Od prvních okamžiků velmi dobře. Překvapilo mě kulturní klima plné energie. Impulzy z umělecké sféry zde nacházejí neobvyklou míru porozumění představitelů města, a to je skvělé. Za mého relativně krátkého působení vznikly v Brně dva zásadní festivaly! Za nejcennější považuji, že v roce 2008 vzniklo bienále JANÁČEK BRNO s cílem vytvořit referenční místo pro špičkovou interpretaci především jeho operního díla. Je to počin v našem kontextu epochální, základem je vztah Janáček-Brno, a ten má z globálního kulturního pohledu stejný význam jako Mozart-Salcburk nebo Wagner-Bayreuth.“

 

Dokonce se v roce 2004 festival úspěšně uskutečnil, bohužel bez pokračování. V roce 2007 ta myšlenka vzplála znovu. Ti, kteří si festival přáli, sestavili společně koncept, předložili jej Magistrátu a přišla kladná odpověď. Obratem a bez zpochybňování! Debatovalo se jen o podobě festivalu, časovém umístění, rozpočtu… Totéž při nově vznikajícím festivalu DIVADELNÍ SVĚT BRNO, který bude mít premiéru na jaře 2010. S trochou nadsázky mohu říct, že nám energický primátor Roman Onderka, velký patriot a motor brněnské kulturní konjunktury, nedal vydechnout, dokud jsme, my, divadelníci, nepředložili pro Divadelní svět Brno smysluplný koncept.

 

V Brně je skvělé a četné publikum, to není lichotka. Divadla, která subvencuje město, navštívilo v minulé sezóně zhruba šest set padesát tisíc diváků! přitom město má nějakých tři sta sedmdesát tisíc obyvatel. Vzdor obecně skloňovanému slovu krize, Brňané i přespolní do divadla chodí, mají svá divadla rádi. Jejich aktivní vztah se projevil i letos při první Slavnosti masek. Jednotlivá divadla připravila výtvarně opulentní karnevalové průvody. Putovaly ulicemi centra, množství diváků přihlíželo. Sešly se na náměstí Svobody a tam na ně čekalo na třicet tisíc lidí, mnozí i v maskách! Energie a rozkvět kultury Brna je vskutku impozantní.

 

Nově vykvetlo do neobvyklé krásy. Specifická, velká tradice funkcionalisické architektury má skvělé pokračování, architekti dostávají příležitost dotvářet město i v nejcentrovatějším středu, což je příklad domu Omega na náměstí Svobody. Považuji jej za úžasný. Mnozí Brňané ten názor nesdílejí a debata, jestli do historického kontextu patří, je samozřejmě legitimní. Když však vezmeme tvarosloví, architektonický jazyk, včetně svébytné reakce na místo, tak mu z odborného hlediska nemůžete dát jinou známku, než jedničku. Málo známý je nový Moravský zemský archiv nad Bohunicemi, večer žhnoucí drahokam s červeně svítící fasádou. Brno systematicky pracuje na své architektonické budoucnosti. Měl jsem příležitost hovořit s primátorem těsně po smetení Kaplického Chobotnice ze stolu. Řekl jsem, že by bylo dobré dát Kaplickému v Brně příležitost. Už jsem mu volal, zněla odpověď… Čím dál víc obdivuji i nádherné příklady secese i celého 19. století zastoupené v jádru města. Je tu patrný duch Vídně, dokonce jakási obdoba Ringu, Koliště a Husova třída, kde se uplatnili i van der Nüll a von Siccardsburg, stavitelé vídeňské Dvorní opery, přesto je většina památek z té doby specificky brněnská.

 

Vystudoval jsem na Střední škole umělecko průmyslové architekturu interiéru. Právě v tomto období jsme s kamarády začali hrát amatérsky divadlo. V logice věci bylo, že jsem jako „architekt“ dostal na starost kulisy, tedy hlavně jejich přepravu a stavění. Za odměnu jsem si je směl též navrhnout. Tak to začalo.

 

Pan profesor používal dva zvláštní postupy. Jednak se všechno snažil obrátit vzhůru nohama, podívat se z opačného úhlu: Dával nám různá cvičení ze dne na den, očekával chytré nápady. Jednou jsem z nedostatku času přinesl kresbu velikosti nálepky od sirek. Všichni jsme pověsili své návrhy na stěny, ostatní byly velikosti plakátu. Kdo si chtěl prohlédnout moji, musel přitáhout hlavu na deset centimetrů. Svoboda procházel a když přišel k mému listu doslova poodskočil na dva metry od stěny. Nedostal jsem ho! Udělal přesně pravý opak, než ostatní. Měl ještě druhou pedagogickou metodu, strašně se vytahoval, co kde dělal…

 

Vůbec ne, my jsme to hltali a brali nesmírně vážně. Venku, před UMPRUM hučela normalizace, nebyl tady pomalu ani toaletní papír, a pan profesor Svoboda nám vyprávěl, jak měl v Americe dělat pro nějaký nadnárodní koncern výstavní pavilon na téma Amerika dnes. Navrhl krychli s živou projekcí na strop a stěny a povídá: „Spočítal jsem si, že potřebuji čtrnáct mobilních televizních štábů, aby po Americe stačily přejíždět. Protože je Amerika tak obrovská, že se při přenosech negativně projevuje zakřivení zemského povrchu, potřeboval jsem vypustit družici. Nechal jsem zavolat do NASA, zda by mi mohli satelit vypustit, a oni, že v daném období družici vypustit nemohou. Tak jsem se omluvil, že v tom případě tu práci dělat nemohu.“ Nemáte družici, nemáte Svobodu! dodávám já.

 

Určitě, Svoboda měl tvůrčího sebevědomí na rozdávání. Též během studia na Vídeňské Akademii jsem zažil, jak se profesoři i studenti považovali za kvalitní umělce a uměli to dát najevo. Příjemně, nebyli nafoukaní. Tvůrčí sebevědomí, zejména v oblasti svobodného povolání, považuji za důležité, když něco děláte a děláte to dlouho, a občas se vám i něco podaří, tak si musíte být vědom hodnoty své práce – ano, toho jsem autorem a věnoval jsem tomu to nejlepší, co ve mně je.

 

Myslím že ji mám po otci. (Zdůrazněme, že obdivuhodný pan profesor František Dvořák, kunsthistorik, bude mít příští rok devadesát! – pozn aut.) Jeho vitalitu mu závidím, do jinošských let jsem ho neviděl spát. V dětství jsem si myslel, že tatínkové vůbec nespějí, vždy, když jsem vstal, on už pracoval, a když jsem si šel lehnout, on ještě pracoval. V pracovitosti jsem měl ohromný příklad obou rodičů. Vůbec si nedovedu představit ani zodpovědět, co bych dělal, kdybych nic nedělal?

 

Moji generační vrstevníci přispěli v mnoha případech k výraznému posunu ve výtvarném umění. V osmdesátých letech, kdy nastupovali, to trochu vypadalo, že zmizí klasické výtvarné projevy obraz, socha, a budou se jenom muchlat papíry a dělat kaňky… Nic proti tomu, jenom konstatuji, že se najednou i po řemeslné stránce vrátilo hutné malování, sochání v materiálu, modelování, odlévání. Vzpomínám si, tuším v roce 1985, jsem uviděl v Mánesu prvně obraz od Antonína Střížka, pohled na zámek v aleji stromů, přitahoval mne jako magnet. Bohaté tahy štětcem, úžasná barevná skladba, atmosféra, trošku retro a zároveň nové… Totéž Petr Nikl, Jaroslav Róna, Jiří David, toho považuji pro jeho neutuchjící nadšení z tvůrčího hledaní za nejinspirativnějšího. Všechno je to takové jako políbené, je v tom ten hlahol trubky, jak říká Paul Gauguin…

 

text Anna Šerých

V tištěné Xantypě se dočtete více!