To opravdu nepůjde. Znám vícero jazyků – hebrejštinu, angličtinu, francouzštinu, italštinu… ale ten váš je skutečně náročný. Nic mi v tom nesedí. To skloňování! A výslovnost! (Mluvčí se vloží do hovoru: „Pan velvyslanec říká kohůt, sůd… S naším ‚ou‘ se smiřuje jen velmi ztěžka.“ – pozn. aut.)

 

Vidíte! (směje se) Čeština je opravdu komplikovaná.

 

Věřte mi, že hodně. O Československu mezi válkami jsem psal kdysi diplomovou práci. A v roce 1968 jsem jako studentský aktivista protestoval v Londýně před sovětskou ambasádou proti invazi do Československa. Vlastně mě právě tyto aktivity přivedly k mezinárodním vztahům a diplomacii… Hodně jsem o Česku a Češích četl, i přeloženou českou beletrii, takže jsem měl poměrně komplexní obraz. Jsem tu moc rád. Hodně cestuji. Skoro každý víkend jezdím mimo Prahu.

 

Ty základní. Jak v Izraeli lidé žijí, proč proti sobě bojujeme s Araby, jak vznikl ten konflikt, ale také o kultuře, literatuře, historii. Hodně se tak učím o vaší zemi. Mnoho Židů přišlo do Izraele právě od vás. Takže izraelská kultura a život mají původ i zde. Je také zajímavé žít v této oblasti, se kterou je spojeno tolik tragédií.

 

Pokud vím, tak mí předkové přišli do Anglie na přelomu 19. a 20. století, částečně z Krakova, částečně z Frankfurtu. A zůstali zhruba padesát let. Ale o minulosti svých rodičů nic moc nevím. Zní to asi zvláštně, ale my jsme o tom nemluvili. Když jsme přišli do Izraele, byly to těžké časy. Maminka byla velmi mladá. Oba rodiče tvrdě pracovali, abychom měli alespoň něco málo k jídlu, byla velká bída. Budoval se nový stát, o minulosti se nemluvilo. Nevzpomínalo se. Byla to doba bolestivého odříkání, v zemi se usadilo obrovské množství uprchlíků, byly to těžké časy. Do práce museli i ti nejmladší. Do školy jsem denně chodil šest kilometrů tam i zpět. V našem mošavu (typ komunitní vesnice – pozn. aut.) byli lidé ze čtyřiceti různých zemí a kultur, taková byla jeho koncepce. Jeden Čechoslovák, jeden Rus, jeden Angličan, jeden Egypťan, jeden Peršan, jeden Iráčan. Byl to klasický „melting pot“. Pracovali jsme všichni dohromady, ale nemluvili jsme společným jazykem, nesdíleli jsme společnou kulturu… Ale díky dětství v mošavu jsem se naučil, že člověk nemá nic bez tvrdé práce, naučil jsem se také vážit si vydobyté svobody a vycházet s lidmi z různých kultur.

 

Je mi pět let. Se psem hlídám stádo čtyřiceti krav. Jsem malinký a krávy jsou velké… takové jsou moje první vzpomínky. Pak mě jednou jedna z nich nabrala na rohy a mrštila mnou o zem. Po tomhle mě přeřadili od krav ke kuřatům.

 

No to ani náhodou! Ani mezi kuřaty a slepicemi nebylo bezpečno. Protože kdo má rád vejce? Hadi! Těch jsem se bál. A jednoho jsem potkal hned první den. A pak mám ještě jednu zvláštní a silnou vzpomínku… neznal jsem peníze. Až do dvanácti let. Jídlo dostávali rodiče za práci. Pak jsme začali jezdit do města, především na trh. A maminka mi tam kupovala falafel… a něco podivného kulatého za něj dávala prodavači. To byla mince.

 

Bylo to složité, celé město jako takové bylo pro mě složité. Než jsem pochopil, jak fungují peníze, stálo to hodně času.

 

To taky.

Nikdo. Velmi dlouho nikdo. Věřte mi, že ne, bylo to pro všechny tak bolestivé! Změnilo se to až v roce 1961 v procesu s nacistickým válečným zločincem Adolfem Eichmannem, který byl zadržen v Argentině. Během procesu poprvé začali přeživší vypovídat… Ale trvalo ještě dvě desetiletí, než o tom začali otevřeně Židé a Izraelci mluvit mimo soudní síně. Ti, co přežili, se cítili jaksi vinni za to, že jsou naživu, když jejich blízcí zemřeli. Bylo těžké vysvětlit v Izraeli těm, kteří říkali – my jsme se v roce 1948 postavili sedmi arabským státům, proč jste nebyli vy schopni postavit se nacistické mašinérii? Styděli se. Trvalo dlouho, než promluvili, než Izraelci začali rozumět, co to byl holocaust, té absolutní beznaději a proč nebyli přeživší schopni se bránit. Teprve, když se mladí lidé začali ptát, začali lidé chápat rozměr celé tragédie.

 

Ne, všichni byli v Anglii, blízká rodina. Ale strýcové, tety, prarodiče mých přátel, mnozí tím prošli.

 

Řeknu něco ze své zkušenosti, když jsem pracoval při OSN v Ženevě. Byl jsem šokován, jaký „obrázek“ o Židech, o Izraeli tam mnozí mají. Jak vysoká míra ignorance mezi nimi byla. Kladli mi otázky, které mě svou naivitou pobavily. Ten vysoký stupeň předsudků, hlavně tedy mezi Araby. Jak Židé ovládají svět, banky, média, filmový průmysl… Často si ani neuvědomují, že jejich slova mohou vyvolávat negativní konotace, ale to jsou věci, které bych nechtěl publikovat. Mám mnoho příběhů a historek, ale nechci o tom mluvit.

 

Jen by to rozviřovalo napětí, já jsem diplomat.

 

Řeknu vám to někdy u kávy, nezlobte se. V principu jde o to, že se snažím, když mluvím s Araby, vysvětlit, že nezlehčuji a neneguji věci, které jsou jim drahé, a očekávám i od nich, že budou respektovat židovské hodnoty. Psal bych rád dopisy do zemí, které s námi nemají diplomatické styky, ale to není v mé pravomoci. Psal bych a vysvětloval. Ale dobře, řeknu vám jednu příhodu z OSN. Mluvil jsem s jednou ženou z Libye. Řekla mi, že nikdy nečetla žádnou knihu o Izraeli, ani články v novinách nebo na internetu. Nic. Byl jsem překvapený, byla v diplomatických službách, vystudovala vysokou školu, měla velmi blízko k diktátorovi své země, nemusela se bát hledat na internetu nějaké informace… To je přesně ten druh neznalosti a nezájmu, který pak dovádí předsudky opravdu daleko. Znovu a znovu mi to vyráželo dech. Myslím že jsme v tom směru odvedli v OSN spoustu práce, ale výsledek není valný.

 

Jistě. Když žijí dva lidé, nebo dva národy odděleně a mají mezi sebou vážný konflikt, mají k sobě přirozeně nedostatek důvěry. Takže to platí z obou stran. Pro obnovení nějakých pout mezi Izraelci, Palestinci a Araby je nutné znovuvytvoření důvěry a tolerance na obou stranách, schopnost respektovat i jiné pohledy na svět, kulturu a Boha. Cesta je vzdělání, které vymycuje předsudky.

 

Ano. V Izraeli mezi arabskými poslanci i ministry. A mám dokonce fotku své první arabské přítelkyně. Byly jí tři roky, mně taky, držíme se za ruce.

 

Ano, často. Společně se účastníme panelových diskusí. Snažíme se vtáhnout do diskuse i Egypťany, Maročany… musíme se poznat, to je cesta. Před několika lety jsem se ve Washingtonu zúčastnil semináře spolu s dvaceti arabskými diplomaty a generály. Byl jsem jediný Izraelec. Hlavním tématem semináře bylo, abychom se poznali. Některým z arabských účastníků trvalo týden, než se mnou vůbec promluvili, a to jsme spolu trávili celé dny, snídaně, kávy, obědy, večeře, večery. Někteří mi říkali: „Ty jsi první izraelský Žid, kterého jsem kdy viděl, se kterým jsem kdy mluvil.“

text Lenka Nejezchlebová, redaktorka časopisu Týden, foto Filip Habart

 

Více se dočtete v tištěné Xantypě!