xantypa - Archiv  /  Ročník 2009  /  Číslo 09/09

Několik dní poté jsem přitáhl kufr k odbavovacímu terminálu na ruzyňském letišti a přistoupil ke mně jakýsi uhlazený elegán. Oznámil mi, že pracuje pro izraelské aerolinky. „Máme k vám několik otázek,“ řekl. „Proč letíte do Izraele? Kde budete bydlet? Která města chcete v Izraeli navštívit? Nesetkal jste se v Česku s nějakými Palestinci? A neplánujete se setkat s Palestinci v Izraeli?“

Protože jsem byl jako chartista a umělecký disident za totality mnohokrát vyslýchán StB, začal mi stoupat krevní tlak a pomyslel jsem si, co je komu do toho, co budu dělat v Izraeli a s kýmse tam setkám? A hned mě napadlo, že kdybych mu řekl, že jedu na pozvání palestinské organizace, asi by se domníval, že mám místo mozku bombu.

Zatnul jsem zuby a odpověděl, že se jakožto turista chci podívat do místa vzniku tří hlavních světových náboženství.

Uhlazený elegán povídá: „Tady máme napsáno, že jste ve Student Agency v Plzni prohlásil, že dáváte přednost izraelským aerolinkám před českými. Můžete mi to vysvětlit?“

Tomu se mi nechtělo věřit. Že by cizí státní rozvědka získávala informace od českých cestovních agentur? To by se přece klasifikovalo jako špionáž pro cizí stát! „Nenávidím vstávání. Proto chci letět pozdějším letem. Nic takového jsem cestovní kanceláři neřekl,“ reagoval jsem.

Nakonec mě pustili a za čtyři hodinky jsem přistál v Tel Avivu. Věděl jsem, že nejlevnější je vzít si osmimístný taxík a nechat se odvézt do Jeruzaléma. Vedle mě si sedl mladý muž a prohlásil: „Vy musíte bejt Čech podle vašeho anglického přízvuku.“ Můj instinkt z českého undergroundu mi pravil, že se musí jednat o dalšího špeha, a tak jsem mu celou cestu vyprávěl, jak se těším na kulturní památky, místní jídlo a že budu spát v noblesním hotelu.

V Jeruzalémě mě taxikář odmítl dovézt až ke zdi, dělící izraelské území od palestinských teritorií v oblasti Betléma. „Máte to asi půl kilometru tímto směrem, “ dodal.

 

Vzal jsem si kufr a vypravil se ke zdi, kterou jsem musel zdolat, abych se dostal do Beit Sahour, kde sídlí organizace, která mě pozvala. Po chvíli chůze se mi otevřelo panoráma krajiny, do které je zaříznutá neuvěřitelně ohavná zeď táhnoucí se až k obzoru. Jak je možné, že už se zase stavějí zdi v zájmu politických, náboženských a rasových důvodů? Vždyť žádná zeď nikdy v historii nepřežila. Už ani tu čínskou nedostavěli. A z berlínské si nadšení turisté po jejím pádu odváželi v kapsách jako suvenýry úlomky betonu. Vzpomněl jsem si na básničku od Roberta Frosta, ve které se autor táže: „Proč zdi dělají dobré sousedy?“

Tato nová zrůdná betonová zeď má být po dokončení 750 kilometrů dlouhá a tyčí se do výše deseti metrů. Když jsem k ní došel, viděl jsem řadu Palestinců, jak vcházejí do odbavovací haly a systémem oplocených chodbiček se prokousávají na druhou stranu zdi. Přidal jsem se k nim. Sotva jsem vytáhl foťák, rozezněl se celou halou výkřik: „No photos!“ Nade mnou na vysunutém železném chodníku seděl vzteklý voják se samopalem.

Druhá strana zdi hned u východu je popsaná množstvím nápisů odsuzujících její nesmyslnost. Řada krámků s ovocem a zeleninou se tísní u východu a překřikující se taxikáři se snaží urvat zákazníky. Měl jsem pocit, jako bych vstupoval do jiného světa. Taxikář mě odvezl až do Beit Sahour k rodině, u které jsem byl ubytován. Uvítal mě starý, obrnou ochrnutý dědeček se svou ženou a synem, který mluvil plynule anglicky. Hned začali snášet spoustu jídla a ukázali mi pokoj, ve kterém budu bydlet. V rohu na stěně visela černobílá fotografie v černém rámu. „To je náš syn,“ pravili, „kterého zastřelil izraelský voják při druhém palestinském povstání.“

 

Druhý den ráno jsem se setkal s pracovníky organizace, která mě pozvala, a zavítali jsme do Hebronu, kde žijí necelé dvě stovky židovských osadníků uprostřed historického města a jsou hlídány údajně dvěma tisíci izraelských vojáků. Přístup k místní mešitě, sousedící se synagogou, vypadá jako vstup do přísně střeženého vojenského objektu. Všude jsou izraelští vojáci se zbraněmi a kontrolují všechna zavazadla návštěvníků. „V žádném případě nefoťte izraelské vojáky,“ upozornil mě průvodce, „nebo vám zabaví foťák.“

Vytáhl jsem fotoaparát a s úsměvem jsem přistoupil k jednomu z vojáků. Anglicky jsem se ho zeptal, jestli si můžu udělat fotečku. Kupodivu se usmál a řekl, že ano. To jsem opakoval při každé příležitosti, jen někdy vojáci odmítli.

U vstupu do mešity stála opancéřovaná bouda. Z ní hleděl jeden izraelský voják. „Do té budky se schováváme, když dojde k výbuchu nebo střelbě,“ řekl mi. Ta bouda mi připadala jako nastojato postavená obrovská rakev. „Tady na stěně jsou fleky od krve,“ řekl druhý voják, „tady jsme zastřelili před několika týdny palestinskýho kluka.“ Znělo to pyšně.

Uvnitř mešity bylo pár muslimů, kteří se modlili, a průvodce ukázal na dvě další bedny uprostřed svatyně. „To je hrob Izáka a Sáry,“ pravil, „a jelikož si židovští usedlíci na ně činí také nárok, jako na své proroky, proto sem asi před deseti lety jeden z nich vstoupil ověšený samopaly a začal modlící se muslimy zběsile střílet. Dvacet osm jich stačil zabít a asi sto zranit, než ho rozvášněný dav holýma rukama zabil.“ Koukal jsem se na koberce na zemi a říkal jsem si, že je určitě museli vyměnit, protože tolik krve by z nich nevyčistili. Zase jsem se utvrzoval ve svém odporu k jakémukoli náboženství, zvláště k tomuto guláši původních kořenů křesťanství, islámu a judaismu, který je v současné době tak zažluklý, zasmrádlý a jeho „masem“ hýbají červi.

Vstup do vedlejší synagogy měl ještě větší opevnění a vedle za kontrolními budkami stál židovský voják, krásný černoch. Když jsem se ho zeptal, jestli nepociťuje od bílých židů projevy diskriminace, usmál se a odpověděl: „Někdy.“

Ozbrojení vojáci byli i uvnitř synagogy. Jaký to krásný symbol spojení náboženství a zbraní. Uvnitř seděli židé čtoucí z knih. Přistoupil jsem k jednomu z nich, měl černý klobouk na hlavě a tvářil se chladně. Ale najednou se ke mně otočil, rychle mi podal ruku a koutkem očí se na mě přátelsky podíval. Dole před synagogou stála krásná černá židovka se samopalem a s úsměvem souhlasila, abych si ji i s jejím kolegou vyfotil. Přes ulici jsem viděl jinou, tak dvacetiletou židovskou vojačku. Dal jsem se s ní do řeči. „Ze tří let povinné vojenské služby mám odkrouceno teprve šest měsíců,“ řekla mi. „To je mi líto,“ odpověděl jsem. „Tak proč tady stojíte a nejdete domů?“ zeptal jsem se. „Nic jiného mi nezbývá. Izraelská vláda mě sem poslala,“ odvětila.

V jedné z prastarých ulic Hebronu se židovská minikomunita dokonce odděluje horizontálním plotem, který se táhne nad hlavami na trhu nakupujících. Většina z nich totiž bydlí v horních patrech budov, v nižších patrech bydlí hebronští Arabové. Když jsem odcházel od hrobu Sáry, měl jsem dojem, že vidím její tvář v každé druhé palestinské ženě. I když je představa, jak má vypadat žid, jen stereotypní nesmysl, asi jsem nebyl daleko od pravdy. Předci mnoha místních Palestinců byli v dobách před Kristem místními židy a až později konvertovali k islámu či ke křesťanství, na rozdíl od některých modrookých světlovlasých židů s malými nosíky, které jsem viděl v Tel Avivu a Jeruzalémě. Ti jsou údajně potomky chazarských a jiných euroasijských kmenů konvertujících k judaismu a z Palestiny nikdy nepocházeli, jak mi bylo místními Palestinci vysvětleno.

 

Navštívil jsem také uprchlický palestinský tábor v Dheishehu. Upřímně řečeno, očekával jsem jakýsi stanový tábor a ne malé městečko se změtí neumně postavených domků. Palestinské uprchlické tábory jsou pod záštitou Organizace spojených národů, a jelikož tam žije již třetí generace původně vyhoštěných Palestinců z jejich vesnic v dnešním Izraeli (od roku 1948), postavili si tam bez povolení svépomocně domky, které neprošly kolaudací ani architektonickým schválením. „Skoro žádný nám ještě nespadl,“ poznamenal mluvčí kulturního centra uprchlického tábora. Vyprávěl mi historii celého tábora a neustále zdůrazňoval, že by sice mohl odejít žít kamkoli do světa, což by izraelskou vládou bylo vítáno, ale že bude v uprchlickém táboře žít až do posledního dechu, dokud Izrael neuzná právo na jejich návrat. Nebyl jsem si jist, nebude-li následující otázka nevhodná, ale pak jsem se rozhodl ji položit. „Kolik sebevražedných atentátníků, kteří se odpálili v Izraeli, je z vašeho uprchlického tábora?“ „Asi čtyři,“ odvětil, „a jedna z nich byla moje přítelkyně. Ale já ji chápu. Nikdy jsem ji za to neodsoudil.“ Nad jeho hlavou byla na stěně freska, kde se jakýsi svalnatý muž rozpřahuje s kladivem, aby rozmlátil hromadu balvanů pod svýma nohama. Na jednotlivých kamenech byla napsána jména různých uprchlických táborů v Palestině.

Po ulicích běhalo množství dětí a vypadaly, jako by se jim v táboře nesmírně líbilo. Ale dětem se líbí vždycky všude, protože se kdekoli cítí jako doma.

 

Následující den jsem byl pozván místním Palestincem k návštěvě jeho vinice nedaleko Betléma. Když jsme dorazili ke kamennému přístřešku uprostřed olivovníků a vinic, zastavil se, napřáhl ruku a zeptal se mě: „Co vidíš na kopcích kolem dokola mého údolí, které již po generace patří mé rodině?“ Byly tam kempy s přívěsy a menší domky. „To jsou všechno začínající izraelské ilegální osady. Napřed přijdou a prohlásí jakýsi kopec za místo, kde se odehrálo něco z biblické židovské mytologie, a tím pádem si vystaví a obhájí své vlastní mravní právo k zabrání daného území. Hned následuje výprava s trajlery, která daný kopec zabere, pak se postaví ploty a pomalu se začnou budovat domy. Už mi několikrát zbořili můj přístřešek, ale na studnu mi ještě nepřišli,“ vysvětlil mi.

Vypravil jsem se k nejbližší osadě, ale po chvíli jsem slyšel, jak na mě někdo křičí, abych nešel dál, nebo mě osadnická ochranka zastřelí. „Tamhle na té tyči mají monitorovací kameru, a když se přiblížíš příliš blízko, můžou tě odprásknout,“ ukázal dotyčný. Když jsem se vrátil, starý arabský pán už přikládal dříví pod konvici s čajem. Kupodivu vařící čaj člověka v tom urputném vedru nejvíc osvěží. Při čaji mi popisoval jejich „boj“ s ilegálními přistěhovalci. „Máme program na sázení olivovníků, které umisťujeme do nárazníkových zón s rozšiřujícími se usedlostmi. Olivovníky přece nikdo nemá srdce kácet. Jsou symbolem přežití v této krajině, a kdo je kácí, bídně zhyne.“ Na cestě zpět k autu zaparkovanému u silnice jsem tedy symbolicky sám jeden olivovník zasadil.

 

V tištěné Xantypě se dočtete více!