Autoportrét: Introvert, který slyší trávu růst a snaží se to materializovat.
Blíženec: Je nás víc.
Ceny: Svědectví, že věci vznikající v samotě nepadají rovnou do kanálu. Jsou důkazem, že umění je mimo jiné i věcí veřejnou.
Čas: Něco, co se stále zrychluje.
Divadlo: Miluji. Ale většinou ho nemůžu vystát.
Energie: Základní předpoklad pro život.
Film: Strašně zranitelná virtualita, kterou potkalo to štěstí, že je středem zájmu.
Gramofon: Pro mě – vedle auta – asi nejpoužívanější stroj.
Ha (Hamlet): Konflikt jednotlivce se stávajícím řádem. Osobně se však domnívám, že s Merkuciem byla daleko větší sranda. Jinak cédéčko s mou hudbou, která dostala cenu.
Chalupa: Industriální prostor obklopený zahradou, kde mohu pracovat.
Ida: Svět, který doplňuje můj, a doufám, že i naopak.
Jinotaj: Nejspíš záměr božského stvoření světa.
Kráska (a Zvíře): A tajné křiky houslí bděly v zahradách… Moje hudba k inscenaci, s jejímž autorem Františkem Hrubínem jsem chodil v Chlumu do letního kina.
Láska: Oblíbená danost lidské činnosti.
Muzika: Všude kolem.
Národní divadlo: Dotýkaný prostor, kde jsem vyrůstal.
Ostrava: Kakaové nebe, hašení koksu, moje vánoce a výlet s dědečkem na komín elektrárny. Nyní ovšem lázeňské město. A naše inscenace s Miroslavem Bambuškem ZDAŘ BŮH. Panychida za mrtvé horníky.
Práva: Čas, kdy člověk viděl nejvíc výstav, divadel a filmů. A samozřejmě doktorát na UK.
Radok: Režisér, název nejprestižnější ceny, kterou u nás může divadelník dostat. Mám jich šest. Pro většinu obyvatel bohužel jméno znějící stejně abstraktně asi jako alzheimer.
Římani: Impérium, které nám mimo jiného odkázalo základní systém členění práva. A taky záminka pro stupidní hollywoodské velkofilmy, rád bych si nějaký udělal.
Scénografie: Vymezení prostoru pro jakékoli lidské konání s určitými atributy, které nás znepokojují. Kdysi jsem se jí chtěl – podobně jako chemií – zabývat.
Štětec: Nástroj na trénování uvolněného zápěstí. V dřívější době, kdy jsem maloval přímo rukama, jsem štětcem prorážel dřevotřískové desky.
Tetování: Moje malá zahrádka.
USA: Hlasitý křik lidí, odvezených za vodu. Nikdy jsem nepočítal dny tak jako v Americe. Jsem Evropan. Navzdory tomu bych nám přál americkou schopnost radovat se z úspěchu bližního.
Údolí (suchých kostí): Moje třetí opera. Apokryf o nepoučitelnosti lidí v mezích zdravého skepticismu.
Vidiny: Čas na snění je stejně důležitý jako čas na tvorbu. A ať se to mnohým nezdá, rozhodně není ztracený.
Whisky: Nápoj, který mě neoslovuje, vím však, že správná whisky má být cítit zapařeným myším hnízdem.
Xylofon: Nástroj smrti.
Zlatovláska: Můj balet pro Národní divadlo, zasahující publikum od tříletých dětí až po věhlasné hudební odborníky. Je to balet ryze český, aby si lidé odcházející z představení řekli: Tady jsem doma.
Žal: Něco, co nás obklopuje na každém kroku, a proto musím stále něco dělat, abych se rozveselil.

připravila Michaela Gübelová, autoportrét Vladimír Franz