Vím, že k dnešnímu normálnímu životu patří nejen lednička, myčka, pračka, mikrovlnná trouba, vysavač, televizor, samozřejmě několikero oblečení, pro nemluvňata pleny na jedno použití, ale také dovolená u moře a auto (vždyť na leasing se zdá tak levné). Do toho výčtu nezahrnuji byty. Neschopnost našich politiků obnovit v této oblasti tržní podmínky totiž způsobila, že zvláště mladým rodinám nezbývá než se spoléhat na hypotéky.
Číslo 10/09
Dluhy, dluhy…
SLOUPEK IVANA KLÍMY
Dočítám se, že je vyhlášeno na půl milionu exekucí – číslo, které mi připadá neuvěřitelné. Zadluženost domácností přesáhla prý jeden bilion korun. Číslo, které mi připadá k neuvěření. Každý občan včetně novorozenců se podílí na státním dluhu sto tisíci korunami, pětičlenná rodina tedy půl milionem. Jakým způsobem ho zaplatí?
O nárůstu letošního státního dluhu se zatím jen uvažuje. Za velký úspěch by se považovalo, kdyby nepřesáhl sto šedesát miliard, ale dvě stě miliard se zdá pravděpodobnější.
Zanechejme čísel a začněme uvažovat o lidech. Stát žije na dluh, protože lidé si zvykli žít na dluh. A proč by nežili, když vidí, jak jejich stát si klidně půjčuje miliardy (dělal to s neuvěřitelnou nezodpovědností, uvažujte o tom voliči, dokonce i v letech, kdy se mu dobře dařilo), vyznával filosofii hazardéra, že to nějak dopadne?
Byl jsem vychován tak, že si člověk nemá nikdy půjčovat, nemá nikdy chtít víc než to, nač si vydělal. Stejně tak byli vychováni i moji rodiče. Když v padesátých letech otce zavřeli, estébáci hledali, co by u nás zabavili, ale nenašli nic kromě fotoaparátu a malé promítačky na úzký film.
Je těžké někoho přesvědčovat, že by bylo rozumné se obejít bez samozřejmých součástek moderní existence, dokud si na ně nevydělá. Vždyť ho ze všech stran přemlouvají: nečekej, máš jen jeden život, jedno mládí, my ti půjčíme: Ihned a dokonce bez záruky A v osloveném se budí jistota, že se mu jen dostává po právu toho, co se dostává všem ostatním, a tak si zvyká, že jeho věci vlastně nejsou jeho, jsou na dluh. Dluhy narůstají, narůstají i o úrok, o němž ten, kdo půjčoval, se taktně sotva zmínil. A pak přijde krize (dokonce ani nemusí přijít), jen odhodlání žít na dluh překročilo možnost dluh splácet. Dostaví se exekutor, připomeňme si to číslo: půl milionu exekucí. Věci sebere a naděje, že je někdy vrátí, je spíše mizivá.
A jak to bude s dluhem státu, který se každým rokem zadlužuje víc a víc? Mluví se o tom, že jej zaplatí naše děti, je to odporně nezodpovědné, a bude jen spravedlivé, že pokud se budeme chovat se stejnou rozmařilostí a nezodpovědností, zaplatíme to ještě my sami. Je mnoho způsobů, jak nás k tomu přimět – není to jen zvyšování daní, může to být znehodnocení měny, které nám vezme všechny anebo aspoň větší část našich úspor.
Nejsem ekonom a nechci se učenějším plést do jejich řemesla, mým řemeslem je, pokud to svedu, uvažovat o lidských vztazích a hodnotách. Naše touha co nejrychleji žít v blahobytu třeba i na dluh (vím, že blahobyt je pojem velmi relativní), řekněme tedy: žít za více, než jsme si s to vydělat, platí to i o našem státu, je zhoubná a dovede nás brzy a spolehlivě do ještě větší a beznadějnější krize, než kterou právě procházíme.
Ivan KLíma








