Toužila studovat hru na klavír; autoritativní matka ji však poslala na brněnskou Vesnu, aby se naučila být vzornou manželkou. Jednou na plese poznala netančícího politika JUDr. Františka Koželuhu, jenž jí ihned, když ji doprovázel domů, nabídl sňatek. O třináct roků mladší dívka, tehdy teprve osmnáctiletá, kývla, snad i na truc matce. Starala se o manžela a dvě dcery, a přesto stačila napsat a vydat tři knížky. Jejich obálky navrhl bratr Josef.

Když ve čtyřiceti letech ovdověla, odstěhovala se za bratry do Prahy. V blízkosti jejich dvojvily si nechala postavit dům. Přívětivou a inteligentní ženu si oblíbili i básníci Otokar Březina a Fráňa Šrámek. V Paříži se stýkala s malíři Janem Zrzavým a Josefem Šímou, který portrétoval její dceru, básník Richard Weiner ji seznámil s Josefem Palivcem, taktéž básníkem, překladatelem a diplomatem. Když se v roce 1930 brali, bylo jim shodně čtyřiačtyřicet let; Helena Palivcová ráda dávala k lepšímu, že nevěsta už byla babičkou.

 

Josef Palivec pocházel z deseti dětí panského kočího; gymnaziální studia dokončil dodatečně v Praze (jako plzeňský septimán byl vyloučen kvůli studentskému časopisu, půl roku pak dělal písaře Jaroslavu Vrchlickému, poté pracoval v různých redakcích), a to s velkým časovým odstupem až roku 1918 ve svých dvaatřiceti letech. Poté působil ve službách ministerstva zahraniční věcí, hlavně v Paříži, ale i po návratu r (doktorát práv získal v roce 1934), S první manželkou, francouzskou sochařkou Stéphanií Guerzoni, vyženil dceru Denisu, o kterou se staral i po rozvodu; později společně s manželem Théodorem Stravinským, malířem a synem slavného skladatele, mu péči oplatili. Když byl v padesátých letech vězněn, posílali přes Červený kříž balíčky, pomáhali mu i po propuštění.

Hned po okupaci se Helena Palivcová, stejně jako její muž, okamžitě postavila proti nacistickému režimu. Podle manžela „v účasti na odboji si našla cestu, jak mstít své bratry“. Podporovala rodiny zatčených, přispívala na tisk ilegálních tiskovin, které i roznášela, působila jako spojka.

Josef Palivec předával do zahraničí důležité informace, s Františkem Halasem edičně připravili a odeslali do Francie antologii poezie KŘIK KORUNY ČESKÉ, pomáhal lidem emigrovat z protektorátu.

V lednu 1945 byl gestapem zatčen a týrán, nikoho však neprozradil. Přesto byla po únoru 1948 znevažována jeho odbojová činnost, za normalizace mu dokonce odmítli vydat novou členskou legitimaci Svazu protifašistických bojovníků.

Ještě zrůdněji se zachoval komunistický režim k jeho manželce, jak dosvědčil: „Této ženě-antifašistce, která ve zlých dobách riskovala všechno, i hlavu, byla roku 1959, kdy se potácela mezi životem a smrtí, v republice, za jejíž obnovení bojovala, odňata vdovská penze.“

Josef Palivec bojoval dál proti zlu: „Mne osobně popudily k ideové opozici spolehlivé zprávy o ukrutnostech, jichž se tehdy dopouštěly při vyšetřování orgány Státní bezpečnosti.“

Sám na sobě tyto ukrutnosti pocítil. Zatčen byl 13. prosince 1949 – o jeho pobytu a osudech manželka několik měsíců nevěděla. Jak si poznamenala, estébáků přišlo víc než kdysi gestapáků.

Zatčený se měl stát hlavou protistátní skupiny, nakonec si moc vybrala dr. Horákovou. Musel u procesu svědčit, ale odmítl říkat, k čemu ho nutili. Hned za dveřmi soudní síně mu nasadili americká pouta a pak ho krutě mučili. Dvanáct nocí nemohl spát – po deseti minutách ho budili, musel vstát z kavalce a hlásit se jménem.

Pětašedesátiletého muže pak odsoudili na dvacet roků do vězení. Manželka zaznamenala, jak krvelačně si počínala prokurátorka Ludmila Brožová.

 

Helena Palivcová-Čapková se nezlomila. Dílo jejích bratrů komunisté ignorovali – sborník o Josefu Čapkovi nazvaný MALÍŘ – BÁSNÍK byl v roce 1948 zakázán, vyšel až v roce 2004, do klatby se dostalo i dílo Karla Čapka. Dcera Helena, provdaná za politika a člena londýnské a předúnorové vlády doktora Procházku, emigrovala s celou rodinou, zavřen byl manžel druhé dcery. Vnuk Pavel Brázda a jeho budoucí manželka Věra byli vyloučeni ze studií na výtvarné škole.

Helena však za svého manžela bojovala – postupně psala třem prezidentům, Zápotockému dokonce šestkrát, dvakrát Martě Gottwaldové; slyšení se marně dožadovala u ministrů vnitra i spravedlnosti, krajských prokurátorů, náčelníků věznic, na Generální prokuratuře.

Manžel totiž nemohl často psát, byl kázeňsky trestán, protože neplnil pracovní normy – marně upozorňovala, že je z první světové války invalidní a může pracovat jen jednou rukou!

Nevyhověli ani její žádosti o milost či o podmínečné propuštění; marně prosila, aby vězně přeložili alespoň blíž k Praze, protože bylo pro ni namáhavé jezdit i na občasné návštěvy.

Obešla několik desítek spisovatelů a získala nakonec podpisy dvaačtyřiceti pod petici, kterou zaslala Zápotockému. Ten snížil trest z dvaceti na deset let a prominul zbytek finanční pokuty.

Mezi signatáři byli i komunisté. Mnozí se podepsat odmítli, například E.F.Burian; Jarmila Glazarová a Václav Lacina navíc psali proti vězněnému a jeho manželce nechutné urážlivé články.

Dočkala se manželova návratu z vězení, ale společně už strávili jen krátký čas. Zemřela 27. listopadu 1961, o čtrnáct roků dříve než Josef Palivec. Vinou záměrných průtahů ze strany nakladatelství se vydání vzpomínkové knihy MOJI MILÍ BRATŘI jen o několik měsíců nedožila.

Jednou napsala: „Krásné, krásnější než na dobu svého života je vzpomínat na milované lidi, lidství, člověka, jaký byl.“ Proto bychom neměli zapomínat na Helenu Palivcovou-Čapkovou, ženu, která prokázala, že je hodna svého slavného jména.

 

text Pavel Taussig