Vaši vynikající minulou sezonu jste nedávno korunoval vítězstvím v prestižní anketě Zlatá hokejka – získal jste o 71 bodů více než v pořadí druhý Jaromír Jágr. Co pro vás prvenství znamená?
Je to pro mě nesmírná pocta zařadit se mezi tak významné osobnosti českého hokeje a je to zároveň i velká výzva. Věřím, že budu mít příležitost vrátit našemu hokeji vše, co jsem se tady naučil. Zároveň nesmím zapomínat na všechny, kteří mě na mé hokejové cestě provázeli a provázejí. Ze srdce jim za vše děkuji.
Léto trávíte již tradičně v Čechách. Jaké bylo to letošní?
Tentokrát jsem se přes prázdniny rozhodně nenudil. Kromě trenérského studia na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy v Praze jsem také řešil menší zdravotní problémy související se svalovými bolestmi. Samozřejmě jsem spoustu času věnoval svým rodičům, rodině a s manželkou jsem strávil příjemný týden dovolené v jižní Francii. No a začátkem srpna jsem už začal s přípravou na sezonu a trénoval na suchu i na ledě, v klubu HC Hvězda Praha.
Studium trenérství jste úspěšně ukončil koncem srpna a získal licenci B.
Co vás láká na práci trenéra?
Trenérskou licenci jsem si udělal proto, že člověk musí trošku myslet na to, co bude, až ukončí kariéru, musí mít více otevřených možností. Pokud se budu trenérství v budoucnu věnovat, upřednostňoval bych práci s mládeží, protože tam vidím budoucnost českého hokeje a potřebu předávat zkušenosti získané v zahraničí. V současné době připravuji projekt zaměřený na práci s hokejovou mládeží, a k tomu se mi bude trenérská licence už teď hodit.
V uplynulé sezoně jste překonal tři historické rekordy New Jersey Devils a stal se jeho nejproduktivnějším hráčem všech dob. Co pro vás znamená, že již dnes jste legendou, která navždy vstoupila do dějin zmíněného klubu?
Hodně. Je to důkaz, že svou práci dělám správně. Jsem také rád, že jsem po celou dosavadní kariéru v NHL zůstal věrný Devils – i přesto, že jsem dostal několik lukrativnějších nabídek od jiných klubů. Samozřejmě, že na mých úspěších mají velký podíl všichni, kteří mne mým hokejovým životem provázejí a podporují – trenéři, rodina, fanoušci…
Co hlavně potřebuje hokejista k dosažení takových úspěchů?
Být pilný, trpělivý, tvrdě na sobě pracovat nejen fyzicky, ale i psychicky. Hrát hokej srdcem. A musí vás to bavit. A samozřejmě být zdravý.
V nastávající sezoně, která začíná v říjnu, máte velkou šanci stát se druhým nejproduktivnějším českým hráčem v historii NHL po Jaromíru Jágrovi. Jaký je to pocit nastoupit s touto šancí?
Nepředbíhejme.. Pokaždé se snažím co nejlépe se soustředit na zápas, který mám před sebou, a jde mi hlavně o úspěch celého týmu. Příliš dopředu se nedívám, a pokud nějaký osobní rekord padne, bude to určitě příjemné.
Díky vašim mimořádným hokejovým a osobním schopnostem rozhodovat zápasy v prodloužení vás fanouškové nazývají „pánem prodloužení“. Čím to je, že dokážete tak neuvěřitelně zmobilizovat síly právě v prodloužení?
Jsem rád na ledě, když o něco jde, a taky jsem rád v pozici hráče, který zápas rozhoduje. V takových situacích hraji úplně v klidu a s čistou hlavou.
Je známo, že jedním z vašich nejbližších kamarádů je Robert Holík, jenž z českých hokejistů odehrál nejvíce zápasů v NHL a uvedl vás před čtrnácti lety do velkého hokejového světa. V čem vám hlavně pomohl na začátku vaší kariéry v zámoří?
Pro každého mladého kluka, který přijede hrát do NHL, je velmi důležité najít si v týmu „parťáka“, který mu pomůže překonávat nelehké začátky. V tom Bobby svou roli plnil dokonale. První bod v zámořské lize jsem kdysi získal díky nahrávce na jeho vítězný gól proti Calgary – bylo to 5. prosince 1996, dva dny poté, co jsem byl povolaný z farmy v Albany. A Bobby mi to za pár dní vrátil skvělou přihrávkou na můj první gól v NHL proti domácímu Bostonu, nad kterým jsme tehdy zvítězili 7:4. Byly to nádherné okamžiky, na které nikdy nezapomenu. Moje radost byla o to větší, že jsem dal gól díky Bobbyho nahrávce.
Které vlastnosti si u Roberta Holíka obzvlášť vážíte?
Bobby je nejenom výborný a poctivý hokejista, ale i skvělý člověk s neuvěřitelným přehledem. Férový a upřímný. Nebojí se říct lidem pravdu do očí a toho si hodně cením. Mrzí mě, že nedávno ukončil kariéru a hlavně že Devils dostatečně nedokázali ocenit jeho schopnosti a zkušenosti. Mít Bobbyho na blízku bylo pro mě hodně důležité. Bude mi chybět.
Jako první – a zatím jediný – z českých hokejistů hrajících v nejslavnější lize světa jste před rokem spustil své profesionální stránky www.eliaspatrik.com, které jsou napojené na síť NHL.com. Jak je po roce hodnotíte?
Jsem rád, že jsem se do tohoto projektu pustil. Uvažoval jsem o tom několik let, ale neměl jsem kolem sebe správné lidi, kteří by byli schopni můj nápad zrealizovat a dostatečně se mu věnovat. Stránky fungují skvěle. Máme návštěvnost, o které jsme před rokem nesnili. Ale je za tím spousta každodenní práce. Můj web navštěvují nejen fanoušci, ale jsou zdrojem nejaktuálnějších informací i pro novináře. Ihned po každém zápase tam dáváme mé postřehy z právě odehraného utkání a téměř vždy se tam jako první objevují zprávy, které ještě nikdo nemá k dispozici. Je to skvělý způsob, jak mohu být s fanoušky a ostatními lidmi, kteří se zajímají o hokej, v kontaktu, což je pro mě velmi důležité.
Na podzim roku 1995 jste se kvůli hokeji přestěhoval do New Jersey a od té doby se dostanete domů do Třebíče jen v létě. Máte ještě kamarády z dětství, s nimiž jste i teď v kontaktu?
Ano, mám, ale je jich už hodně málo. Občas se s nimi setkávám, když jsem v létě v Třebíči u rodičů.
Mezi vaše blízké kamarády patří i bývalý třebíčský hokejista Tomáš Zelenka, kterého před více než osmi lety, v únoru 2001, zákeřně zranil v zápase ligy v Třebíči jihlavský obránce Marian Moravec. Tehdy pětadvacetiletý Tomáš utrpěl vážné poranění krční páteře, následkem čehož ochrnul na dolní polovinu těla a je upoután na invalidní vozík. Vy jste se mu však pomohl – lidsky i finančně. Ještě v létě téhož roku jste uspořádal ve svém rodném městě benefiční hokejové utkání, v němž hvězdy NHL hrály s domácím týmem nerozhodně 10:10. A výtěžek přes milion a půl korun jste předal dojatému Tomášovi, který zápas sledoval z hlediště. Jste s ním ve spojení?
Ano, samozřejmě. Když jsem v Třebíči, tak se s Tomášem vždy rád potkám.
On je neuvěřitelný bojovník. Jsem velmi rád, že našel nový smysl života. Jako trenér a manažer se naplno věnuje sledge hokeji (hrají ho handicapovaní hokejisté na speciálních sáňkách a po ledě se pohybují odrážením hokejek – pozn. aut.) a v současnosti je hlavním trenérem české reprezentace. Letos v květnu na mistrovství světa v Ostravě kluci vybojovali historický postup na paralympiádu, což je neuvěřitelný úspěch. Smekám před nimi klobouk. Obrovskou bojovností, pílí a houževnatostí by měli být všem sportovcům příkladem. A nejen jim.
Na konci zmíněného benefičního utkání jako výraz díku vám Tomáš předal vlastnoručně upletenou šálu v klubových barvách třebíčského hokejového oddílu. Upletl ji v době, když po svém těžkém úrazu dlouhé týdny ležel v Rehabilitačním ústavu v Kladrubech… Máte ji ještě?
Ano, mám ji vystavenou doma, spolu s těmi nejcennějšími hokejovými trofejemi.
V srpnu roku 2006 jste se stal jako druhý Čech – po známé herečce Jiřině Jiráskové – velvyslancem dobré vůle Českého výboru pro UNICEF. Co vás k tomu vedlo?
V mé snaze pomoci potřebným dětem v rámci UNICEF sehrála roli souhra náhod.
Začátkem roku 2005, při angažmá v Magnitogorsku (během výluky NHL) jsem onemocněl infekční žloutenkou typu A. Málem mi to definitivně ukončilo sportovní kariéru, téměř rok jsem nemohl hrát hokej… Po návratu do Prahy, ještě během rekonvalescence, jsem se díky manželce Petře seznámil s projektem UNICEF „Adoptuj panenku a zachráníš život dítěte“, jehož výtěžek šel na očkovací program proti šesti smrtelným nemocem. Ten projekt mne inspiroval k navázání spolupráce s UNICEF, jelikož sám jsem si v té době uvědomil, jak důležité je očkování pro zdraví člověka. Kdybych ho měl, žloutenkou bych neonemocněl… Nesmírně si této spolupráce vážím a je to pro mě obrovská čest.
Od té doby, co jste velvyslancem dobré vůle při UNICEF, jste zorganizoval několik charitativních akcí v Čechách – například jste vydražil na aukci panenek známých návrhářů a osobností v Národním muzeu v Praze panenku italského módního domu Prada a také panenku vytvořenou Karlem Gottem, celkem za 66 tisíc korun. Prozradíte další dobročinné akce a projekty?
Sice jsem trošku limitovaný tím, že jsem přes sezonu téměř osm měsíců v Americe, ale přes léto mohu pomáhat, kde je zapotřebí. Snažíme se každoročně organizovat několik výdělečných akcí, jako například benefiční hokejová utkání, turnaj v plážovém volejbalu a plánujeme další projekty. V loňské sezoně jsem byl tváří hry NHL 09 a ve
spolupráci s vydavatelem této hry EA Sports jsem podpořil sbírku ve prospěch UNICEF
za každý prodaný nosič. Letos v létě jsem se snažil co nejvíce podpořit a propagovat projekt Přátelé dětí UNICEF.
Nedávno jsem četla na stránkách mezinárodní humanitární organizace Right To Play o tom, že Andrew Ference a Steve Montador – vyhlášení tvrďáci z NHL – se před více než dvěma lety neubránili během pobytu v Tanzanii slzám, když zjistili, kolik dětí má před sebou děsivou budoucnost… Prožil jste něco podobného při své cestě do Belize, kde je nejvyšší počet lidí nakažených HIV ve Střední Americe?
Zažil jsem podobné pocity… Na některé zážitky do konce života nezapomenu. Například návštěva zařízení, která byla plná HIV pozitivních dětí, nebo chudinské čtvrti. Byla to pro mě nesmírně důležitá zkušenost, kdy jsem na vlastní oči viděl, jak funguje UNICEF v terénu.
Máte v plánu se tam ještě někdy vrátit?
Určitě ano, a nejen do Belize. Rád bych se podíval i do jiných oblastí, kde UNICEF pracuje.
text Eva Kubáňová, foto archiv Patrika Eliáše
