„Vzdělání je důležité pro všechny, tudíž i pro romskou část naší populace. Bez vzdělání se v této oblasti daleko nedostaneme. Považuji proto za nesmírně důležité, aby romské děti chodily do školy, a k tomu je třeba spolupráce jejich rodičů. Jinak se z malých Romů postupně stanou povaleči. To ovšem platí pro kterékoliv dítě. Každé patří od určitého věku do školních lavic, aby mohlo uplatnit své nadání a rozvíjet své schopnosti. A je třeba využít prostor, který máme k tomu, abychom je naučili všemu potřebnému.“

Je všeobecně známé, že existují školy, které navštěvují výhradně Romové. Kladu si otázku, zdali je to dobré řešení. Osobně si myslím, že ne, ale dejme prostor k vyjádření panu místostarostovi Zoufalíkovi.

 

„Nejsem rozhodně pro tzv. romské školy. Nebylo by dobré vytvářet školy pro Číňany, Romy či Ukrajince. Vytvářeli by se totiž uzavřené celky, do kterých by bylo velmi obtížné vstoupit. Malé děti jsou všechny stejné. Mají svá přání, představy, prostě svůj svět. Některé z nich je temperamentnější, jiné méně, ale určitě nezáleží na barvě pleti. Děti by měly vyrůstat společně, vzájemně se ovlivňovat, a jedno druhému být přínosem. Není možné někoho diskriminovat, protože je žlutý, rudý nebo černý. Jestliže se dítě vyvíjí v rodině, která hovoří odlišným jazykem, nežli je jazyk země, ve které žije, tak je jedno, zdali je Francouz, Němec nebo Rom. Jakmile totiž přijde do školy, nastane problém jazykové bariéry. Proto je důležité vytvářet nulté ročníky, jako předstupeň, v němž se může projevit nadání, abychom dětem všech národnostních menšin kterých máme v České republice vskutku hodně, umožnili později se uplatnit. Nevěřím, že dítě z jiného etnika je na tom hůř než Čech nebo Slovák. Děti přicházejí na svět se stejným potenciálem a je důležité, jaký přístup zvolíme. Není důvod, aby u Romů bylo nižší procento vysokoškoláků než u Čechů. Mají svou historii, jde o to umožnit jim maximálně využít možnosti, které mají ostatní. Ti kdo si chtějí najít kvalitní práci, by takovou možnost měli mít. Velice důležitá je motivace rodin. Zastávám názor, že pokud by dítě do školy nechodilo, rodina by neměla dostat žádné rodinné přídavky.“

V září se na jedné ze škol ve Valašském Meziříčí budou otevírat dvě první třídy: jedna pro romské děti a jedna pro „bílé děti“. Proti této myšlence se staví ministr pro lidská práva Michael Kocáb a takový postup nedoporučuje ani ministerstvo školství. Třídy by měly být smíšené.

 

Nesmírně důležitá je v oblasti vzdělávání provázanost mezi jednotlivými vzdělávacími institucemi a stěžejními ministerstvy. Jaké je propojení mezi Ministerstvem školství tělovýchovy a mládeže (MŠMT) a Ministerstvem pro lidská práva? Existuje vůbec společný vzdělávací program zaměřený i na předškolní mládež, který by skutečně fungoval? Odpovídá ministr pro lidská práva a národnostní menšiny Michael Kocáb:

„Otázku vzdělávání Romů cítím jako základní prioritu. Společně s MŠMT se snažíme v této oblasti úzce spolupracovat. Za důležitou v oblasti vzdělávání považujeme například funkci asistenta pedagoga, který pomáhá žákům při přizpůsobení se školnímu prostředí, komunikuje s rodiči žáka, je nápomocen při integraci žáků se sociálním znevýhodněním. Financování těchto pracovníků je dáno Rozvojovým programem, vyhlašovaným MŠMT na určité období, a je třeba, aby ministerstvo mělo na jejich zabezpečení dostatek finančních prostředků i v budoucnu. Vláda přijala Akční plán na realizaci Koncepce včasné péče o děti ze sociálně znevýhodňujícího prostředí. Je jedním ze základních dokumentů, vymezujících rámec aktivit realizovaných s cílem předcházet vzniku sociálních handicapů, v jejichž důsledku děti socializující se a trvale žijící v sociálně znevýhodňujícím prostředí nedosahují naplnění svého vzdělávacího potenciálu a předčasně ukončují vzdělání. Cílem je naopak vytvářet předpoklady pro zvýšení jejich školní úspěšnosti, prodloužení vzdělávací dráhy a následné získání kvalifikace.

Je velmi důležité, aby dětem bylo napomáháno při vzdělávání, které by mělo probíhat v bezpečném prostředí základních škol. Asistent pedagoga pomáhá k integraci žáků v prostředí základních škol a vytváří pro ně prostředí, ve kterém budou poznávat jak akademické, tak i společenské dovednosti.“

 

Vzdělávání Romů není ničím novým, protože již za totalitního režimu byla ze strany státu snaha, aby Romové žili stejným způsobem jako bílí. V rámci Ministerstva práce a sociálních věcí ČSR existovala speciální oddělení, které se zabývalo romskou otázkou. Sociálně slabým byly poskytovány příspěvky, pomáhalo se s péčí o děti, učili se číst a psát. I tehdy byli Romové, kteří žádnou pomoc nepotřebovali, studovali a vykonávali svědomitě kvalifikované profese. Mezi různé cíle patřilo i snižování porodnosti.

Pomoc dospělým Romům, kteří mají zájem o vzdělání, poskytl do určité míry projekt Podpora Romů v Praze programu CIP Equal, který realizovalo Občanské sdružení Slovo 21 ve spolupráci s národními partnery Hlavním městem Praha, Občanským sdružením R-Mosty, Základní školou Havlíčkovo náměstí, Městskou částí Praha 3 a dvěma mezinárodními partnery – Portugalskem a Slovinskem. Cílem projektu, který trval tři roky, bylo zvýšit vzdělanost a zaměstnanost pražských Romů. Úspěšný určitě byl, protože díky jeho činnostem bylo zaměstnáno 216 pražských Romů. Jenomže projekt skončil v srpnu 2008, všichni radostně zatleskali a tím vše uvázlo na mrtvém bodě, neexistuje totiž žádná návaznost. Vypadá to, že si příslušné orgány státní správy odškrtli bod v balíku „projekty“ a bylo hotovo. O vyjádření jsem požádala ředitelku Občanského sdružení Slovo 21, paní Jelenu Silajdžić.

„Samotný systém je nedomyšlený. Nejedná se jen o náš projekt, týká se to celé řady dalších. V současné době neexistuje v České republice program Evropských sociálních fondů, který by po ukončení jednoho plánovacího období navazoval na další. Vzniká tak „hluchý prostor“, který nelze ničím vyplnit, a vše co se udělalo, ztrácí rychle na významu. Podle nás v současnosti v podstatě neexistuje možnost financovat projekt tak, aby zůstal komplexní a umožnil pražským Romům, aby se vzdělávali, rekvalifikovali a zvýšili tak své šance na získání zaměstnání.“

Projekt Equal se pro mnohé Romy stal odrazovým můstkem ke splnění jejich touhy po vzdělání nebo zdokonalení schopností, které neměli možnost rozvinout. Pokud však návaznost na ukončený projekt nevznikne, jaké se naskytnou Romům možnosti, budou-li se chtít nadále vzdělávat?

„Ministerstvo školství podporuje vzdělávací aktivity, ale chybí propojení s oblastí zaměstnávání, kterou zajišťuje Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky. Rozhodovací proces je zdlouhavý a často záleží na náhodě. Hodnotitelé totiž většinou nemají o podaných projektech celkový přehled. Je třeba, aby existoval systém, jenž by Romům, kteří jsou například negramotní a chtějí získat vzdělání, ve věkové kategorii čtyřicet nebo padesát let, takovou možnost poskytl. Často se setkáváme s tím, že Romové, kteří se chtějí vzdělávat, nevědí, na koho se obrátit. Jsem ráda, že jsme v rámci projektu Equal dokázali pomoci alespoň některým rodinám a jednotlivcům, jenomže to je jen kapka v moři. Stále se jen mluví o tom, že by se mělo „něco“ udělat, ale nic se neděje,“ říká paní Silajdžić.

Projekt Podpora Romů v Praze skutečně mnoha Romům pomohl splnit jejich sny o práci. Byla mezi nimi například třiačtyřicetiletá Jana Cardová, která si v rámci projektu udělala kurz v oboru kosmetika, manikúra a nehtová modeláž a dokonce si v Praze 4 otevřela rekvalifikační školicí středisko I Centrum.

Dalším účastníkem projektu Podpora Romů v Praze je šestadvacetiletý Tomáš Ščuka: „Na prvním stupni jsem byl jediný Rom a cítil jsem se jako nahý v trní. Spolužáci se mnou kamarádili jen tehdy, když jim onemocněl oblíbený kamarád, a to ještě ne všichni. Někteří mne úplně ignorovali, jako bych byl vzduch. Děti mi dávaly ošklivé přezdívky, které se dotýkaly mého původu. Bylo mi to líto. Já přece nemohl za to, že jsem se narodil jako Rom. Na druhém stupni už jsme byli dva Romové, což bylo sice o něco lepší, ale o přestávkách jsme byli terčem posměchu a útoku dětí,“ říká Tomáš Ščuka a je vidět, že ho tyto vzpomínky stále bolí.

Po ukončení základní školy v Brně začal studovat na romské střední sociální škole v Kolíně, kde se také seznámil se svou současnou přítelkyní. Na romskou školu vzpomíná Tomáš velice rád. Po maturitě v roce 2003 absolvoval přijímací zkoušky na Pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, obor sociální pedagogika. Po dvou letech přestoupil na univerzitu Fakulty humanitních studií ve Zlíně, kde v současné době studuje dálkově. Ambiciózní mladý muž toužil po studiu na Policejní akademii. Osud mu byl velice nakloněn, protože právě když přemýšlel, jak na to, dozvěděl se od svého kamaráda z Občanského sdružení Slovo 21 o možnosti absolvování přípravného kurzu na přijímací zkoušky, čímž by se zvýšila jeho šance na přijetí na vytouženou školu. Okamžitě se na kurz přihlásil, a nelitoval. Tomáš Ščuka si projekt Equal nemůže vynachválit: „Je to velmi dobrý nápad a mnohým Romům pomohl. Funguje celkem jednoduše. Koordinátorce řeknete, jaký obor si přejete studovat, ona vybere příslušnou vysokou školu, pomůže s vyplněním přihlášky a zařídí vše potřebné. Úspěšnost je padesát procent, což je velmi slušné. Samozřejmě, že pak už záleží na vás.“

V září 2006 byl skutečně na Policejní akademii přijat. Velice by si přál stát se vyšetřovatelem na kriminálním oddělení. Na akademii se necítí jako „černá ovce“.

„Lidé na vysoké škole jsou inteligentní, chovají se na úrovni. Pokud mají negativní pocity vůči jakékoliv národnosti, nedávají to znát. Není to, jako když přijdete do hospody a někdo zahlaholí: ‚Hele cikán!‘ Řekl bych ale, že přece jen většina národnostní rozdíly nedělá. Se spolužáky zajdeme třeba na kávu, povídáme si, společně připravujeme podklady ke zkouškám.“

Úspěšný je i absolvent Mediálního kurzu orientovaného na mediální a vzdělávací aktivity, pořádaného občanským sdružením ROMEA, charismatický dvacetiletý Tomáš Bystrý. Přispíval do městského časopisu Tučňák a v časopise Romano voďi má svou stránku pod názvem NAŠIMA OČIMA (Amare jakhenca), věnovanou mladým lidem. Píše o tématech, která trápí a zajímají mladé lidi romského i neromského původu, protože jejich záliby a zájmy na jejich původu nestojí, jak sám říká.

Snášenlivost mezi Romy a bílými občany našeho státu hraje důležitou roli. Budou-li se děti ve škole posmívat Romovi a nadávat mu, že je „špinavý cikán“, dítě se může zatvrdit a škola se pro něj stane utrpením.

Já sama mám s Romy velmi špatné zkušenosti, ale znám také několik z nich, kteří jsou skvělí a pracovití lidé. Ráda vzpomínám na jednu romskou rodinu z Moravy, žijící v malém městečku blízko Kyjova. Asi před patnácti lety jsem tam měsíc služebně působila. Všichni pracovali a byli velmi oblíbení. Maminka uklízela v jednom podniku, tatínek byl řidič náklaďáku, syn dělal závozníka v místních konzervárnách, starší dcera pracovala jako účetní v Brně (její muž byl „bílý“ inženýr) a mladší dcera byla šikovná švadlena. Pozvali mě na oslavu maminčiných kulatin. Sjelo se asi dvacet, ne-li více Romů z celé republiky i ze Slovenska. Byla jsem jediná bílá. A byl to úžasný zážitek! Jedlo se, pilo, tančilo a povídalo. Ovšem je pravda, že jsem byla synem upozorněna, že nejsou všichni jako oni, a abych si raději dala kabelku do pokoje. Rodina vlastnila pěkný, vzorně uklizený domek, který jsem jim moc chválila, což vyvolalo úsměv Roma – závozníka. Řekl mi: „Víš, někteří si myslí, že tu máme bordel a špínu, protože jsme cikáni. Dokonce se domnívají, že nevíme, co je televize. Tak až se tě budou ptát, řekni, že tu skáčeme okolo ohniště a místo televize máme vystřižený čtverec z papundeklu, za který zastrkujeme obrázky z kalendáře, abychom nekoukali stále na to samé.“

Skutečně mi někteří místní lidé, kteří u této rodiny nikdy nebyli, položili otázku, jak že ti Romové bydlí.

Přiznejme si, že žádá-li Rom o práci či hledá podnájem, je odmítnut kvůli svému původu. Špatné zkušenosti s hledáním podnájmu má i kytarista a textař romské kapely Bengas Milan Migel Horvát: „Několikrát jsem zareagoval na inzerát, kde nabízeli podnájem. Když jsem s příslušným člověkem hovořil po telefonu, bylo vše v pořádku, ale jakmile jsem se objevil a dotyčný zjistil, že jsem Rom, řekl, že už byt obsadil. To se mi stalo několikrát.“

 

Velkým problémem romského obyvatelstva je lichva. Jak vidí optimální řešení ministr pro lidská práva Michael Kocáb? „Základní podmínkou je dát lidem možnost si legálně vydělat finanční prostředky, aby nemuseli vyhledávat lichváře. Důležité je základní finanční vzdělání a možnost půjčit si v případě nenadále situace (pohřeb apod.) u instituce, která nebude chtít zbohatnout na chudobě lidí.

Lichva souvisí s finanční negramotností a přítomností zdánlivě jednoduchých a ‚nezávazných půjček‘. Je třeba hledat komplexní řešení. Opravdu základním předpokladem je osvěta, která slouží k rozvázání zamotaných společenských sítí, ve kterých lichváři loví své dlužníky. Je potřeba poukázat na alternativní možnost příjmu peněz. A volbou priorit při jejich vydávání zamezit zbytečným výdajům a vytváření falešných potřeb.“

 

Většinou jde o problém týkající se sousedských vztahů nebo problém slušných a neslušných lidí. Pokud přistoupíme na generalizaci sporů mezi Romy a bílými, nebudeme schopni řešit postavení Romů v majoritní společnosti a každá snaha státu vyjde na prázdno. Každý slušný občan musí k situaci přistupovat s chladnou hlavou a reagovat na konkrétní lidi a situace.

Xenofobie a zároveň inklinace ke ‚svým‘ mohou být jádrem problému. Normalizovaná společnost bílých je vnímána jako kodex, od kterého se společnost Romů diverzifikuje. Lidé mají strach poznat něco odlišného, něco, co je jim cizí, takže místo toho, aby to jiné poznávali, raději setrvávají se stereopypech. A ty pak zabraňují bližšímu poznávání a pochopení jádra věci. Xenofobie je výchozím bodem pro sousedy, kteří budou odsuzovat jeden druhého pro své odlišné způsoby života a nikdy spolu nepromluví, protože to tak viděli u svých bližních a naučili se to od nich. Tento jednoduchý vzorec se s narůstající xenofobií mění ve společenský sociální problém, jehož počátek je ale na individuální úrovni, z níž se dá zpátky řešit.

Mezi další příčiny by mohl patřit pokřivený koncept nacionalismu a češství, strach ze ztráty identity; a možná i v rámci koncepce národního státu, která v lidech buduje pocit jednoty a bezpečí, ale bohužel odmítá odlišnosti – a v případě romské společnosti jsou tyto odlišnosti mnohem větší než u „sousedících“ Slováků.

 

K diskriminaci Romů se vyjádřila i exministryně pro lidská práva a národnostní menšiny, MUDr. Džamila Stehlíková: „Z výsledků sociologického výzkumu z dubna 2007 vyplývá, že přibližně dvě třetiny české populace (68 %) má k Romům vztah spíše odmítavý či negativní. Z Gabalovy zprávy SOCIÁLNÍ VYLOUČENÍ ROMŮ A ČESKÁ SPOLEČNOST vyplývá, že vztah většinové společnosti k obyvatelům sociálně vyloučených lokalit se odvíjí od odlišného životního stylu, vázaného na specifické životní podmínky vyloučených lokalit.“

 

Na pracovním trhu nejsou znevýhodňováni pouze Romové. Mezinárodní srovnávací studie prokázaly, že rozhodujícím činitelem dosahovaného vzdělání, a tedy šance na uplatnění je sociální původ a kulturní kapitál. Prozatím nejsme schopni připravit všechny žáky a studenty na jejich budoucí profesi podle jejich schopností a možností, ale podle původu. Podobná situace je u žen, zejména těch, které žijí samy s dítětem. Jejich ‚uplatnitelnost‘ na pracovním trhu je velmi nízká ve srovnání s mužskými vrstevníky. Další odmítanou skupinou jsou lidé nad padesát let věku. Důvody k diskriminačnímu jednání personálních agentur jsou jednak předsudky plynoucí z osobních zkušeností, častěji ovšem z ‚obecného povědomí‘, že s Romem budou obtíže, starý člověk bude nemocný a žena bude častěji doma s dítětem.

 

Řešení vidím ve třech konkrétních opatřeních. Jednak musí poslanci prolomit veto prezidenta republiky a schválit antidiskriminační zákon, protože jsme poslední země EU, která takovou základní normu zajišťující rovné zacházení nemá. Dalším krokem bude podpora a vzdělávání personalistů v rovném přístupu k uchazečům. Navrhujeme také slepé životopisy a personalistické dotazníky, kde by se neuvádělo pohlaví, věk a adresa, ale pouze vzdělání a kvalifikační předpoklady. V neposlední řadě je nutné pomoci sociálně vyloučeným a chudým lidem v naší zemi najít odvahu ucházet se o dobré zaměstnání a nepodílet se na bujení šedé ekonomiky.

 

Domnívám se, že ano, protože máme takové prostředí, aby ti nejlepší z našich Romů mohli obsazovat exekutivní pozice ve společnosti včetně politických.

 

„Myslím, že tato fáze ještě nenastala. Amerika potřebovala dvě stě let k tomu, aby do funkce prezidenta kandidovala žena nebo muž černé pleti. Potrvá ještě dlouho, nežli se prezidentem bude moci stát Rom. Na druhou stranu podstatně méně lidem vadí, když mají za souseda Roma, než tomu bylo v roce 2003. Zároveň jsme však svědky toho, že špatný pohled na romské obyvatelstvo v mnoha ohledech přetrvává. Romové a vůbec veškeré menšiny by se ale měly cítit pravoplatnými občany České republiky, a ne jako nechtěné elementy. Určitě není od věci čerpat zkušenosti ze zemí, kde příslušné systémy fungují.“

 

V tištěné Xantypě se dočtete více!