„Ten dům byl postaven před více než sto padesáti lety, někdy v polovině devatenáctého století. Ale byl to vždycky obyčejný dům sloužící k bydlení. Původně v něm byly snad čtyři byty. Jako historická tvrz jen vypadá. Naše rodina se k němu dostala před necelým půlstoletím, kdy ho můj otec koupil jako úplnou ruinu zralou ke zbourání. Předchozí majitel dokonce dvakrát požádal o demoliční výměr. Naštěstí mu to úředníci nedovolili, asi byl mezi nimi nějaký estét. Ale jinak tehdy při koupi – strašný pocit. Okna zatlučená prkny, rozbitá střecha, dovnitř teklo, místnosti plné břečťanu… Normální džungle, místní kluci sem chodili na dobrodružné výpravy. Kolem všechno zarostlé trním, bezinkami, bodláky. Přesto otec projevil zájem. Dost dobře ani nevěděl proč. Nikdy nic podobného neudělal, neměl čas, učil na UMPRUM, nebyl to praktický člověk. Udělal v životě jedinou praktickou věc, totiž, že ten dům koupil,“ říká jeho majitel, akademický malíř a grafik Jan Kavan.
Kavanovi tehdy bydleli ve starých Holešovicích na druhé straně řeky. Vlastně v zapomenuté vesnici na kraji velkoměsta, na předměstí. Elektrárna už stála, taky sem tam nějaký činžák trčící nepřirozeně vysoko mezi pitoreskními domečky místní kolonky. Kolem ohrady, sklady, hromady písku, zahradnictví.
Pak začali v místech dnešního holešovického nádraží stavět panelárnu, a pan profesor Kavan zavětřil. Celá oblast byla vlastně v asanačním pásmu. Bylo jasné, že bude hůř. A jemu se někam do paneláku nechtělo. Začal se tedy poohlížet po zajímavějším bydlení v okolí, a také potřeboval nový sochařský ateliér. Když zcela náhodou objevil dům na jednom z trojských kopečků, romantismus kumštýře v něm zvítězil. Čtrnáctiletý mládenec Jan Kavan byl už tehdy otcovou transakcí nadšený. Sice ještě nevěděl, co ho čeká, ale…
NESMYSLNÝ PROJEKT
„Otec se znal s mnoha vynikajícími architekty,“ říká Jan Kavan. „Vzpomínám na jména Cubr, Hrubý, Pokorný… Tak ty samozřejmě otec neoslovil, ale zadal to nějakému ušmudlanému asistentovi na UMPRUM, který vymyslel šíleně blbý projekt. Navrhl prostavět vnitřek příčkami, udělat takové kamrlíčky, chodby… Když si navíc uvědomíme, že dům má obvodové zdi sedmdesát centimetrů, vnitřní padesát, prostoru moc nezbylo. Nicméně jsme to podle toho nesmyslného plánu „mydlili“ skoro deset let. Hlavně tedy já. Pořád jsme byli v nějaké improvizaci. To už jsem bydlel s rodinou na sídlišti v Ďáblicích, ale protože jsem tady pořád makal, měl jsem tu ateliér. To mi moje macecha, druhá žena mého otce, dovolila.
Začátkem sedmdesátých let se sem táta nastěhoval a navozil všechno ze svého holešovického ateliéru. Sekal tu své kamenné sochy, šutr byl uvnitř, na dvoře, v jakémkoli volném prostoru. Když za patnáct let nato zemřel, jeho žena chtěla dům prodat. Ale jen proto, že byl psán taky na mne a na sestru, jsme o něj nepřišli. Dohoda trochu drhla, ale nakonec to vyšlo, i když jsem při odhadu samozřejmě znovu zaplatil všechnu práci, kterou jsem tu odmakal.
ZNOVU OD NULY
Rok po otcově smrti, v sedmaosmdesátém, jsem všechno totálně rozkopal, vyboural příčky, shodil střechu, podsklepil, odizoloval… Zkrátka začal úplně nanovo… Kdyby to dostal někdo jiný, otříská římsu, dá plastová okna, popřípadě pozemek zplanýruje a postaví novostavbu. Když jsme předělávali střechu, lidi kolem říkali: „Jé, to bude hezká vilka, uděláte rovnou střechu, že?“ Tak to jsme tedy neudělali, ale zatímco jiní jezdili na výlety, my víkend co víkend vozili cihly, přehazovali písek, pořád ta samá rasovina. Taky jsme neměli prachy, a vždycky jsme museli chvíli čekat. Tak se to všechno rozložilo v čase. Ale hlavně jsme museli mít celkovou představu, vlastně výsledný obrázek v hlavě. Museli jsme mít plán, vizi, abychom to po čase zase nemuseli bourat…“
SOCHY MÍSTO DENÍKU
V originálním prostředí vznikají originální věci. V případě manželů Stáni a Jana Kavanových věci umělecké – sochy a grafiky. Jan tu například začínal s ekologickými cykly. Jedním z prvních byly lepty inspirované legendárními historickými terči. Poté figurální témata. Nakladatelství Bonaventura připravovalo bibliofilii, titul Homérova pokračovatele Quinta ze Smyrny ACHILLEUS A PENTHESILEIA o lásce legendárního válečníka trojské války ke královně Amazonek. Překladatel Vladimír Tomeš přebásnil dílo v hexametrech. Jan mínil do bibliografie přidat tři originální grafiky. Nakonec jich bylo jedenáct, natolik ho dílo oslovilo.
Stanislava Kavanová začínala tvořit své první sochy z různých materiálů. Pak načas setrvalau pálené hlíny, a až teprve poté se dostala k porcelánu. Přivedla ji k němu kamarádka Šárka Radová. Ve fabrice v Lounech si výtvarnice pronajaly prostor a začaly realizovat větší věci. Stáňa své sochy vytváří z měkkých plátů zároveň s vnitřní konstrukcí ze stejného materiálu. Při stavbě se musí nechávat mokrý porcelán postupně zavadnout, aby se tvar nezhroutil. „Tahle technika mi v současné době vyhovuje,“ říká sochařka. „A práce s kamenem? No, to je zdlouhavý proces. Protože mám špatnou paměť, tak to, co vymyslím, musím zrealizovat co nejrychleji, jinak ztrácím souvislosti. Manipulace s kamenem je složitá, ubírání materiálu jde pomalu, nemám na to zařízení a fortel. To neznamená, že bych si práce s kamenem u jiných nevážila. Moje práce je takový deník, podle něj vzpomínám na jednotlivé životní etapy. Každá socha představuje jednu z nich. Možná proto své věci nerada prodávám, nerada se těch vzpomínek zbavuji…“
text JIŘÍ MOC, foto MARTIN KUBICA
Více si přečtete v tištěné Xantypě!
