Číslo 11/09

TIPY DIVADLO 11/09

PŘIPRAVIL JIŘÍ P. KŘÍŽ

LABUTÍ JEZÍRKO

IVA PEŘINIOVÁ

REŽIE: TOMÁŠ DVOŘÁK

NAIVNÍ DIVADLO LIBEREC

Princeznu Odetu zaklel zlý Rudovous v labuť, a pokud ji někdo zbaví zlaté korunky, už to tak zůstane. Pro loutkáře s marionetami přepsala Iva Peřinová Čajkovského operu rovnou jako LABUTÍ JEZÍRKO. Zase se jednou v Liberci dala do kupy stará dobrá parta, která si vyhrála už s Peřinové BEZHLAVÝM RYTÍŘEM, s ALIBABOU A ČTYŘICETI LOUPEŽNÍKY, s ALÍNOU A PETŘÍNEM V JINÉM DÍLU SVĚTA nebo v plzeňské Alfě s PSOHLAVCI: režisér Tomáš Dvořák a výtvarník Ivan Nesveda. Takže profilový kousek sezony je od října na světě. Vynikající hudební aranžmá a intonačně přesné vícehlasy hereckého ansámblu. Nebyli by to loutkáři, aby příběh neodlehčili. Ani v jediném okamžiku ho ale neparodují. Přesto premiéra LABUTÍHO JEZÍRKA Ivy Peřinové přinesla díl smutku. Autorka nemohla být v hledišti. V nemocnici zápasí s velice zlým Rudovousem. Po všech krásných pohádkách, které napsala pro děti i pro dospělé, jí jenom tiše přeju, aby v jejím zápase všichni pohádkoví hrdinové, jež přivedla na svět, při ní věrně stáli a pomohli jí vrátit se.

FOTO: Labutí jezírko: Dvorní dámy z dílny Ivana Nesvedy


 

NÁMĚSTÍ BRATŘÍ MAŠÍNŮ

DAVID DRÁBEK

REŽIE: DAVID DRÁBEK

KLICPEROVO DIVADLO HRADEC KRÁLOVÉ

To náměstí existuje samozřejmě jenom v horečném infarktovém snu občana Vendelína. V NÁMĚSTÍ BRATŘÍ MAŠÍNŮ vůbec nejde o Ctirada a Josefa, ale o invenční provokaci v nahlížení na naši přítomnost. Dvě na sebe volně navazující části pojmenoval autor a režisér ČESKÉ HOŘE a ČESKÉ MOŘE. Na scéně se objevují bezdomovci, penzisté, ale i adolescenti vykolejení nevídanou dravostí veksláckých kapitalistů a sebeadorací politiků, kteří Čechy zase horempádem odhlašují z Evropy. Drábkův sarkastický pohled na všechny, sebe nevyjímaje, ale také nostalgické zamyšlení nad údělem lidí, kteří netvoří dějiny. Autor se umí rozhlížet s humorem, má velký dar vtipně pointovat každý výstup. Zúročuje zkušenosti ze surreálných kabaretů ještě v olomoucké Hořící žirafě. Dráždí, a zároveň smutní s námi všemi. Nesnáší čecháčkovství, je mu odporná malost, vidí pod masku falešné starostlivosti rozdmýchávající xenofobní a nacionalistické pudy. Když už nezabírají invektivy proti Evropě, tak se znovu vypouští sudetský džin. Ve jménu vlastní moci. NÁMĚSTÍ má i dostatek poezie a snovosti. „Jsme divný národ a smutně o tom přemýšlím. Často dusíme sami sebe. Asi nám chybí moře, otevřená dálka…“ Adresuji to za básníka Jana Skácela na Hrad.

 

NAŠI FURIANTI

LADISLAV STROUPEŽNICKÝ

REŽIE: IGOR STRÁNSKÝ

SLOVÁCKÉ DIVADLO UHERSKÉ HRADIŠTĚ

Lébl Na zábradlí, Morávek v Hradci, Černín v Opavě a Brně, Lipus v Ostravě, Františák ve Zlíně, ti všichni našli v NAŠICH FURIANTECH téma, které ozřejmuje nepevnost českého charakteru. Stránský dosáhl ironie jednoduchým, ale geniálním způsobem: obecní zastupitele, polena dubová, zdobí oranžové a modré oděvní doplňky. V divadle výmluvnou metaforu chápou všichni. Kromě partajnické barevnosti udrželi inscenátoři FURIANTY na území furiantství, jak je chápal a vykládal autor. Na jedné straně je to vlastnost skoro ušlechtilá. Často je to ona tichá dohoda Čechů a Moravanů v dobách zlých, úradek proti uchvatitelům a pokořitelům pro udržení ducha tiché vzdornosti. Čím jiným byli Burian, Werich, Horníček, Suchý, Vodňanský, v nejlepších časech i Šimek? A pak je tu druhý pól, furiantství zlé. Začíná poťouchlou škodolibostí a třeba vytahováním se, pokračuje svévolí, snahou urazit a zesměšnit souseda, soupeře, nesouvěrce – a končívá radostí z jeho porážky, zničení, se zdůrazněním osobních zásluh a geniality. Rozhlédněme se. Máme dost pokračovatelů starosty Dubského i prvního radního Buška. Znovu a znovu rozdmýchávají se spory o pozici ponocného, o preference prvního radního podle c. a k. imunit platných dodnes.


 

kategorie: RSS, Číslo 11/09
Dolní navigace