Číslo 10/09

James Dean

To stříbrné Porsche 550 – Spyder neslo na kapotě číslo 130 a přezdívku „malý bastard“. Třicátého září roku 1955 v něm ukončil kariéru i život mladý americký herec. Stačil natočit jen tři významné filmy, přesto se stal legendou, symbolem celé jedné generace. „Rebel bez příčiny“ se dožil pouhých 24 let. Jmenoval se James Dean.

Má vlastně smysl toulat se po hvězdách? Po těch ze stříbrného plátna zůstala alespoň stopa na pásu celuloidu. Tu a tam pár diváků při filmu pro pamětníky zaslzí, jaké to byly staré dobré časy. Jenže i filmový svět už má své nové hrdiny, a tak s cívkou po návratu do archivu odchází opět do zapomnění i někdejší hvězda. I na slavné se zapomíná. Přesto ovlivnili chod světa, který by bez nich běžel jinak. Třeba lépe, možná hůře, kdo ví? Třeba se někdy za sto let už nebude zpívat Pramínek vlasů, třeba tu už nebude ani sám Jiří Suchý, třeba už nikdo nebude vědět, kdo to byli ti Beatles. Ale byli tady a bez nich a jejich díla bychom byli jiní, byla to jejich doba. Někteří tu brázdu do histrorie ryli desítky let, jiným stačilo jen krátce zabořit rýč…

 

O tom, že zemřel James Dean, jsem neměl potuchy, bylo mi v tom roce 1955 devět a měl jsem jiné starosti. Až v polovině šedesátých let se charismatický mladík v kožené bundě i u nás stal legendou. Právě jeho smrt ho učinila nesmrtelným, jeho kult se teprve smrtí naplnil a v Evropě vlastně teprve začal. Stal se zde představitelem oněch svobodných, nezkrotných tuláků, prohánějících se bezstarostně po amerických autostrádách… Zcela jinak ho však chápali doma v Americe. Předně – James Dean byl vynikající herec; hrál sice jen ve třech, ale zato výborných filmech. (V několika málo dalších se mihl spíše jako statista). V roce 1952 natáčí Gary Cooper snímek V PRAVÉ POLEDNE. Film nádherný, nepřekonatelný. Ale už nebyla doba čestných, ušlechtilých hrdinů a milovníků. Amerika prošla obdobím mccarthismu, zuřila studená a korejská válka, svět děsila vodíková puma… A mladí se počínají bouřit. V polovině let padesátých se tak i v puritánské Americe objevují dva rebelové. V muzice Elvis Presley, na stříbrném plátně James Dean.
 
Narodil se 8. února roku 1931 v Marionu ve státě Indiana. Matka Mildread, rozená Wilson, mu vybrala jméno James Byron Dean. Ano, to druhé jméno zvolila skutečně po Lordu Byronovi, anglickém básníku, rebelujícím ve své době proti zkostnatělé společnosti. O to ovšem matce Jamese nešlo. Paní Deanová prostě milovala hudbu a poezii a synkovi vytvořila zvláštní, uzavřený svět, kam nikdo jiný, ani otec Winton Dean, nepatřil. Zde je třeba zmínit jeden fakt. Často se uvádí, že Dean svého otce nenáviděl. Je to do jisté míry pravda, ovšem velkou úlohu v tom sehrál právě matčin způsob výchovy. Malý James měl totiž pro svou odlišnost potíže i se vztahy se spolužáky. Byl silně fixován na matku, která však umírá, když mu bylo devět let. Otec předává výchovu Jamese na farmu jeho tety a strýce z matčiny strany (zde údajně díky strýcovu traktoru vznikla Deanova celoživotní vášeň pro motory) a odchází jako zubní technik do Los Angeles. Když syn dospěl, pozval ho otec do Kalifornie, aby tu na jeho přání studoval práva a sport. James přijímá, ale brzy poznává, že není na té pravé cestě. Začíná vynikat na školních divadelních představeních. Klíčovým momentem byly prázdniny, které trávil v rodném Marionu. V místním kině viděl film se svým největším idolem Marlonem Brando. Zde vzniklo jeho pevné rozhodnutí stát se filmovou hvězdou. Studia práv proto brzy opouští, živí se příležitostnou prací a ve studentském divadelním klubu studuje herectví, sezamuje se s metodou Stanislavského. Svou „filmovou kariéru“ začíná v reklamním spotu pro firmu Pepsi-Cola. Prochází i branami Hollywoodu, kde natáčí tři filmy – Fixed Bayonets, Sailor Beware a Has Anybody Seen My Gal. Názvy si však nemusíte pamatovat, vedle hvězd jako Dean Martin či Jerry Lewis zde působil skutečně jen jako druhořadý statista. Slávu zatím nezískal, ale zaujal odborníky. Ti mu poradili nezkysnout na malých rolích v Hollywoodu a odejít do New Yorku studovat. james poslechl, živí se jak se dá, obchází rozhlasová a televizní studia, účinkuje jako moderátor televizních soutěží…
 
Román Na východ od ráje napsal John Steinback v roce 1952. Elia Kazan se ságu rodin Trasků a Hamiltonů, jakési podobenství s biblickým příběhem Kaina a Abela, okamžitě rozhodl zfilmovat. Pro klíčovou roli Cala Traska, přehlíženého syna, který se bouří proti svému otci (v americkém filmu dosud něco nevídaného) i zavedeným konvencím, měl již jednoho, tehdy populárního rebela, Marlona Brando. Kdosi mu však poradil, že ví o lepším. Kazan chvílí váhá, ale pak se pro Deana rozhodne, stává se jeho přítelem a rádcem. Dean se vrací do Hollywoodu hlavním vchodem – získává nominaci na Oscara. Zlatá soška mu pak byla udělena až po jeho smrti. Film mu nepochybně evokoval mnohé z jeho života, ne vše bylo ve scénáři, některé momenty dodal James sám. Stal se skutečně přes noc hvězdou první velikosti. Možná, že kromě talentu a poctivé herecké průpravy i svou přesvědčivostí. „Hrát je pro mne nejlogičtější způsob, jak se zbavit neurózy. Hraji si na herce, abych vyjádřil přízraky a dramata, ve kterých ve skutečnosti žiji,“ vyznává se po natočení dalšího podobného a kultovního snímku REBEL BEZ PŘÍČINY, rovněž z roku 1955. Role je obdobná – jeho Jim Stark se bouří proti slabošskému otci, kterého nenávidí, a panovačné matce, které se bojí. Útočiště nachází v partě mladých. S Natalií Wood tvoří dvojici, jejíž sláva obletěla celý svět. Dean se stává idolem teenagerů, kteří ve značné míře napodobovali chování, postoje i oblečení z jeho filmů. Jeho třetí a poslední se jmenoval The Giant, kde jako partner Liz Taylor a Rocka Hudsona představuje prostého dělníka, který zbohatne, když najde v Texasu naftu, avšak s novou životní situací se neumí vyrovnat. Měl premiéru až po Deanově smrti. K té došlo onoho 30. září roku 1955, kdy se jako nadšený pilot sportovních vozů připravoval na další závody a na křižovatce se střetl s fordem studenta Donalda Turnupseeda, který ho přehlédl. Kdo ví, v co by se proměnil James Dean, zda by se i z něj stal představitel charakterních rolí jako z jeho kolegů – někdejších filmových rebelů Paula Newmana a Marlona Brando? Takto zůstal navždy idolem, jistým symbolem. Asi ve všech dobách bude inspirovat mladé, kteří cítí, že je „něco ve vzduchu“, neznají však příčinu, jen vědí, že nastal čas rebelií a změn.
 
text Jiří Vlastník
 
Dolní navigace