Baku je oním druhem města, které bylo po tisíc let povzneseno nad rigidní ideologie a náboženství. Jeho jméno je prý odvozeno z perského „báayy e buden“ neboli „van větrů“. Město je umístěno na špici pouštního poloostrova, vybíhajícího do moře, a tak je skutečně jedním z největrnějších míst na zeměkouli – jeden věkem seschlý sedmadevadesátiletý muž mi vyprávěl, jak jako mladík spolu se svou rodinou nosil k večernímu obleku motocyklistické brýle, aby se mohli procházet po bulvárech, aniž by je oslepoval písek.“ Takto uvádí čtenáře do obrazu americký spisovatel Tom Reiss v knize ORIENTALISTA. Chcete-li proniknout do bakuské mentality, nenajdete lepšího průvodce.
KAŽDODENNÍ ŽIVOT V BAKU
My jsme si v Baku pronajali třípokojový byt v osmém patře paneláku u náměstí Azadlig. Z obýváku jsme viděli na moře. Z balkonu jsme pak měli výhled do vnitrobloku plného koček potulujících se kolem odpadků, na satelity protějšího domu a na čekající řidiče, kteří si krátili čas tím, že hráli vrhcáby. Pronajatý byt je podstatně levnější než hotel a člověk tím získá slušnou představu, jak asi žijí běžní Ázerbájdžánci. V poznání každodenního života Baku nám pomáhal i náš tamní kamarád Vahid.
Navzdory tomu, že je Ázerbájdžán díky ropě bohatou zemí se silnou měnou, která je téměř rovna euru, je zde průměrný plat poměrně nízký, zhruba 300 manátů měsíčně, což je v přepočtu necelých osm tisíc korun. Ceny (alespoň pro turisty) jsou ale srovnatelné s těmi u nás. Jednolůžkový pokoj v hotelu stojí 150 manátů na noc. Když tohle člověk ví, nepřekvapí ho, že v běžném bytě protéká záchod, nedovírají se dveře, loupou se tapety a matrace jsou proležené. Prostě nejsou peníze.
Stát ale peníze má, protože v celém Baku se intenzivně staví. Jeřáb, bagr nebo alespoň lešení vidíme na každém druhém rohu. Ve městě rostou výškové budovy jako houby po dešti. Spousta objektů svítí novotou a staré se připravují na renovaci nebo zbourání. Vahid nám vypráví, že často mizí staré památky. Když se po nich někdo shání, tak se dozví,že byly odvezeny na restaurování a po čase se vrátí. Pokud se ale po jejich osudu nikdo neptá, tak na jejich místě začne nenápadně růst nová budova.
STARÉ MĚSTO
Původní Baku je malé. Staré město zvané İçəri Şəhər (čti Ičeri šeher), obehnané nedávno zrenovovanými hradbami. Branou v hradbách vcházíme dovnitř a hledáme dvě nejvýznamnější památky: Panenskou věž a Palác Širvanšáhů. Staré město prý vzniklo už ve 12. století a je zapsáno v seznamu památek UNESCO. Jeho půdorys odpovídá době svého vzniku, uličky jsou klikaté a uzounké a nebýt toho, že je tato oblast tak malá, snadno by se tu člověk ztratil. Podle mapy je tu také mnoho mešit, ale vzhledem k tomu, že nejsou nijak odlišené od běžných budov, je pro návštěvníka obtížné je rozeznat. Uličky jsou tu v podstatě liduprázdné. Kromě jedné živější ulice Asaf Zejnali, kde se nachází řada obchodů s koberci, není ve Starém městě mnoho života. U Panenské věže jsou mimo staré mešity také vykopávky lázní z 16. století. Pod ní se shromažďují a fotografují snad všichni návštěvníci Starého města. Nicméně místních tu není mnoho a skutečných turistů ještě méně. Starobylé centrum „města větrů“ je obklopené novými výškovými budovami a vítr sem již nepronikne. Přestože ve Starém městě býval vždy dostatek čerstvého vzduchu, dnes je tu horko k zalknutí. Vzduch, který nemá kudy proudit, zde stojí, a život tu umírá.
PROCHÁZKA PO BULVÁRU
Ze Starého města míříme na Bulvár. Při naší první vycházce po Bulváru, parku, který se vine podél pobřeží Kaspického moře po celé délce Baku, svítilo slunce jak divé, ale přesto jsme se museli zachumlat do svetrů a bund. U moře je stále hodně větrno a jen tak se to nejspíš nezmění. Protože jsme ve Starém městě narazili jen na minimum restaurací nebo čajoven, uvítali jsme na Bulváru množství stánků a stolečků s židlemi.Chodí tam jak turisté, tak místní. Posadili jsme se u jednoho stánku a objednali si čaj. Za 10 manátů jsme dostali konvičku čaje, dvě skleničky, talířek s oříšky, talířek s čokoládou a mističku s varenoje. Varenoje je slazené zavařené ovoce, něco mezi českou marmeládou a kompotem, a hodí se skvěle k oslazení čaje. Varenoje je ruské slovo. Léta ruské nadvlády se nezapřou. Ruština je zde hojně rozšířená, je to druhý úřední jazyk a jazyk, ve kterém se vyučuje na lepších školách. Většina starší generace používá ruštinu jako dorozumívací jazyk s cizinci, což je u bývalé sovětské republiky pochopitelné. Dokonce jsme několikrát slyšeli ruská slovíčka včleněná do proudu azerské řeči. Překvapilo nás ale, když jsme navštívili muzeum a tři mladé slečny nám nabídly výklad jen v ruštině. Anglicky pouze bez záruky a s vloženými ruskými slovíčky. „Naučte se rusky, bude se vám to hodit,“ řekla nám ta nejdrzejší. My jsme se raději naučili trochu azersky. Hodilo se nám to, když jsme jeli s taxikářem, který nám odkýval, že nás odveze k náměstí Azadlig, ale neuměl rusky a jak se posléze ukázalo, ani nevěděl, kudy se na náměstí jede. Chtěl nás vysadit u nádraží, ale nedali jsme se a za pomoci mapy, důrazného přesvědčování a slovíček doleva, doprava a rovně jsme se nakonec zdárně dostali až před dům. Taxikář z toho měl skoro větší radost než my.
text a foto LUDMILA KUKALOVÁ
V tištěné Xantypě se dočtete více!
