Kdy jste naposledy hrál na kytaru nebo na baskytaru?
Naposledy jsem na baskytaru hrál ještě nedávno, s Rebels. Nehráli jsme často, ale stálo to vždy za to. Dost jsem si to užíval. Ale jestli jsem držel baskytaru opravdu naposledy, není jisté. Jisté je jen to, že jestliže na ni budu ještě někdy hrát, s Rebels už to nebude.
Váš „rebelský“ kolega Káša odešel kdysi do emigrace (a nedávno už napořád). Věděli jste o sobě, i když jste byl každý úplně jinde?
Ano, i ne. Káša byl dlouhou dobu v zahraničí a informací o jeho životě jsem míval v určitých obdobích málo. Ale v posledních deseti letech jsme se vídali poměrně často. Natočili jsme, ještě společně s jeho synem Davidem a se Zdeňkem Juračkou, novou desku Rebels a občas koncertovali. Odchod Káši byl pro všechny nečekaný, bez varování. Těžko jsem se s tím vyrovnával. Byl to skvělý bubeník a můj velký kamarád.
Je pravda, že jste odešel z Olympiku proto, že se pomalu stával spíš vaší doprovodnou skupinou?
Je to už hodně dávno a všechny vzpomínky a pocity spjaté s odchodem z Olympiku pomalu zapadají prachem. Spíš se divím, že to ještě někoho zajímá. V Olympiku jsem prožil skvělé období. Při zpěvu s Petrem Jandou se naše hlasy báječně pojily. Určitě nebyl důvod k odchodu ten, že bychom nechtěli spolu zpívat, jak se občas uvádělo. Pravda je, že jsem často dostával sólové nabídky, které jsem neodmítal. A to později vyústilo v můj odchod, protože nebylo možné tyto nabídky skloubit s prací v Olympiku. Nebyl jsem ochoten se na úkor kapely vzdát své sólové dráhy. Petr Janda měl o Olympiku jasnou představu a věděl, že nemůže mít v kapele muzikanta, který hraje jen když má čas. Tomu se není co divit. Odchod byl tehdy doprovázen mírným pelyňkem, ale jak jsem již řekl, vše je již v pavučinách a dnes se rád s Petrem potkávám. Oba jsme měli svou pravdu a doufám, že oba jsme se rozhodli správně. I když…, kdo ví?
Po letech strávených v popu jste na přelomu 80. a 90. let přesedlal na hudbu taneční. Co bylo hlavním impulsem k tomuto kroku?
Asi máte nejspíš na mysli období, které začalo písní KAREL NESE ASI ČAJ a pak následovalo LP PŘED ODCHODEM VYPNI PROUD. Pro mne to nebyl žádný plánovaný přechod k taneční hudbě. Spíš bylo rozhodující, kdo pro mne v té dané chvíli hudbu skládal. Řídím se tím, co se mi líbí a co bych chtěl dělat. Tedy v konečném důsledku jsou to písně, které se mnou cestují po žánrech a odbočují různými směry. Vyhovuje mi to. Těžko bych vyřadil skladbu, která se mi líbí a kterou chci prezentovat, kvůli tomu, že jsem zavedený na určitý styl.
Přesto – kterou svoji „popovou“ píseň máte nejraději?
Na to se hodí otřepané: „vším, čím jsem byl, jsem byl rád“. I když – občas jsem nějaké oblíbenější písně měl. Ale většinou ne ty, které byly populární. Třeba píseň TAK NECH TEN KOMFORT SPÁT. Má krásný Borovcův text, ale píseň je převzatá. Originál se jmenuje THE CAPTAIN OF HER HEART. To byl pro mne povedený snímek. Mezi mé další „víceoblíbence“ patří v každém případě JEŠTĚ TĚ MÁM PLNOU NÁRUČ, BYL BY HŘÍCH, TĚCH PÁR DNŮ, HALÓ, CHCI TĚ MÍT a…, musím brzdit, aby se z toho nestal několikastránkový seznam. Vždycky je těžké něco vypíchnout ze seznamu oblíbených věcí. Člověk pak má pocit, že ty skladby, které by si to zasloužily a které zapomene říct, se tak nějak urazí.
Naposledy (zatím) jste ovšem překvapil hudbou na první pohled nekomerční, když jste založil seskupení 4TET. Ten plní sály a umísťuje se na zajímavých pozicích v prodejních hitparádách. Jak jste přišel na myšlenku vytvořit takto specifické těleso?
Nevím, jak to je u jiných interpretů, ale u mě projekty vznikají spíš nějakým vývojem, shodou okolností, anebo nějakým vyústěním z něčeho jiného. Není to tak, že si řeknu: A teď bych chtěl zpívat v kvartetu, tak založím 4TET, vydám s ním desku a budeme koncertovat. Vše plynulo přirozenou, nenásilnou cestou. Vícehlasé zpívání se mi vždycky líbilo. Je to asi následek působení v Dětském pěveckém sboru Československého rozhlasu pod vedením doktora Bohumila Kulínského. To byl pro mne vždy zážitek, sedět v řadě, zpívat a vnímat tu nádheru sborového zpěvu. Možná, že bylo jen otázkou času, kdy se zase připlete do mého života. A stalo se tak při přípravě koncertu TEP (Tanečně Excentrické Představení), které bylo hodně dynamické a potřeboval jsem na určitém místě zmírnit tempo a vytvořit něco neobvyklého, co by kontrastovalo se vším ostatním. Uvažoval jsem o tom, že by nebylo špatné zkusit pánské kvarteto. Napadlo mě oslovit Jiřího Škorpíka a doufal jsem, že tuto myšlenku správně uchopí. A to byl zásadní moment vzniku 4TETu. Jirka se okamžitě nadchl a ještě než jsem ze schůzky dorazil domů, mi telefonoval a už věděl, kterou píseň by upravil a měl i dalšího člena kvarteta. Byl jím Dušan Kollár. Dušan pak přivedl Davida Uličníka a 4TET byl na světě. Neočekávali jsme žádný ohromující zájem, natož že budeme vydávat desky a koncertovat. Ale zde se opět ověřil fakt, že co člověk dělá s láskou a nadšením, ovlivní i posluchače a diváky. Ve 4TETu jsem šťasten a je to jedno z nejhezčích období mého dosavadního působení na jevišti. Velmi si toho vážím a uvědomuji si, jaké je to štěstí – dělat něco, co se vám líbí a co se líbí i ostatním.
Čím si vysvětlujete tuto – dá se říci – anomálii v hlavním trendu současného hudebního vkusu?
Často se ve 4TETu na toto téma bavíme. Možná je to tím, že lidský hlas je nádherný nástroj a v současné době, kdy se na vás hrnou z reproduktorů stále silnější a hutnější frekvence, je poslech čistých hlasů vlastně vzácností. Najednou je jakoby balzámem a uklidňujícím prostředkem na bolest dnešní doby: multimediálně-multifunkční a multinástrojový hluk. Ale jak říkám: možná. My to vlastně nevíme, protože to z naší strany nebyl kalkul s pravděpodobnostním výsledkem.
Jste uznávaný muzikálový umělec. Už v prvním muzikálu uváděném po revoluci – LES MISÉRABLES (Bídníci) – jste zapůsobil natolik, že vám role Ténandiera vynesla ocenění Thálie. Vzápětí jste zazářil v DRACULOVI. Předpokládám, že je tento muzikál Karla Svobody určitým milníkem ve vaší kariéře…
Asi máte pravdu, ale každé delší účinkování v muzikálu bývá pro interpreta určitým, ať kladným, či záporným, milníkem. Co se muzikálů týče, ten první, ZPÍVÁNÍ V DEŠTI, mě ve své filmové podobě doslova polapil a ovlivnil na celý život. Ale DRACULA byl pro mě první původní český muzikál a hrál jsem v něm opravdu mockrát. Je tedy jasné, že do mého vědomí vryl hlubokou, dlouhou, a naštěstí jen pozitivní stopu. Kdyby mé muzikálové milníky stály vedle sebe, asi by byl ten „drákulovský“ nejzřetelnější.
Asi byste nepřijal nabídku nezajímavou, je ale ještě nějaká role, ke které máte výjimečný vztah?
Kromě výše uvedených? Ano. Je jich hned několik: Inženýr v muzikálu MISS SAIGON, Pangloss v opeře CANDID, Starosta Mendoza v CARMEN, Danglars v Monte Cristu, Horác v LIMONÁDOVÉM JOE, Pepé, Michal, Soudce v muzikálu TOUHA, Mordechaj v muzikálu Golem, William Shakespeare v muzikálu na ledě ROMEO A JULIE, Gort v projektu MISE.
Všechny role byly něčím výjimečné a ke všem jsem měl určitý vztah. Musím poděkovat okolnostem, že jsem zatím měl při volbě projektů šťastnou ruku. Kéž mi to vydrží a kéž se mi přiděleným rolím daří alespoň „jakžtakž“ vdechnout život.
Získal jste spoustu cen v nejrůznějších oborech. Mají pro vás stejnou hodnotu, nebo je některá, kterou máte doma vystavenou, abyste ji měl stále na očích?
Určitě pro mě nemají stejnou hodnotu. Některých si skutečně vážím a některých moc ne. Velmi záleží na tom, za co ta která je a kdo ji uděluje. Nejsou však cílem mého počínání. Nemám je vystavené a ani si je vzpomínkově neinventuruji. Tedy zatím. Avšak za největší ocenění, ač to zní jakkoliv omšele, stále považuji divácký potlesk ve stoje na konci koncertu. Dojímá mě to. A čím jsem starší, tím více.
Často jste byl osloven i jako herec – jistě pro vaše všestranné nadání: činoherectví, tanec,pohyb, zpěv…
Je pravda, že mám za sebou pár filmových rolí a také několik činoherních. Filmové natáčení a vůbec vše okolo filmu mě hodně baví. Ale u filmu se vám může stát, že natáčení je úžasné a máte pocit, že vzniká něco hodně zajímavého. Pak přijde premiéra a s ní někdy i veliké zklamání. U činohry je to něco jiného. Už během zkoušení si dokážete udělat celkový obraz o představení. Ovšem při reprízách vzniká nebezpečí, že se představení, vinou nedisciplinovanosti herců, může postupně hroutit a původní koncepce se zcela zničí.
text Marcela Kočandrlová, foto archiv Jiřího Korna
Více se dočtete v tištěné Xantypě!
