Osobně shledávám s postupem času na Škvoreckém stále fascinující jednu věc – jeho takřka programový odpor k jakémukoliv politickému angažování. V situaci, kdy se českými zeměmi ve dvacátém století přehnaly dva totalitní režimy, jež si kromě totální podřízenosti vynucovaly i projevy veřejné loajality, nebylo jednoduché si takový postoj udržet. Ve svých literárních memoárech PŘÍBĚHY NEÚSPĚŠNÉHO TENORSAXOFONISTYpíše: „Zůstal jsem lhostejný k mužům pochodujícím pod vlajkoslávou, k sloganům, k holčičkám, které líbají státníci, k pažím pozdviženým k římskému nebo proletářskému pozdravu.“ Ano, v době, kdy se literáti předhánějí v servilitě vůči Josefu Stalinovi a Klementu Gottwaldovi, píše Škvorecký své věty o revoluci, která se „odkládá na neurčito“, jak stojí v první větě ZBABĚLCŮ. Jimi se po jejich prvním vydání zabývá i všemocný Ústřední výbor KSČ, jako by snad jedna kniha mohla narušit režim postavený na zástupech ozbrojených příslušníků a statisících ochotných spolupracovníků. Když však o deset let později skončil na tancích „bratrských armád“ pokus o reformu nelidského systému a desetitisíce zklamaných občanů opustilo zemi, byl to právě onen „zvrhlý“, „nekulturní“ a „málo politicky angažovaný“ pásek z Náchoda, kdo zachraňoval českou literaturu v dobách nejtěžších. V době, kdy se vystřízlivělí soudruzi snažili odčinit své „omyly“ dalším politickým angažováním pod novými vlajkami, na něž po uplynulých dvacet let plivali, zakládá Josef Škvorecký exilové nakladatelství. V situaci, kdy není jisté, jak dlouho bude probíhat státem řízená devastace kultury, obětuje Josef Škvorecký se svojí manželkou, spisovatelkou Zdenou Salivarovou, nejen finanční prostředky, ale i veškerý volný čas a vlastní literární ambice vydávání knih, které neměly nikdy spatřit světlo světa a jejichž autoři byli odsouzeni normalizačním režimem k postupnému zapomnění. Za tuto činnost byl Škvorecký po sametové revoluci vyznamenán nejprve Řádem bílého lva, posléze byl však „odměněn“ mediálním atentátem, který z jeho nejbližší osoby vyfabuloval dlouholetého konfidenta StB, zatímco někdejší opěvovatelé „dělnické třídy“ se opět navrátili do centra veřejného dění. Domnívám se, že manželům Škvoreckým česká kultura stále mnoho dluží. A proto posílám do Toronta s přáním všeho dobrého a pevného zdraví i veliké díky nejen za gigantickou práci, ale i za životní postoj, který může být v dnešní době dravých individualistů, vyznávajících jen vlastní prospěch, velikou inspirací.

Díky, Errole!