Maminka, dívka z městských intelektuálních kruhů, jejíž tatínek byl šéfredaktorem Lidových novin, se s valašským prostředím naprosto ztotožnila. Stala se spisovatelkou, na kterou se dodnes v kraji vzpomíná. Valaši Marii Podešvovou považují za autorku své krajiny, ačkoliv přišla z úplně jiné, ve všem odlišné. Ale rozuměla jim, stala se součástí zdejších tvrdých kotárů i lidí.
A tak se krásná valašská hora stala Eviným dětstvím. A pro celý život jedním z kořenů. Do školy chodila s místními děcky a mladší sestrou pěšky šest kilometrů, někdy bosa, protože ji píchaly hřebíky v dřevácích. Na zádech tahali nahoru chleba a poštu a dodnes má pocit, že díky tomu je v dobré fyzické kondici. Nejezdily žádné autobusy, elektrika zavedena nebyla.
Své rodiče si vybrala dobře. Maminka byla zábavná, měla spoustu zájmů, literaturu, hudbu, hezky zpívala a především byla máma, ke které si ještě v devatenácti letech vylezla na klín, aby se mohla „porádit“, jak tomu říkaly. Byla hřejivá osobnost, četla jim Malého prince, Kipplingovy pohádky, Gulliverovy cesty, milovala poezii, říkala jim zpaměti spoustu básní. Třeba Mahenovu Lavičku. Právě takovou měli na Soláni a ona měla pocit, že je to místo, kam slétají géniové na zem, aby hovořili s člověkem.
Táta po svém rodu zdědil lidovou moudrost, která byla posílena tím, jak hluboce byl sžit s přírodou. Míval k nim „přednášky“, ukazoval jim kamínky a vyprávěl, proč jsou tak barevné, kolik století musely prožít, nebo jim dával jadérka z jablek, aby je rozkousaly, protože jadérka obsahují celý strom a je v nich veliká síla. Neměla často trpělivost poslouchat, protože jí to zdržovalo. Byla mladá, plná sama sebe. Dnes jí to vadí. Mohla se od rodičů dozvědět víc.
Když přijede na Soláň, stále je tam vidí. V dřevěných trámech, ve starém pianu značky Lhota, na které maminka hrávala a které jistě pamatuje století. Má tam stále držáky na svíčky a hodiny, které ještě babička zdědila od zámeckého pána, u kterého sloužila. Nejednou ji napadlo, jestli táta nebyl levoboček zámeckého pána, protože vedle toho, že byl moudrý horal, když se oblékl do fraku a šel do společnosti, byl velmi elegantní. Nikdy si nesedl do restaurace, kde bylo zakouřeno nebo kde byl cítit přepálený tuk. Jeho ateliér na Soláni je stále zachován a Evina sestra Dagmar je jeho průvodkyní. Eva tam chodila s tátou kreslit jeho modely. Kreslit k němu chodili i mládenci z místní sklárny. K jedné z jeho kreseb se stále vrací. Jako velmi mladý namaloval chaloupku svého staříčka. Už dávno nestojí. Z té chaloupky má ale dodnes stůl. Prapradědeček byl krejčí, a tak jsou na něm míry valašských krojů a místo na křídu. Je krásný, patinovaný stářím.
Na výtvarné akademii v Praze potkala Vladimíra Fuku. Ona studovala u Vlastimila Rady, on u Otakara Nejedlého. Nicméně jak říkal Rada: „Fuka chodí do školy jenom na návštěvu.“ Byl už samostatný malíř, na akademii moc nedal, když přišel, ani si nesundal kabát. Do školy už chodil jenom kvůli ní, což ona ovšem netušila. Až jednou ji telefonicky pozval na vernisáž své výstavy. Vůbec nevěděla, s kým mluví. „A to jsi ty, ten dlouhý, vysoký, v tom kabátě?“ Na výstavu šla, ale nechtěla vážnou známost. Chtěla být svobodná umělkyně. A tak spolu chodili a nechodili, až jednou přišel, že by mohl dostat byt, kdyby se oženil. To spolu chodili zrovna víc, a tak řekla ano. Nebylo to ale pouze praktické rozhodnutí. Měla ho ráda a vážila si ho. Jeden z aspektů, který hrál v tomto manželství velkou roli. Mohli spolu pracovat, profesně se ovlivňovat. Je přesvědčená, že se jedná o nejsilněji trvající pouto v manželství. Své jediné dceři, když se na ni zlobí, občas řekne: „Ty jsi celý Fuka.“ Je jí ale především připomínkou jeho talentu, který po něm zdědila. Dcera je grafičkou v Paříži.
V roce 1967 odešli z Československa. To rozhodnutí nebylo snadné. Byla už uznávanou fotografkou, ale viděla, jak její muž ztrácí sílu a půdu pod nohama. Byl stále úspěšný, ale nesvoboda, dusno, nemožnost se vyjádřit ho ničila. Celá léta se snažil uniknout z labyrintu, který si vytvořil jako znamení své tvorby. Labyrint byl stále uzavřen, a když se jednou podařilo ho otevřít, využili příležitosti. Opustili všechno, vytrhli své kořeny, začínali od začátku. Bez možnosti návratu. Ten pocit byl nejstrašnější. Tíseň. Muž už byl v té době velice nemocný. I to byl důvod, proč váhala s odchodem. Jenže on věřil, že svoboda mu pomůže i v jeho nemoci. Což bylo nemožné. Naopak, nejistota nového života jeho stav ještě zhoršila. Ačkoliv Eva jeho nemoc zvládala velice těžce, brzy se začala v novém prostředí orientovat. Naučila se jazyk, zajímala se o americkou kulturu, ale Vladimír byl mnohem těžkopádnější. Přestože o jeho práci byl zájem, měl i agenta, který se staral o jeho tvorbu. Dělal knižní obálky, ale nemoc mu brala všechny síly. A samozřejmě brala síly i jí. Pracovala v Metropolitním muzeu, cítila se tam jako ryba ve vodě, ale starost o muže a marné doufání, že se to zlepší, ji srážely na kolena. Když zemřel, prvním pocitem byla úleva. Složila břímě. Jenže pak se dostavily jiné emoce. Poznání ztráty. A tak její pocit úlevy doprovázela samota.
Vrhla se do práce. Stala se členkou mnoha spolků a hned následující rok vystavovala ve významné fotografické galerii v New Yorku. Začalo další významné tvůrčí období. A po jedenácti letech mohla poprvé navštívit Československo. Rodiče byli radostí bez sebe. Táta ji přemlouval, aby zůstala. Odmítla. Hrůza režimu jí přišla ještě větší a ona si vybudovala postavení ve světě, na kterém tvrdě pracovala. Rodiče se obávali její samoty.
Ale při jedné z dalších návštěv už na Soláň nepřijela sama. Potkala Američana ze starého rodu a také „staré školy“. Byl uctivý, slušný a hodný. Poskytl jí bezpečí a přístav. Na Soláni byl v sedmém nebi. Když poprvé přijeli, nebyli ještě oddáni a on přišel s kyticí a požádal o její ruku. Maminku dojal a navždy si ho zamilovala. Eva byla patnáct let šťastná. Víc jim osud nedopřál. Druhý muž zemřel na rakovinu. Oba odchody byly strašné. Každý ale jiný. Zatímco Vladimír trpěl velice dlouho a poznamenalo to léta jejich soužití, s Davidem žili hezký život, který náhle skončil.
Když byla malá, rodiče dodržovali určité rituály. Mimo jiné se museli modlit a připojit prosbičku. Neví proč, ale vždycky si přála – abych měla zdravého manžela. Snad předzvěst budoucnosti, ve které se přání nenaplní.
Frenolog mamince kdysi předpověděl, že dcera bude umělkyní a odcestuje. Ale nepředpověděl, že nakonec odjede do Ameriky. Maminka tedy počítala s tím, že dcera bude žít jinde, ale představovala si Itálii. Tam totiž byla počata. A tam byla hned na počátku svého života živena pomeranči, mandlemi a olivovým olejem.
Ani když zůstala opět sama, nenapadlo ji, že by se vrátila. Amerika už byla jejím domovem, vždyť už tu měla i své příbuzné. Rokem 1989, který zažila v Praze, se jí otevřely hranice, přestala být emigrankou. Mohla kdykoliv přijet domů. Jenže když jí bylo pětasedmdesát, uvědomila si, že stárne, že dcera je daleko, protože Paříž je daleko. Vladimír Fuka kdysi nakreslil do svého deníku autobus, na kterém je napsáno Praha-Paris. Jede v něm skupina umělců, s nimiž se stýkali pod křídly Jiřího Koláře. Bylo to roku 1951, namaloval tehdy nesplnitelný sen. Cíl naplnila až dcera Ivana.
Na Soláni stojí dodnes perníková chaloupka, kterou pro dceru a synovce Petra postavil Vladimír. Namaloval perníčky, z plechu vystříhal kočičku, která tam zůstala, kohouta Eva zrestaurovala a odvezla dceři do Francie.
Životem ji provází pětka. Narodila se 5. 5., dcera 23. 5., vnuk 1. 5. Deset let žila s prvním mužem v Americe, za pět let se znovu vdala, prožili spolu patnáct let, pět let po jeho smrti se rozhodla vrátit do Prahy. To jí bylo sedmdesát pět. I když pracuje dál, kruh jako by se uzavíral. Ze svých pražských začátků považuje za stěžejní fotografii Hodiny. Ciferník – něco jako kolo dějin, který se právě odkutálel, je podpírán zdí. Má pouze jednu ručičku. Ukazuje přibližně půl sedmé. Ze středu se volně vine lano. Do prázdna. Stín provazu udává další čas, čtvrt na šest. Schizofrenní hodiny. Vedlejší románský portál je vyplněný temnotou. Vstoupit je nebezpečné, protože nemáte kam odejít.
Z tvorby v Americe považuje za nejdůležitější koláže. A první fotografie z New Yorku z roku 1964. Mrakodrapová dvojčata zachycená při svém rození, šipka ležící poblíž, označující směr, míří až do nebe. Když je v září roce 2001 vystavovala v Praze, sledovala v přímém přenosu smrt mrakodrapů. Jedna z fotografií se jmenuje STÍNY NAD MĚSTEM. Plné nebe stínů – a křídel. Plné nebe letadel.
Muži jejího života ji obklopují neustále. Má je kolem sebe ve fotografiích, v obrazech i v nábytku. Poznala na vlastní kůži, že v umění může zopakovat záběr, ale v životě neexistují žádné zkoušky, žádné opakování. Musela jet naostro, jednou provždy. A své odchody a návraty pochopila ve slovech Reinera Marii Rilka: „Vzít to všechno ještě jednou, nyní však skutečně na sebe, to bylo příčinou, proč se odrodilec vrátil domů. Nevíme, jestli zůstal, víme jen, že přišel zpátky.“
„Když naše slova naleznou domov, zažíváme šťastnou hodinu,“ říkala svým hostům v Českém rozhlase neděli co neděli Zuzana Maléřová. Nyní se na stránkách Xantypy k těmto ztišeným setkáním vrací. Aby zachytila, co mizí a co zůstává.
