Už je z tebe úřednice?
Doufám, že ne. A doufám, že nikdy ani nebudu. Jediná změna, která u mě nastala, je, že vstávám brzo. Dřív jsem byla v posteli do deseti. Tohle mě trochu ničí. Moje práce sice úředničina je, ale tím, že jsem pořád s ministrem, tudíž v terénu, není to tak strašný.
Stala ses součástí politiky, ačkoli „volený zástupce lidu“ nejsi. Určitě jsi o práci ve státní správě nějakou představu měla. Rozchází se se skutečností?
O politiku jsem se vždycky zajímala a žádné iluze jsem o ní neměla. Vlastně mě nic nepřekvapilo. Ty móresy, o kterých jsem si myslela, že se v politice nacházejí, se v ní opravdu nacházejí. Ale z jedné věci jsem naprosto v šoku. Vzhledem k lidsko-právní rovině, která vlastně představuje takovou morální úroveň národa, jsem ztratila poslední iluze o Češích. Opravdu jsem strašně zděšená. Teď sama v sobě vedu boj s tím, co s touhle informací udělám. Češi jsou naprosto netolerantní, rasističtí… To jsem nikdy neříkala, vždycky jsem používala výraz „xenofobní“.
Rasismus vnímáš ve vztahu k sobě, nebo soudíš na základě práce pro ministra Kocába, po takových kauzách, jako jsou chomutovské exekuce?
Nejde jen o Chomutov. Náš resort má pod sebou zdravotně postižené, národnostní menšiny, sexuální menšiny, seniory, drogově závislé, gender… A jakoukoli kauzu otevřeme, končí nenávistí někde na konkrétním místě. Když se třeba řeklo, že se ženy v politice budou kvótovat, což je venku téměř standard, vyšly nenávistné články. Když se vedla diskuse na téma registrované partnerství? To samé. Když se řeší dvojjazyčné nápisy ve vesnicích? To samé. Zvedne se nenávistný odpor, jako když píchneš do vosího hnízda. Je to neadekvátní tomu, jak to zasáhne do života většiny. Češi všechno a priori smetou ze stolu, v lepším případě se strachem, v horším s nenávistí nebo závistí.
Před chvílí jsi říkala, že nevíš, co si s tou informací počít. Co by sis s ní počala?
Já chci asi vážně odjet pryč.
Kam?
Do Afriky. Už jsem to naznačila i mámě. Nečekala jsem, že mě to tak rozhodí. A další věc, která mě srazila na kolena, jsou média. Za deset let v mediálním světě jsem viděla, jak funguje bulvár. Ale jsem v šoku z toho, jak fungují i takzvaná seriózní média.
To mě překvapuje. S bulvárem máš negativní zkušenosti, když rozebíraly tvé drogy, expřítele, pornoherce Rosenberga… Chceš tvrdit, že seriózní média jsou ještě horší?
S Rosenbergem, to je teda kauza! Mně bylo patnáct, jemu sedmnáct. On jezdil na bruslích a já jsem ho potkala na náměstí Republiky. V té době neměl nic společného s nějakým pornem. Chodili jsme spolu dva měsíce. Představil se mé mámě… Rozumíš, to nebyla ani studentská láska. To byla dětská láska. Patnáctiletá holka se zamilovala do sedmnáctiletého kluka.
A řekla jsi to těm bulvárním novinářům?
Řekla jsem to Aha!, všem. Nikdy nikde nic z toho nevyšlo. Hele, všechno, co odchází od nás z ministerstva, jde přese mě. Takže já vím, jak my referujeme ven o našich kauzách. To, co se potom otiskne v novinách, je z devadesáti procent překroucené. Ale takovým způsobem, že snad i žaloba by byla málo. Čeští novináři regulérně ničí národ. Oni vytvářejí tu kontroverzi. Jdou po povrchu, odmítají studovat problematiku, ptát se jinak než populisticky… Ať už se vezmou squatteři, ať už se vezme Chomutov…
V čem je tedy omyl českých novinářů v kauze squatterů?
Kdyby se o té kauze informovalo pravdivě, dá se z toho udělat nádherný příklad občanské angažovanosti. Soukromý investor pomohl za vlastní peníze někomu, pro koho se rozhodl. Tečka, konec. Státu zůstal majetek, o který bojoval, nikomu se nic nestalo…
Média ale informovala, že se ozval soukromý investor…
To jo. Ale ve finále z toho bylo, že Kocáb v době záplav shání bydlení nějakým asociálům. A tomu investorovi nemohli přijít na jméno, stejně jako Kocábovi.
Třeba by mu přišli na jméno, kdyby nabídl bydlení sociálně slabým. Ale proč mladým lidem, kteří si na nájem můžou vydělat? Já tomu prostě nerozumím, i když to zní tak hezky volnomyšlenkářsky…
Tam jde o to, že ten barák nebyl dvanáct let zapsaný v katastru. Měsíc před tou kauzou ho tam nechali zapsat. Důvody neznám. Já chápu, že když tam deset dvanáct let bydlíš, a najednou ti někdo řekne „vypadni“, tak se bráníš. Oni se o ten barák starali, pořádali tam kulturní akce za svoje peníze a já chápu, že se pak bouřili. Je to prostě alternativní způsob života.
Kdyby to šel udělat každý, kdo nemá na drahý nájem v Praze…
Ale vtip je právě v tom, že to každý neudělá. V tom je to krásný. Někdo se k tomu rozhodne, a pokud tě tím neobtěžuje, tak proč mu to brát? Vždyť to je přesně ta krásná barevná společnost, která vytváří prostor vybrat si, co chceš, a co ne… Tohle tady v Česku prostě není. Nejsme schopni pochopit, že ne každý chce vstávat ve čtyři ráno, jít si koupit Blesk…
Ale jedna z interpretací, která se v tisku objevila, byla, že onen soukromý investor se zkrátka chtěl zbavit dosavadních nájemníků…
Tak tenhle soukromý investor je v představenstvu měsíc. Pokud se někdo snažil ty lidi vyházet, tak to byli majitelé předtím.
No, nechme toho, tenhle fenomén jsem bohužel nepochopila. Z české společnosti jsi zničená. Když jsi ale ke Kocábovi nastoupila, říkala jsi mi, že o vstupu do politiky uvažuješ…
To musel být rozhodně vtip. Do politiky nikdy! Já jsem tenkrát chtěla změnit svoje krásně zaběhlé koleje. A ty jsem změnila. Ale na politiku nemám žaludek ani lokty. Hlavně v sobě nemám touhu po moci, a ta je k politice potřebná. Mně šlo o tenhle konkrétní resort. Opravdu si neumím představit, že bych dělala mluvčí na dopravě! „Dneska nám ty autobusy nějak nedojely, ale nevadí, my to zařídíme.“ Tak to bych asi nepřežila. Mě baví resort lidských práv. A pokud bych přece jen chtěla dělat politiku, tak ne v téhle zemi. Politika jako servis občanům nemá s tou českou politikou nic společného.
Slyšela jsem, že tě zelení přesvědčovali, abys za ně kandidovala…
No… Co na to mám říct. Nějaké nabídky byly, ale já na ně nereflektuju. Vážně na to nejsem typ. S tou mou blbou lidskou angažovaností, kterou v sobě mám, by mě to zabilo.
Znám tě už léta a nechápu, jak tuhle práci můžeš dělat. Ty jsi přece naprosto chaotický člověk, který chrlí, chrlí, nepřemýšlí, chrlí. Cítíš se omezována?
Ne. Já jsem chaotická, to je pravda. Ale dokážu zapnout. To je vidět na mých neziskovkách. Když je potřeba, není problém. Já se vážně dokážu koncentrovat! Buď jsem úplně chaotická, nebo se přepnu a dokážu se soustředit. Buď tak, nebo tak. Že jsem před tebou a kamarády chaotická, je luxus, který si můžu před vámi dovolit, ale v práci to neexistuje.
Spíš jsem myslela vnější atributy tvé práce. Musíš si dávat pozor, co říkáš? A co kostýmky?
Samozřejmě bohužel nemůžu mluvit, jak mi zobák narost. Ale oblečení je pro mě smrt. Já jsem měla jedny černé kalhoty, takže jsem si musela kompletně nakoupit nový šatník. Ale vážně, dá se říct, že mě nový šatník i baví. Je to něco jiného a ty kostýmky jsou velmi ženské. Tak proč nakonec ne.
Poznala jsi politiky zblízka. Já vím, že je to už novinářské klišé, ale jak na tebe působil Mirek Topolánek? Je to chlap s gulami?
Tak to určitě je. Když jsem četla na tiskovce deklaraci politických stran, a on za mnou hodnotí moje nohy… No to jsem málem omdlela. Jinak ale musím říct, že jsem „hodila“ úplné mimikry. Když procházím poslaneckou sněmovnou, vůbec nekoukám na lidi. Nedívám se jim do očí, prostě jdu. Nechci být vnímána kontroverzně. Všechny pohledy vytěsňuju. Tak samozřejmě mezi těmi chlapy působím jako rozbuška, ale vlastně o tom jako nevím, protože na ně nečumím.
Zmínila jsi rasismus. Zažíváš sama útoky? A změnilo se něco s tvým angažmá ve „Strakovce“?
To se změnilo zásadně. Setkala jsem se s rasismem docela nedávno. Já mám vedle v baráku nácky, víš? Takže před mým domem jsou pravidelný sezeníčka, hajlovačky a podobně.
Bojíš se?
Hele, nebojím. Já mám asi nějaký nízký pud sebezáchovy. Nedávno na mě ti náckové pokřikovali, že jsem od Kocába, že tu chceme cikány, že jsem černá huba, ať jim do toho nekecám, protože jsem tady stejně náplava…
text a foto Renata Kalenská
Více si přečtete v tištěné Xantypě!
