Spíš respekt k lidem. Jistě, je důležité, abychom neopakovali historické chyby, ale na tom pracují historici, kteří popisují reálie, chronologii, mechanismy událostí. Mě zajímá konkrétní člověk, jeho život, názory a zkušenosti. Lidé jsou subjekty dějin, oni je vytvářejí. A jejich výpověď, ojedinělé vyprávění o tom, co prožili, je pro mě silnější než jakákoli beletrie.

Tvá cesta k biografickým rozhovorům, na jejímž konci jsou knihy oživující životní příběhy zdánlivě obyčejných žen, začala poměrně daleko – u filmu…
Po privatizaci Barrandova, kde jsem čtrnáct let působila jako dramaturgyně, jsem na nějakou dobu odešla do Berlína, kde můj muž pracoval jako filmař. Brzy mi došlo, že po sjednocení Německa a spojení východní a západní kinematografie je tu taková přemíra filmařů, že vůbec nepřipadá v úvahu, abych se u německého filmu chytla. Během půl roku jsem ovšem byla ve styku s německými filmařkami. Fascinovaly mě tím, jak byly hrdé na to, že dělají ženský film. Uvědomila jsem si, že znám celou řadu úžasných režisérek z druhé strany železné opony, které ženskost své filmařiny vůbec nezdůrazňují. Tehdy na nějaké specifikum ženského filmu – snad kromě Věry Chytilové – u nás nikdo neslyšel. Pojem ženský film byl vnímán stejně jako tzv. červená knihovna, tedy jako něco deklasujícího. Vymyslela jsem si tedy projekt, který by Západ s těmito režisérkami seznámil a podařilo se mi na něj získat finanční podporu berlínského senátu. Vyjížděla jsem po celé východní Evropě za režisérkami a sbírala materiál ke studii. Nahrála jsem spousty rozhovorů, aniž bych tehdy něco věděla o orální historii. Dala jsem na intuici. Od začátku mi bylo jasné, že nechci dělat klasické novinářské interview. Chtěla jsem se dostat hlouběji. Díky tomu jsem zjistila, jak úzce je u žen propojen osobní a pracovní život, že vyprávějí o sobě a o své práci úplně jinak než jejich kolegové. To už se psal rok 1995, rok 4. mezinárodní konference o ženách v Pekingu. Jiřina Šiklová, socioložka a zakladatelka nadace Gender Studies, se z ní vrátila s tím, že je třeba zachytit, jak žily a jak se emancipovaly ženy socialistického bloku na rozdíl od svých kolegyň ze západních zemí. A mě ta myšlenka nadchla. Vrhla jsem se do toho po hlavě a rozjel se mnohaletý mezinárodní projekt PAMĚŤ ŽEN.

V rámci mezinárodního projektu už asi nešlo pracovat při rozhovorech jen intuitivně?
Vzali jsme si na pomoc metodu biografických rozhovorů a orální historie, která má svá pravidla, především etická. A protože jsem tento mezinárodní projekt vedla, četla jsem desítky a desítky rozhovorů, které se natočily ve všech koutech bývalého východního bloku. Asi jsem jediná, kdo je zná všechny, protože mohu číst v ruštině, němčině, jihoslovanských jazycích i polštině. Při natáčení i opakovaném čtení a analýze našich rozhovorů jsem si samozřejmě uvědomovala pozitiva i úskalí metody orální historie, její subjektivitu. A došlo mi, že při práci s ní je nejdůležitější umění naslouchat.

Tvá práce má na jednu stranu velké společenské přesahy, na druhou stranu je velmi intimní. Jak se vyrovnáváš s tím, že tvým prostřednictvím znovu ožívají osobní příběhy?
Někdy jsem měla pocit, že už to nezvládnu. Že neunesu tu spoustu většinou tragických osudů. Stávalo se mi to především u té nejstarší generace, která měla za sebou válečné hrůzy. Rozhovory jsem dělala s ženami, které jsem osobně prakticky neznala. A ony mi najednou říkaly věci, které nikdy nikomu neřekly. Ať už šlo o znásilnění, smrt dětí, partnerů nebo jiná traumata. Po natočení takového rozhovoru přece nemůžeš říct: „Děkuji za rozhovor, na shledanou.“ To prostě nejde. S mnohými z nich jsem byla léta v kontaktu a jejich osudy dále sledovala, některé dokonce rozšířily okruh mých přítelkyň.

Co ale s těmi desítkami posbíraných životů?
Už po první sadě rozhovorů jsme si v našem týmu uvědomily, že máme v rukou neuvěřitelně zajímavý materiál, který nemůže zůstat zavřený někde v archivu. Proto jsme vydaly první knížky pod názvem VŠECHNY NAŠE VČEREJŠKY. Knížky měly ohromný ohlas. Ale jen u těch čtenářek a čtenářů, k nimž se dostaly. Knihkupci před deseti lety nevěřili, že vyprávění obyčejných, neznámých žen by někoho mohlo zajímat. Přesto postupně i v dalších zemích, které se projektu účastnily, vyšla řada publikací – někde odborných analytických, jinde spíše populárních, vzniklo několik rozhlasových cyklů a dokumentárních filmů, ten náš byl natočen ve spolupráci s Českou televizí, jmenoval se VÁLKA V PAMĚTI ŽEN. Ke knižním publikacím jsem se vrátila před čtyřmi lety, kdy Gender Studies spolu s Nakladatelstvím Lidové noviny začaly vydávat již zmíněnou knižní řadu ženských osudů.

Zdá se, že společnost dospěla a má zájem tyto knihy číst. Aktuálně čítá tvá řada čtyři svazky…
První, ŽENSKÁ VYDRŽÍ VÍC NEŽ ČLOVĚK, je věnována generaci žen narozených ve dvacátých letech, které mají zkušenosti s druhou světovou válkou. Druhá, ŽENÁM PATŘÍ PŮLKA NEBE, zpovídá generaci narozenou ve třicátých letech. Pak jsem chtěla udělat knihu o generaci, kterou máme zachycenou v rozhovorech projektu také, tedy generaci narozenou ve čtyřicátých a padesátých letech. Jenže ty rozhovory vznikly již před více než šesti lety, a dnes by tyto ženy mnohé věci hodnotily asi úplně jinak.

Takže jsi pro třetí knihu ŽENY MEZI DVĚMA SVĚTY zvolila v Česku kontroverzní téma emigrace?
Řekla jsem si, že by životní příběhy a především názory žen, které emigrovaly po roce 1968 a po více než dvaceti letech se do Čech vrátily, mohly být velmi zajímavé. V našem kontextu se navíc moc nenosí dávat hlas někomu, kdo emigroval. A po zkušenosti s reemigrantkami mě napadlo udělat sérii rozhovorů s ženami jiných národností, které u nás dlouhodobě žijí. Sáhla jsem tedy do okruhu svých známých, protože se pohybuji v multikulturní společnosti, a zjistila, že zajímavých žen-cizinek jsou kolem nás desítky. Ženský osud je tady obohacen o dimenzi osudu někoho, kdo přijde odjinud, kdo nahlíží naši společnost. Reemigrantky mají kořeny tady a některé věci prostě nevidí, jsou nostalgické. To ženy odjinud jsou radikálnější a neberou si servítky.

V poslední době ses vrátila i ke své původní filmařské profesi a svůj pracovní čas dělíš mezi zachycování příběhů lidské paměti a dokumentární filmy, na nichž pracuješ se svým mužem, režisérem Nenadem Djapićem…
Nevrátila jsem se k hranému filmu, ten jsem naposledy dělala v první polovině 90. let, kdy jsem spolupracovala na filmu mé přítelkyně Věry Caisové PŘÍLIŠ HLUČNÁ SAMOTA. Hraný film mi už moc neříká, zajímají mě dokumenty. Po práci na dokumentu VÁLKA V PAMĚTI ŽEN jsem se jako scenáristka a spoluautorka podílela na filmu mého muže TAK SE TANČÍ TANGO ARGENTINO V PRAZE, který mapoval českou tango scénu. A nyní dokončujeme opět pro Českou televizi hodinový dokument, který se jmenuje AFRICKÉ KOŘENY –ČESKÉ TANČENÍ. Je o mladém tanečníkovi modern dance Jiřím Bartovancovi, který přišel ve svých 19 letech do Berlína, kde od té doby pracuje ve špičkovém souboru Sashi Waltz. Jiří je výrazný nejen tanečním a hereckým talentem, ale i zjevem. O svých kořenech toho příliš nevěděl, jenom tušil, že mezi jeho předky byla nějaká černošská praprababička. A právě hledání kořenů je námětem filmu. Dopátrali jsme se k jeho prarodičům, českému muzikantovi a německo-černošské cirkusové artistce a dalším členům rodiny, jejíž osud úzce souvisí s peripetiemi dějin střední Evropy. Jiří Bartovanec na základě těchto objevů své genealogie vytváří novou choreografii a my ho sledujeme i v průběhu jejího vzniku. Film by měl být hotov koncem letošního roku.

Vypadá to, jako by se tanec stal tvým novým tématem…
Já jsem vždycky měla k pohybu blízko. Léta jsem dělala sportovní gymnastiku, v poslední době se věnuji józe. Tanec mi ale nikdy nic moc neříkal, nemám ráda nevětrané, zakouřené taneční sály a nenosím vysoké podpatky. Ale na taneční scéně jsem se setkala s lidmi, s nimiž bych se v životě nepotkala. A poslední film o tanečníkovi Jiřím ve mně vzbudil zájem ne tolik o tanec, ale o hledání předků a kořenů. A tak pro další filmový projekt teď hledám lidi, kteří za svůj talent nebo nadání vděčí mimo jiné i tomu, že nějaký jejich předek přišel do české kotliny odjinud. Jsem totiž přesvědčena, že právě míchání genů je pro jedince i pro společnost obrovsky obohacující.

Připravuješ teď novou knížku, která by se měla týkat specifické skupiny žen, lékařek. Co bylo impulsem?
Impulsem byl výrok prezidenta lékařské komory Milana Kubka, který prohlásil, že za neutěšený stav českého zdravotnictví do velké míry může fakt, že zdravotnictví je přefeminizováno. Uvedl to tvrzením, že „pracovní nasazení žen nemůže být nikdy srovnatelné s nasazením mužů“. Což mě samozřejmě neuvěřitelně pobouřilo. Mimo jiné i proto, že jsme několik rozhovorů s lékařkami vedli a z nich vyplynulo, že lékařky (a samozřejmě nejen ony, ale ženy vůbec, pokud chtějí obstát v mužské konkurenci) musejí často pracovat s mnohem vyšším nasazením než jejich mužští kolegové. Očekávala jsem tedy výbušnou reakci ze strany lékařek, vlnu nesouhlasu, protestu, následovanou požadavkem, aby pan Kubek odstoupil. Ale ono se nic takového nestalo. V Senátu proběhla jedna diskuse, po níž se pan prezident velmi vágně omluvil. Proč se lékařky neozvaly? Copak jim podobné vyjádření a výroky, které jsou v civilizovaných společnostech nepřijatelné, nevadí? Proto jsem se rozhodla další knížku věnovat právě životním příběhům a názorům lékařek, jako výrazné skupině, na níž se víc než v kterékoli jiné profesi (snad s výjimkou pedagogické) odráží nejednoduché postavení žen v české společnosti. Pokud se vše podaří, měla by kniha vyjít na jaře příštího roku.

PAVLA FRÝDLOVÁ (nar. 1948). Po studiu FF UK (bohemistika, filosofie, historie a teorie filmu) působila dlouhá léta jako dramaturgyně filmů pro děti a mládež na Barrandově, dále pracovala jako filmová publicistka a pedagožka na FAMU. Stála u zrodu nadace Gender Studies a nadace proFem. Od roku 1998 koordinuje mezinárodní orálně-historický projekt PAMĚŤ ŽEN, na jehož základě vznikla řada úspěšných publikací: ŽENSKÁ VYDRŽÍ VÍC NEŽ ČLOVĚK, ŽENÁM PATŘÍ PŮLKA NEBE, ŽENY MEZI DVĚMA SVĚTY a ŽENY ODJINUD. Pavla Frýdlová je vícepředsedkyní České asociace orální historie a držitelkou prestižní americké ceny Zirin Prize 2008. Je také např. spoluautorkou encyklopedie MALÝ LABYRINT FILMU, knihy rozhovorů s Philippem Noiretem HVĚZDOU PROTI SVÉ VŮLI, KATEŘINA POŠOVÁ – JSEM, PROTOŽE MUSÍM. Překládá z francouzštiny a srbochorvatštiny. Je autorkou rozhlasových cyklů VÁLKA OČIMA ŽEN a ŽILY TADY S NÁMI, dokumentárního filmu VÁLKA V PAMĚTI ŽEN a TAK SE TANČÍ TANGO ARGENTINO V PRAZE.
Žije v Praze a částečně v Berlíně, s manželem – filmařem a malířem Nenadem Djapićem. Má syna Marka.

text Kateřina Jonášová