Já jsem nemanželské dítě, stejně tak jako moje o půldruhého roku mladší sestra Ivanka. Ale máme stejného otce, což říkám proto, abych vyvrátila představu, že maminka byla povětrná žena. Vyrůstaly jsme jen s ní a babičkou.

Vzpomínám si, jak mi maminka vyprávěla, že ji můj otec za války vozil po Vltavě na lodičce a předčítal jí přitom Dějiny VKSb (Všeruské komunistické strany bolševiků – pozn. aut.). Je potřeba říct, že se narodila v roce 1923 a jejího otce, mého dědečka Františka Bodláka, zabili nacisti v roce 1940 v Plötzensee (zde byla popravena řada dalších odbojářů, včetně Julia Fučíka nebo Jaroslava Fraňka – legendárního „rozvědčíka“ z povídek Oty Pavla). Dědeček byl sociální demokrat a šéfredaktor časopisu Radiojournal, zapojil se do odboje, od babičky vím, že pomáhal rodinám, které měly někoho ve vězení. Moje matka i babička vstoupily do strany v květnu 1945, teta a strýc, jakmile dosáhli patřičného věku. Takže já jsem z komunistické rodiny.

Ano. Ale poznala jsem i Sudety. Teta i strýc šli dobrovolně osídlovat pohraničí. Teta učila ve dvoutřídce v Michalových Horách poblíž Plané u Mariánských Lázní a brávala si nás se sestrou k sobě. Já si tehdy neuvědomovala, co se tam odehrálo. Nenapadlo mě, že v těch domech, ve kterých jsme si s ostatními dětmi hrály – říkaly jsme jim „bouračky“, ještě nedávno někdo žil, že byly něčí. Byla jsem z komunistické rodiny, chodila jsem do komunistické školy, já si neuměla představit nic jiného než že sem v Pionýru, pak budu v ČSM a po vysoké vstoupím do KSČ. Dopadlo to ale jinak, ČSM se rozpadl a v roce 1968 už pro mě komunistická strana vůbec nepřipadala v úvahu.

Maminka se v šedesátých letech se seznámila s lidmi kolem Reduty a spřátelila se s Evou Olmerovou, Ester Krumbachovou, Ivanem Vyskočilem. Ti lidé na ni měli velký vliv, otevřeli jí jiný pohled na svět. Dokonce si zahrála jednu z malých rolí v legendárním filmu Jana Němce O SLAVNOSTI A HOSTECH. Když přijely ruské tanky, tak pět dní nato odešla do exilu, asi po čtrnácti dnech ji následovala sestra a bratr.

Já tu chtěla zůstat. Maminka mě přemlouvala, abych jela taky, ale já jsem říkala: „To je moje země. Ať jdou pryč oni.“

Na vysokou jsem nastoupila na podzim 1966 a studiu jsem moc nedala. Zamilovala jsem se a v květnu 1967 se mi narodil syn, takže mi přerušili studium, a když jsem se na podzim 1968 na fakultu vrátila, tak už jsem žila především politikou.

To si pamatuje každý. Byla to středa a já se rozhodla, že budu prát. Zjistila jsem ale, že nemám prášek, a vyrazila jsem ho koupit. Z dálky jsem viděla, že před krámem stojí obrovská fronta, vrátila jsem se tedy domů a vtom volala spolužačka, že jsme okupovaní. Říkala jsem si: „Co je to za blbost?“ Jela jsem na fakultu, pak jsem chodila ulicemi, pamatuji si, že jsme se s kamarádem pokusili hovořit s vojákem na tanku, ten na nás namířil kalašnikovem – pohled do jeho hlavně byl hodně nepříjemný. Doma jsem pak vzala barvy a papíry a šla malovat na fakultu plakáty.

Byla jsem členkou Akademické rady studentů. 17. listopadu skončilo zasedání pléna ÚV, kde se definitivně rozhodlo o tom, že v demokratizačním procesu se pokračovat nebude. Na fakultě nám o tom referoval profesor Karel Kosík a děkan Kladiva, kteří byli členy ÚV, a my vyhlásili okupační stávku. Stávka ale skončila neúspěchem, všechno šlo do háje. Pořád byl někdo odvolávaný nebo někdo odvolával, co slíbil, a hlavně se už skoro nikomu do ničeho nechtělo. Pak se upálil Jan Palach. Docílil toho, co chtěl – vyburcovat lidi, ale vydrželo to jen chvíli.

Ano, v listopadu 1968. Společně s Petrem Uhlem, Ivanem Dejmalem (po revoluci se stal ministrem životního prostředí), Jardou Sukem (byl pak signatářem Charty 77 a členem VONSu, nyní žije ve Švédsku), Jardou Baštou (po revoluci byl velvyslancem v Moskvě, nyní v Kyjevě), Honzou Frolíkem (ten se stal po roce 1989 ředitelem Archivu ministerstva vnitra) a dalšími. Vydávali jsme různé tiskoviny a letáky, které vyzývaly k odporu proti nastupující „normalizaci“. Podíleli jsme se na organizaci demonstrací, které se konaly v souvislosti s prvním výročím okupace 21. srpna 1969. Tiskli jsme letáky, aby lidé svůj protest proti okupaci vyjádřili tím, že se nepojedou ten den veřejnou dopravou, nekoupí si žádné noviny, obléknou se do černého.

Byla jsem na Václaváku, tehdy tam ještě jezdily tramvaje a ty v ten den byly opravdu prázdné. Lidi skandovali „Dubček“, to už bylo dost absurdní, ale taky „Masaryk“, a proti nim nasadili obrněné transportéry a taky milicionáře. Nastoupili v těch modrých mundúrech, v bagančatech a s flintou, starý chlapi. A spousta policajtů. Ve strachu jsem zapadla do jednoho domu a pak po delší době vyšla, měla jsem minisukni a kabelku, šla jsem přímo proti nim a tvářila jsem se, že jsem se tam ocitla omylem, a oni mě opravdu nechali projít, hnali se dál za lidmi, kteří před nimi utíkali. Večer jsem Petru Uhlovi pomáhala psát zprávu o tom, co se dělo. Tu jsme pak předali do ciziny.

Já dělala při škole na poště v Kaprovce. Byla jsem už rozvedená a musela jsem nějak živit sebe i syna. Tam na mě večer, když se pošta zavírala, čekali, chtěli vidět moji skříňku. Nevím, co si mysleli, že v ní najdou. Odvezli mě domů na domovní prohlídku a pak do Ruzyně. Říkali mi, abych se přiznala, že to bude polehčující okolnost, já jim opakovala, že není k čemu, že jsem nic protizákonného neudělala. Vzpomínám si, že mě pak odvedli do sprchy, přišla dozorkyně a pošťourala se mi tužkou ve vlasech, jestli nemám vši. Hrozně jsem se styděla, pohoršovalo mě to. Dneska by mi to bylo úplně jedno.

Moje babička, která s námi bydlela. V tomto mě jedna spoluvězeňkyně rychle poučila, že se nemám trápit, že to, co se děje venku, neovlivním, těm lidem nepomůžu, že stačí, jak se mi hrozně stýská, a ještě si dělat starosti. A měla pravdu. Na babičku jsem se mohla spolehnout, bylo štěstí, že byla ještě zdravá a poměrně mladá a navíc jí pomáhali jí také teta a strýc.

Nejprve nás obvinili z pobuřování, pak to překvalifikovali na podvracení republiky, čímž se naše sazba zvedla.

Ta strašlivá nuda a pocit zmarněného času.

Mně trvalo dlouho, než jsem se na ně dokázala podívat jinak než jako na odpornej hmyz. Ale pak jsem začala rozlišovat. Byly bachařky, které přenesly dopisy nebo cigarety z cely na celu, které zbytečně nebuzerovaly, a pak byly mrchy, které si na nás léčily své komplexy. Postupně jsem se je naučila brát prostě jako personál, třeba jako číšníky. Ti jsou taky někdy milejší, jindy nepříjemní. A taky je potřeba říct, že byl rok 1969, a nikoli padesátá léta. To, co zažívali vězni tenkrát, bylo nesrovnatelné s tím, co jsme zažili my.

Koupání jednou za deset dní, ale na cele tekla voda, sice studená, ale člověk se umýt mohl, nemusel být ve špíně.

Byla jsem v Ruzyni, na Pankráci, v Ostrově nad Ohří, to bylo nejhorší vězení, které jsem poznala, pak ve Všehrdech a v Opavě. V Opavě byly poměry nejvlídnější, bachařky se chovaly dobře, ale možná jsem měla štěstí, nevím. Vychovatelku jsme měla dokonce ráda. A ona mě. Vzpomínám si, jak mě pérovala, abych se nekamarádila s podvodnicemi. Já byla vzpurná, že se budu kamarádit s kým chci. Na to mi řekla: „No, mně je to jedno, ale já vás upozorňuju, že mi na vás donášejí, já vím, ony jsou sympatické, ale uvědomte si, že podvodníci jsou vždycky sympatičtí, jinak by nikoho nepodvedli.

Vodili, ale já nebyla moc ráda. Ta návštěva člověka vždycky vyvedla z míry, ty lidi odcházejí, jdou ven a ty nemůžeš, najednou si vzpomeneš, co všechno jsi jim ještě chtěla povědět. A říkala jsem si, že to dítě z toho musí být zmatené. A pak ty odporné vězeňské tepláky, v kterých tě vidí…

Mě zavřeli 15. prosince 1969, takže proběhly tak nějak v jednom balíku společně se šokem ze zatčení. Podruhé jsem je už prožívala na společné cele. Vězňové jsou sentimentální. Já ale takové to kolektivní dojímání nesnáším a trochu se ho bojím.

Bez šestnácti dnů dva roky.

Šla jsem zase na poštu. Už ne do Kaprovky, dali mě do Josefské a potom na takovou malinkou poštu u Prašné brány, o které skoro nikdo nevěděl, byly jsme tam jen tři.

Nevím, zda mě tehdy sledovali. Ale když v roce 1973 přijel do Prahy Brežněv, tak sebrali polovinu bývalého Hnutí revoluční mládeže. Preventivně, na osmačtyřicet hodin. Mne ne, já měla dvouměsíční Blanku, ale dělali u nás prohlídku a odvedli mého manžela. Říkali jim, že budou obviněni z přípravy teroristického činu, za což bylo patnáct let, a my věděli, že jsou schopni sehnat si svědky na cokoli. Ale jenom je tak strašili.

Petr Uhl. Předtím byli zatčeni Plastici, my jsme napsali protestní dopisy, jeden já, jeden Petr, každý z nás měl trochu jiný okruh přátel, já už se kamarádila s undergroundem, s muzikanty ze Šafránu. Podepisovali jsme i žádost o amnestii pro politické vězně.

O něco později. Když Vaška v roce 1979 zavřeli, hodně jsem se s Olgou spřátelila, chodila k nám každou sobotu hrát karty, hráli jsme mariáš a bridž.

To byla dáma, která když přijde do místnosti, tak všichni vstanou. Naprosto přirozená, nic nepředstírající, velmi poctivá, občas zdravě svéhlavá… Poznala jsem jediného člověka, který mi Olgu hodně připomíná, a to je Karel Schwarzenberg. Olga byla lady ze Žižkova, to jsi viděla v pohybech, v jednání, ve vystupování, mluvila, jak jí zobák narost’. To byla klasa, měla jsem ji moc ráda.

Taky velký člověk, osobnost. Měla jsem vlastně štěstí. Vždyť já se stýkala s lidmi, kteří by normálně měli učit na vysokých školách, a místo toho uklízeli a dělali v kotelnách, a přitom jsem měla příležitost poslouchat, jak rozvíjejí myšlenky. Poznala jsem se se skutečně ušlechtilými, báječnými lidmi, které bych v normální situaci nepotkala. Jak bych se dostala k slavnému dramatikovi? Jak bych to udělala a proč bych to vůbec dělala? Já nesnáším přisírat se k hvězdám.

Šla jsem uklízet baráky. A nenáviděla jsem to, byla to protivná práce. Domovníků bylo mezi námi hodně, naše Blanka, když jí bylo asi dvanáct, napsala dokonce o domovnících báseň: „Padá snížek bílý, domovníci kvílí. Snížek už se kupí, domovníci úpí. Ještě trochu snížku, tak si hodí smyčku.“ To byl rituál zimních večerů, že se všichni chodili koukat z okna a bědovali, že ráno budou muset brzy vstávat a zajít na svoje baráky a že by tam měli zajít možná ještě večer.

Neměli. Maminka nám posílala sto švýcarských franků měsíčně, to bylo dvě stě bonů, na koruny tisícovka. Potom nám později posílala nějaké peníze paní Tigridová a také moje dodnes nejlepší přítelkyně Irena Lasota, která měla fond na podporu Solidarity. A on člověk moc peněz nepotřeboval.

To je pravda. Nikolaj Stankovič tomu říkal Winterhilfe. Naše děti taky chodily pěkně oblečené, protože jim posílaly oblečení maminka a sestra. Mně to bylo vždycky spíš jedno, stejně jako kosmetika, ale měla jsem na maminku různé jiné požadavky – třeba Plastici potřebovali flétnu, tak jsem požadovala flétnu, nebo poslala spoustu, snad třicet takových židovských harfiček, písničkáři na to hráli, Vladimír Merta na to hraje dodnes.