S tatínkem byl v dětství častěji, protože maminka chodila do večerní školy. Byla ze čtyř dětí a studovat mohla až v dospělosti, při zaměstnání. Vladimír už byl na světě, když dokončila střední a posléze vysokou školu. „Taťulda“ odešel ráno v půl páté na autobus a jel do báňských strojíren opravovat důlní mašiny. Už před třetí hodinou odpoledne byl doma a až do večera mohli být spolu. Jezdili spolu na zahradu, na jejich „ plantáže“. Vlastně nejčastěji trávili čas tím, že pracovali. Pamatuje si, jak jezdili mamince naproti k různým vlakům, když se vracela z Prahy ze zkoušek. Studovala práva na Karlově univerzitě. Seděli v trabantu u nádraží, většinou byla tma a společně jeli domů. Soužití rodiny fungovalo jako naprosté bezpečí. Jednou jedinkrát si Vladimír pamatuje, že maminka byla po ránu rozladěná, protože se s tatínkem nerozloučila, když jel do práce. Žádné spory, rozchody nebo úvahy, že by měl někdo někoho jiného, nepřicházely v úvahu. Když mamka ráno odešla, utíkal do kuchyně. Stál tam hrnek, ze kterého pila kávu. Nad lógrem zůstával ten nejlepší sladký zbytek, který hrozně rád dopíjel.
Číslo 10/09
Smysluplný stesk Vladimíra Javorského
Nevím přesně, kdy si pierot z Ostravy všiml, že se jeho tělo pohybuje trochu jinak než těla jeho vrstevníků. Snad až na gymnáziu. Do té doby hrával fotbal na dvoře mezi paneláky, na kole jezdil do Bělského lesa a první, kdo s ním v jeho vzpomínkách „pohyboval“, byl jeho tatínek. Jako miminko ho vezl na saních, povídal si přitom s kamarádkou a vůbec si nevšiml, že sáně převrátil. Asi deset metrů ho vlekl ve fusaku pusou ve sněhu, až ho kolemjdoucí upozornili, že své dítě vleče a pravděpodobně ho udusí.
Mámina velká rodina se dlouho a intenzivně stýkala. Na Mikuláše se pekly u babičky perníky a na druhý vánoční svátek se sešly rodiny všech čtyř sourozenců. A když byla pouť v Bělé, pekly se zase koláčky a všichni měli cukrové vaty, turecké medy, okurky z obrovských sudů a někteří končili potupně na záchodě. Na zahradě smažili v obrovském kotli vaječinu a děti trhaly jahodové, ostružinové, malinové listí a větvičky ze smrku a společně se vařil čaj. To sezení pokračovalo často i na druhý den. Dnes už se schází další generace. Dlouho s nimi nemohl společně pobýt. Ale čaj má rád stále. Nosí u sebe plechovou konvičku, kterou dostal z Rumunska, od příbuzných své družky. Pěkně mu z ní chutná a navíc je nerozbitná.
Když si jako kluk lehl do postele, měl strach, že jsou pod ní hadi nebo čerti. Hrozně rychle se zachumlal pod peřinu. Nesměl mu vyčuhovat ani nos. A když rodiče odjeli někam na návštěvu, seděl u okna tak dlouho, dokud neuviděl zatáčet trabanta k nim do ulice a byl si jistý, že se v pořádku vrátili domů. Měl se jmenovat Boris. Ale babička se postavila celou svou vahou proti, a tak je Vladimír.
... v tištěné Xantypě se dočtete více!
text Zuzana Maléřová
