Náš rozhovor se uskutečnil na předměstí Washingtonu v domě, který z ulice vypadá jako typický americký bungalow, ale uvnitř je plný tajemství. Stojí na stráni prudké rokle a vzadu má čtyři podlaží se schodišti, terasami, výklenky a spoustou světla, cezeného korunami borovic. Náš usměvavý hostitel je menší postavy a čiší z něj klid. Od jídelního stolu, kam nás usadil, občas odbíhá. Buď si něco ověřuje ve své obsáhlé šachové knihovně nebo po internetu monitoruje důležitý šachový turnaj anebo ohřívá květákovou polévku.
Jak jsi vlastně začal hrát šachy?
Na základce v Perunový ulici v Praze. Nějakej Míša Janata, o rok mladší, to hrál na svůj věk fantasticky, a jakmile je jeden, dva, tak se najednou objeví spousta kluků, co to chtějí hrát. Pak tam přišel novej matematikář a napsal na nástěnku, že bude zakládat šachovej klub a že bude hrát se zájemci simultánku. Šest se nás tam dohodlo a zakázali jsme těm druhejm, aby přišli hrát, a on proti nám nastoupil a dostal to šest nula. (smích)
Ale doma jsi neměl nikoho, kdo by ti pomohl, aby ses v tom orientoval?
Počkej, já jsem byl strašně drzej člověk, když jsem byl malej. Já ty šachy začal hrát v jedenácti a hrál jsem je asi čtyři měsíce, a když se mě máti zeptala, co bych chtěl k Ježíšku, tak jsem řek: „Chtěl bych si zahrát šachy s Pachmanem.“ To byl tehdy u nás nejlepší šachista. (smích) A máti povídá: „Hele, když si chceš zahrát s tím Pachmanem, tak vem telefon a řekni mu o to.“Tak jsem to udělal, ozval se Pachman a já byl z toho tak nervózní, že jsem mu řek: „Mistře, já si s váma chci zahrát šachy a porazit vás!“ (smích) A on mi říká: „No, a jak dlouho ty šachy hraješ?“ – „Už čtyři měsíce!“ (smích) A on si mě zapamatoval, a když mi bylo čtrnáct, patnáct, tak se u něj každej tejden scházeli reprezentanti, co hráli za studentskej národní manšaft, a mě si tam vzal jako talentovanýho dorostence.
A kdy jsi pak Pachmana poprvé porazil?
Já ho nikdy neporazil. V roce 1968, na druhým mistrovství Československa, co jsem vyhrál, jsem s ním remizoval. On to trošku uměl, no… A taky mně to, myslím, stačilo, já ho nemusel porážet.
Možná byl něco jako tvůj šachovej táta, ne? V tom smyslu, že s tátou někdy bolí jak prohrát, tak i vyhrát… Co dělal tvůj opravdovej otec?
Otec dělal u filmu, většinou asistenta režie. Jeho poslední film, ke kterýmu taky napsal scénář, byl skautskej film NA DOBRÉ STOPĚ. Komunisti ho zakázali v roce 1949. No a otec pak odešel a s mátí jsme zůstali sami. Šel přes čáru, byl v lágru a pak šel do Svobodný Evropy… Ke konci byl šéfem produkce československýho vysílání.
A jak ses dozvěděl, že zdrhnul? Kolik ti bylo?
Já jsem se to nedozvěděl. Pamatuju si akorát, že jsme se někde loučili… Máti říkala, že otec někam jede a že my taky. Koupil nám dvě letenky na vyhlídkovej let nad Prahou! (smích) To byl jeho poslední dar! Lítali jsme nad Prahou a on utíkal přes hranice, takhle to vymyslel! (smích) To mně bylo šest. No, a máti, aby se to jako zvládlo, mě pak dala do dětskýho domova v Jílovém u Prahy…
Matka věděla, že otec odchází?
Nevím, už to tam nějak neklapalo. Mně neříkali, kde je otec. Prostě někam jel, někde je… A když jsem přijel k babičce do Hronova, tak děda poslouchal Svobodnou Evropu, svýho syna, jenže ty rušičky mu do toho pořád dělaly „húúú, u u u, úúú“, a babička k němu vždycky běžela a říkala: „Stáhni to!“ Ale za chvíli rušičky kvílely zase, takže celej barák věděl, o co jde. Naštěstí dědu nikdo nikdy neprásk. Já ale vůbec netušil, co poslouchá.
A nezačalo ti bejt divný, když ti bylo sedm osm let, že otec je pořád na cestách?
No… nějak jsem se snažil v těch domovech přežít. V Jílovým asi dva roky, další dva v Kostelci, a pak jsem začal se zápalama plic, tak jsem zase trávil čas po sanatoriích. A pak už jsem zase moh zpátky, dva roky jsem byl s mátí v Praze. Celý ty léta jsem ale jezdil v létě k babičce do toho Hronova, a tam byl nejlepší místní šachista nějakej doktor Kudrnáč, kterej měl v hospodě „U Habrů“ svůj stůl, a tam jsme si spolu vždycky krásně zahráli. On hrál královskej gambit, což je romantický zahájení, a já to hrál taky, takže jsem se tam vycvičil v taktice. Popíjel pivo, já limonádu, a učil jsem se útočit a vyrážet se svým králem do boje už v zahájení, což není pro každýho… a často to nedopadne dobře. No a já pak se svým králem pochodoval i proti silnejm soupeřům. Jednou jsem takhle vyrazil proti Leonidu Štejnovi, což byl trojnásobnej sovětskej přeborník, a Pachman na mě začal řvát: „Urazil jsi sovětskou šachovou školu! To si doma odskáčeš!“ V tu chvíli jsem si vzpomněl na fotbalistu Přádu, kterej jednou prokličkoval přes šest sovětskejch hráčů, zastavil balón na brankový čáře, ale místo aby dal gól, tak ho zase vykop do hřiště. Takhle ty Sověty pokořil, no a pak už si nezahrál… Já se vůči Pachmanovi bránil tím, že Štejn mýho krále neskolil a že takhle s králem pochodoval i pražskej rodák Wilhelm Steinitz, kterej vyhrál první mistrovství světa, a pak umřel v roce 1900 v New Yorku.
A můžu ještě k tvým rodičům? Máma byla z Prahy?
Ne, matka se narodila ve Vídni, vyrostla v jižních Čechách, a pak dělala na Bulovce sestru na operačním sále. No ale že tatík je ve Svobodný Evropě, jsem se dozvěděl až na gymplu… Když jsem se chtěl dostat na vysokou, tak to byl samozřejmě průšvih! Naštěstí zrovna přešupovali Fakultu dopravního inženýrství z Prahy do Žiliny, nikdo tam nechtěl, tak hledali studenty. To bylo v roce 1960, ještě dost tuho, a právě proto v tý Žilině byla fantastická atmosféra. Asi šedesát procent studentů, co se nemohli nikam dostat… Já začal hrát bridge a přes něj jsme se seznámili s žilinskou smetánkou a chodili si k nim přivydělávat na život.(smích) My ten bridge o prachy hráli i s profesorama, s matematikářema.
Ty seš vlastně hazardní hráč…
Nejsem. My vždycky celou noc obírali profesory matematiky a já pak přišel na kolej a tam to všechno zas nechal klukům v mariáši! (smích) Hele, já v bridgi nějaký lidi o peníze obral, ale v šachách nikdy.
Ale v šachách bys přece bejval moh’ vydělat mnohem víc, ne?
No, v Žilině mě jednou v kavárně kluci donutili, abych hrál šachy o prachy, že se potřebujem vožrat. (smích) Tak jsem s někým hrál a obral jsem ho o padesát korun. A pak jsem těch padesát korun vzal a vrátil mu je. A kluci mi pak chtěli dát do držky! (smích) Ale já prostě jinak nemoh’, rozumíš?
text Jan Novák, foto Adam Novák
