Cestou do kavárny, kam jsme zamířili, jsme potkali jednoho z herců. „Prosím tě, zpíváš? Zpíváš doma dětem před spaním?“ ptal se ho David Drábek. Muzikál JEŠTĚŘI se totiž probouzel a vystupoval z třetihor Drábkovy fantazie, aby se potkal s realitou královéhradeckého jeviště.
Poetika JEŠTĚRŮ je podobná muzikálu DONAHA, diváci se seznamují se spolužáky ze základní školy po dvaceti letech. Hlavní hrdina Ignác je typický outsider. Ale katalyzátorem hry jsou především bratři Klenotičové, kteří se jako jediní ze třídy proslavili, i když jen na poli zločinu. Nesmírně rádi létají letadlem, protože to je pro ně jediný způsob, jak se dostat do nebe. A když parta spolužáků chce zahrát pro jednoho z umírajících bratrů Klenotičů inscenaci CESTA DO PRAVĚKU v místním kulturním domě, jejich osudy se zvláštním způsobem propojí. A propojí se i s písněmi Darka Krále a texty Tomáše Belka ze skupiny Sto zvířat. Premiéra muzikálu byla koncem května a publikum se vrací, protože množství vtipných výroků a hlášek si nelze po jednom zhlédnutí zapamatovat. Divadlo, ten Kaufland ducha, jak říká jedna z replik hry, je v Drábkově podání nespoutané a může zajít až za hranice absurdity.
Ale vraťme se s Davidem Drábkem ještě před JEŠTĚRY. Co chlapce z Týniště nad Orlicí přivedlo k divadlu a k psaní divadelních her?
Byl jsem takové samotářské, plnoštíhlé dítě. Do čtrnácti let jsem chtěl být zvěrolékařem, nejlépe v Africe někde u Viktoriina jezera. Ale v pubertě jsem zjistil, že se mi hrozně líbí ženy a ty na zvířata moc neutáhnete, a tak jsem začal tvořit. Zahájil jsem stostránkovým sociálním románem z Irska v 17. století, kde hlavní dětský hrdina umrzne. Po Gymnáziu J. K. Tyla v Hradci Králové jsem se hlásil na lékařskou fakultu, jak si přály všechny babičky a tetičky, ale naštěstí jsem se tam nedostal. To by se ze mě stal Týnišťský řezník…! Začal jsem studovat filozofickou fakultu v Olomouci a zažil tam hned v prvním ročníku listopadovou revoluci, což bylo krásné. Potom jsem přestoupil na nový obor – divadelní, filmovou a literární vědu. Pořád to vypadalo, že budu dělat divadlo teoreticky, ale naštěstí jsem ve druhém ročníku potkal Darka Krále, introvertního spolužáka schovaného za brýlemi, o němž jsem zprvu ani netušil, že do našeho kruhu chodí. Začali jsme se kamarádit. Měli jsme společné lásky k Voskovci a Werichovi, k Woodymu Allenovi, Miloši Formanovi, Davidu Lynchovi a dalším. Vznikla naše první hra SOUSTA, později přejmenovaná na MALOU ŽRANICI. Poslali jsme ji do soutěže Alfréda Radoka, která tenkrát začínala. Dostali jsme se do finále, což nás povzbudilo. Dohodli jsme se, že se divadlu od té doby budeme věnovat výhradně prakticky. A založili jsme v Olomouci Studio Hořící žirafy, které vydrželo deset let. Mezitím jsem nastoupil jako dramaturg v činohře Moravského divadla. Olomouc je univerzitní město, takže jsme hráli převážně pro studentské publikum, a bylo to skutečně deset euforických let. Do toho přišla v roce 1995 Cena Nadace Alfréda Radoka za mou hru JANA Z PARKU. Jezdili jsme po festivalech a byli docela populární, ale město s divadlem si nás pořád přehazovala, kdo nás bude financovat. Proto jsem si řekl, že je asi nejvyšší čas to skončit a jít dál. Říká se, že staří Irové umírají vestoje, a také my jsme zavřeli svůj „krám“ na vrcholu.
Pak jste napsal AKVABELY. Jak se to sešlo, že měly premiéru zrovna v Hradci Králové?
Do té doby jsem v Hradci pouze dramaturgoval Vladimíru Morávkovi KRÁLE LEARA a Vladimír inscenoval mou hru ŠVÉDSKÝ STŮL. Tak zdařile, že jsem mu s radostí přislíbil i první inscenování AKVABEL. Stvořil nádherné představení. Tahle hra mi přináší samou radost a trochu té polní trávy.
Vy jste začal režírovat proto, aby vám někdo vaše hry nezkazil?
Ano, tím to vlastně začalo ve Studiu Hořící žirafy. Než aby mi je někdo prznil, raději jsem je režíroval sám. Časem přišly i nabídky na jiné tituly než moje, a v tom jsem se postupně také zabydlel. Někdy to nebylo lehké, třeba dělat NAŠE FURIANTY v Národním divadle v Brně se čtyřicetičlenným souborem, to byl vskutku masakr. V Šumperku jsem dělal muzikál CABARET, který myslím pozoruhodně vyšel. Taky KATA A BLÁZNA od V+W nebo Hrubínovu KRÁSKU A ZVÍŘE. A nedávno jsem na Vinohradech režíroval VĚC MAKROPULOS. A v Klicperově divadle R.U.R. a MACBETHA. Teď zase nazrál čas, abych udělal několik vlastních textů. Po JEŠTĚRECH také v Hradci Králové NÁMĚSTÍ BRATŘÍ MAŠÍNŮ, které je o vyrovnávání se se stářím. Kromě Pavly Tomicové a Dušana Hřebíčka v něm jako host hraje i Daniela Kolářová, kterou obdivuji takřka bezmezně. Vždycky jsem hlásal, že psaní je u mne na prvním místě, ale režie se mi zažírá pod kůži stále víc – jako obzvlášť udatný roztoč.
Bylo pro vás jako autora těžké rozhodnout se pro stálé angažmá?
S Klicperovým divadlem jsme kolem sebe kroužili delší dobu. Mně se do stálého angažmá nechtělo. Vladimír Morávek z Hradce odešel a já mezitím založil v Praze rodinu. Dcera Justýna je mi nade vše. Být tatínkem ze mě dělá nefalšovaného supermana! Takže dělím svůj čas mezi rodinu a divadlo. Nakonec jsme se dohodli s panem ředitelem Zemanem, který je na české poměry výjimečná osobnost, a od Nového roku jsem se v Hradci stal uměleckým šéfem. Musím přiznat, že se mi tu pracuje velmi lehce a jsem nadšený z otevřenosti a zralosti souboru. Zapojil jsem se také do Festivalu Divadlo evropských regionů. Nestyďme se povědět, že to je divadelní festival s nejlepší atmosférou u nás. Teď jde jen o to, abychom ho měli i nadále po dramaturgické stránce co nejkvalitnější. To, co se tady odehrává během festivalu, má skutečně evropský rozměr, což platí i o Klicperově divadle samotném. To je velká odpovědnost, jíž musím dostát. Nezmatlat to nějak.
text Zuzana Nováková
V tištěné Xantypě se dočtete více!
