Od jedenácti let si píšete deník. Který den jste si zaznamenala jako první?
První zápis má datum 10. června 1993.
A našli bychom v záznamech z let, která následovala, podobné motivy a příhody, o jakých vyprávějí kluci Jakub a Vojta v povídkách ZMIZEL a NA KRÁTKO?
Podobné motivy by se v mém deníku nenašly. Nejspíš proto, že mně se velké smutky prozatím vyhýbají. Navíc je můj deník opravdu nudný, stručný a pro ostatní bezcenný. Není to deník Pavla Juráčka a není to ani vtipný deník Adriana Molea.
Koho ze spisovatelů a filmařů, scenáristů, považujete za spřízněnou duši?
Obdivuji každého, kdo podle mě něco dělá geniálně. Pro mě je to třeba spisovatel Ian Mc Ewan. Básník Jan Skácel. Je jich hodně. Obdivuji je, a současně trochu závidím. Ale nakonec jsou pro mě stejně důležitější moji nejbližší, rodiče, přítel, kamarádky, kolegové z práce, lidé, se kterými jsem opravdu, a nejen „v duchu“. Bez rodičů a bez Tomáše nejsem nic.
Co vás zajímá, uchvacuje a co obdivujete nebo zatracujete na českém filmu?
Popravdě řečeno, a neříkám to ráda, český film mě tak strašně nebaví, že ho už ani nesleduji. Vždycky jednou za čas vidím něco více méně náhodou, a to mě zase na dlouhý čas odradí od dalšího. Naposledy to byl třeba VENKOVSKÝ UČITEL. Nebo NORMAL. V každém je něco špatně.
Producenti, scenáristé, dramaturgové, režiséři… U koho hledat chybu?
Zřejmě u všech. Producent nepozná špatný scénář, režisér si myslí, že si ho umí napsat sám, dobrých dramaturgů je vůbec málo, a scenáristů nejspíš taky. Jinak si to nedokážu vysvětlit.
Jste v partě scenáristů kolem sitcomu COMEBACK. Má své mladé příznivce, ale i řadu odpůrců. Zábavný sitcom je žánr „na hraně“, vyvolat smích po každé třetí větě je kumšt. Co dá vám, profesionálce, při práci na něm nejvíc zabrat? Vyučuje se tenhle oblíbený, ale u nás zatím ne zcela zvládnutý žánr, na FAMU?
Samozřejmě nejtěžší je být stále, nebo alespoň velmi často, vtipná. Dělat legraci není jednoduché. Na FAMU, pokud já vím, se nic takového, jako je psaní seriálů, ať už sitcomů nebo těch „vážných“, nevyučuje. Je to škoda a myslím, že by bylo dobré, kdyby se to do budoucna změnilo.
Mluvili jsme o českém filmu. A co česká literatura?
Českou literaturu, alespoň prózu, se snažím sledovat, ale je toho moc. Naposledy jsem četla TICHÉHO SPOLEČNÍKA Pavla Göbla, což mě moc zaujalo. Naproti tomu trend posledních let, psaní o cizích krajích, zejména o východě (Rusko a podobně), mě příliš nezajímá, až skoro odrazuje. Ale myslím si, že současná česká literatura je kvalitnější než současná kinematografie. Ale tak je to asi přirozené, ostatně masový vkus vždycky žene kvalitu spíš dolů. A film je pro masy, to už literatura asi nikdy nebude.
Máte jako scenáristka a spisovatelka chuť a potřebu vyprávět velké příběhy, se vším co k nim patří, anebo příběhy komorní?
Moje příběhy jsou spíše komorní. Odehrávají se v rámci jedné rodiny, v hlavě několika málo lidí, a vlastně se toho zas tak moc nestane. Samozřejmě, někdy se v mých knihách umírá, ale nikdy to není hlavní téma. Spíš se v mých knihách trpí, a to není velké drama. To je opravdu velmi komorní.
Sloveso „zmizet“ je podle mě jedním z klíčových sloves dnešní doby. Mizení, odcházení, utíkání se k něčemu, za co se schováváme (počítače, knížky, virtuální světy, ale i alkohol a drogy). Nevypovídá to o naší slabosti? Pavel Janoušek na přebalu knížky K MOŘI obdivuje váš „až překvapivě niterný prožitek rozpadu mezilidských vztahů a nemožnosti plnohodnotné komunikace ani mezi nejbližšími“. Nedokážeme-li s jinými lidmi komunikovat, vzdáme to, vzdáme se jeden druhého…
V mé knize ZMIZET je to málokdy dobrovolné zmizení. Spíš je to okolnostmi dané utíkání. Právě proto, že někomu možná chybí odvaha. Ale to jsou jenom postavy. Nemůžu mluvit za nikoho jiného, než za sebe a za své postavy.
Mizíme od jiných, ale před sebou nezmizíme – ani před tím, co nás potká… Mizíme, abychom se někde objevili. Odcházíme, abychom někam přišli. A přitom si mnozí uvědomí to, co jste úžasně vyjádřila v jedné větě v závorce: „Bára brečí a připadá jí, že je sama… (Možná by stačili i ti, kteří kdysi nestačili.)“
Někdy je třeba možné rozhodnutí jenom mezi dvěma prohrami. Ale kdo chce málo, víc nedostane.
V obou knížkách jsou klíčovými motivy vztahy mezi sourozenci. Máte sourozence? A pociťujete něco z toho, o čem píšete, i ve vztahu k nim?
Mám o rok mladšího bratra Milana. V dětství jsme spolu vycházeli myslím docela běžně, v současné době nijak zvlášť, v určité chvíli jsme si každý vybrali jiný způsob, jak vést svůj dospělý život. Každý jsme jinde. V blízké minulosti jsem s ním ale dvakrát spolupracovala a i přes veškeré problémy, které s sebou nese práce s příbuzným, je výsledek v podobě obou obálek i ilustrací mých knih uspokojivý. Můj bratr je velmi talentovaný grafik.
Stejně tak ve svých titulech přesvědčivě dokazujete, že děti mají od útlého dětství v rodině potíže s dospělými a dospělí s nimi. Pavel Janoušek ve výše zmíněném úvodu napsal, že v centru vašeho vyprávění „je životaběh několika hrdinů: obyčejných lidí formálně propojených rodinnými vztahy, avšak lidsky vzájemně velmi vzdálených“. Tu vzdálenost, která dělila naše rodiče a nás, potomka, si v dospělosti příliš neuvědomujeme, vzpomínky na dětství jsou zasuté někde v podvědomí – jaké jste měla dětství vy, bylo v něm více křivd nebo vítězství?
Moje dětství bylo plné drobných křivd a drobných vítězství. Ale nikdy jsem nezažila nic takového jako moje postavy, moji rodiče se nerozvedli, můj bratr mě neostříhal na krátko, nezmizel, mé dětství proběhlo standardně. Ale je pravda, že si myslím, že každý má v sobě bolesti a křivdy z mládí, jde jen o to, jak moc si je chce a dokáže přiznat, a jak s nimi umí a chce naložit. V tom je možná celé moje tajemství. Jsem sama k sobě a ke své situaci maximálně upřímná. Proto možná umím vidět bolest a city jiných.
Mužští hrdinové vašich knížek jsou svobodnější, přicházejí, aby ženám změnili život, a i oni mizí do svých světů anebo za oceán…
Ano, mužští hrdinové jsou svobodnější. Tak to prostě je.
Život vám záhy dopřál úspěch. Odborníci ocenili a poctili nominacemi a cenami jak vaši první knížku, tak scénáře. Vy svým hrdinkám moc radostí nedopřáváte… proč?
Nevím, jestli jsou ceny měřítkem úspěchu. Měřítkem úspěchu je míra štěstí a spokojenosti s tím, jak žiju. A to některé moje postavy zažívají také. Ne všechny, to uznávám. Píšu o lidech, kteří se musí s něčím vyrovnat a ne vždycky to umějí nebo dokážou. Ale nikdo neříká, že Jakub z povídky ZMIZEL, který prožil v dětství velmi vážné věci, nepovede v budoucnosti šťastný a úspěšný život. Já ho jen zachytila v době, kdy šťastný nebyl.
text PAVEL CMÍRAL
V tištěné Xantypě se dočtete více!
