslední úpravy dělal v bytě za pomoci bratra v sobotu 12. srpna 1961. Nastěhovat se měl v pondělí 14. srpna. Pracovali dlouho do noci a kolem jedné hodiny – už v neděli 13. srpna odjeli S-Bahnem domů. Byl to jeden z posledních vlaků, které projely do východního Berlína. Pak spadla klec, hranice byly uzavřeny. Mladík ze dne na den přišel o milovanou práci, byt, do něhož investoval úspory, a zůstal uvězněný na Východě. Navíc věděl, že jako pendler to nebude mít v NDR lehké. Dlouho přemýšlel, jak se dostat zpátky. Nakonec se rozhodl hranici přeplavat. Plaval usilovně, jenže pohraničníci ho spatřili a zastřelili ho. Nebyl jediný, kdo zemřel, když chtěl přeplavat na svobodu. Jednadvacetiletý Ingo Krüger se chtěl dostat za svojí snoubenkou. Byl potápěč, a tak se rozhodl, že hranici podplave, jenže byl prosinec a voda ledová – zemřel na podchlazení. Jeho dívka na něj marně čekala na druhém břehu a pak zoufalá sledovala, jak pohraničníci vytahují jeho tělo.

Východoněmecká propaganda hlásala, že zeď je postavena jako ochrana lidu NDR proti nepřátelům a živlům, které chtějí lidově demokratickou republiku rozvrátit. O lidech, kteří na zdi zahynuli, se nesmělo psát, na jejich pohřbech se nesmělo mluvit o příčině jejich smrti.

Snad nejvíce mrazí ze smrti Petera Fechtera. Zemřel 17. srpna 1962, čtyři dny po prvním výročí vztyčení Berlínské zdi. Byl v partě mladých lidí, kteří se rozhodli hromadně prolomit zeď. Většina jich s blížícím se datem, které si pro útěk zvolili, dostala strach a odpadla. Nakonec zůstal jen on a jeho nejbližší kamarád. Přelezli první drátěnou zábranu. Pohraničníci je zpozorovali a začali na ně střílet ze samopalů, oni však běželi dál. Peterův kamarád doběhl k dvaapůl metru vysoké zdi, vyšplhal se na ni, skočil a byl na Západě. Ale Petera při zdolávání zdi zasáhla kulka. Spadl, krvácel z tepny, sténal a volal o pomoc. Jeho hlas pomalu slábl. Vykrvácel. Jeho poslední chvíle jsou zachyceny na fotografii – osmnáctiletý kluk v džínách, s vlasy sčesanými na patku, leží v kaluži krve v prostoru mezi zdí a dráty a jeho život pomalu dohasíná. Nikdo mu nepomohl… Západoberlínští pohraničníci měli zákaz na toto území vstoupit, a ti východoněmečtí pro něj přišli až po hodině, kdy už byl mrtvý.

 

Řada útěků se ale zdařila. Mnoho svých kolegů dokázali přes hranice dostat západoberlínští vysokoškoláci a středoškoláci. Chtěli svým východoberlínským spolužákům pomoci, aby mohli dokončit studia. Obstarávali jim falešné dokumenty a také našli únikovou cestu skrze kanály. Jejich kamarádi jimi úspěšně prolézali, na konci byli šťastní, i když špinaví a strašlivě páchnoucí. Studenti pomohli za několik měsíců uniknout asi pěti tisícům kolegům.

Ale tunely se i kopaly. Jeden z nich měl vchod na hřbitově ve východoberlínském Pankowě, za jedním z náhrobků. Do Západního Berlína jím prošlo za dva týdny třiadvacet lidí, pak jeho existenci někdo udal. Další slavný tunel vykopal Harry Seidel, východoberlínský cyklistický přeborník, který odešel na Západ. Tunel vedl ze západoberlínského Neuköllnu do východoberlínského Treptowa a proplazilo se jím několik skupin lidí; nakonec však byl jeho tvůrce v roce 1962 zrazen agentem Stasi a zatčen. NDR se rozhodla udělat ze svého bývalého sportovního hrdiny, který pohrdl její péčí, odstrašující případ. Byl mu navržen trest smrti, ale strach z mezinárodní reakce způsobil, že prokurátor u soudu požadoval „pouze“ doživotí. Seidel nakonec ve vězení strávil „jen“ čtyři roky, pak byl na základě dohody mezi Západem a Východem propuštěn. NDR prodávala své politické vězně na Západ – takových případů bylo nakonec přibližně třicet čtyři tisíc. V šedesátých letech se částka za propuštění jednoho vězně pohybovala kolem čtyřicet tisíc marek, v osmdesátých letech se vyšplhala téměř na sto tisíc.

Zajímavý je také příběh tunelu, který kopal Hasso Herschel. Přispěla mu na něj totiž americká televize NBC za příslib, že bude moci být s kamerou při tom, když z něj budou východoněmečtí uprchlíci vylézat. O tom, že byla uzavřena tato dohoda, věděla jen hrstka lidí, aby nedošlo k prozrazení. A byly natočeny jedny z nejdojemnějších záběrů – lidí, kteří se sice obalení blátem, ale šťastní dostali k cíli své cesty.

 

Od sedmdesátých let mohli západní Němci jezdit na Východ, kdykoli chtěli. Museli si jen povinně vyměnit západní marky za východní, a ty utratit. Lidé se zase mohli setkat – příbuzní, bývalí sousedé, přátelé. Lidé ze Západu vozili na Východ jako dárky kávu, kosmetiku, džíny, mladým lidem dělaly největší radost gramofonové desky. Kdo byl obdarován deskou Rolling Stones, ocitl se v sedmém nebi.

 

Koncem osmdesátých let se režim v NDR začal hroutit. Pomohla k tomu Gorbačovem vyhlášená „perestrojka“ a „glasnosť“. V létě roku 1989 začaly tisíce východních Němců utíkat přes Maďarsko (které otevřelo hranice s Rakouskem) a západoberlínské velvyslanectví v Československu do SRN. Na podzim začaly masové protirežimní demonstrace v Lipsku, Berlíně a dalších městech. Situace byla pro nejvyšší politickou garnituru neudržitelná. Stoupenci tvrdé linie byli sesazeni, ale ani to už nestačilo, komunistický režim se hroutil. Devátého listopadu 1989 večer oznámil zcela překvapivě mluvčí ÚV SED (východoněmecká obdoba ÚV KSČ) Günther Sabowski otevření hranic a tisíce lidí začaly proudit na Západ. Již této noci začala demolice Berlínské zdi. Dnes z ní existuje jen několik úseků. Nejdelší se nachází (kromě již zmíněné Bernauer Strasse) na Warschauer Strasse, kde se ze zdi stala galerie pod širým nebem – byly a stále jsou na ni malovány nejrůznější výjevy – asi nejznámější je trabant prorážející zeď nebo L. I. Brežněv vášnivě se líbající s E. Honeckerem. Historii Berlínské zdi je věnována stálá expozice v Německém historickém muzeu a útěkům přes ni pak Muzeum zdi na Checkpoint Charlie.