To asi ne, ale přesně si vybavuji okamžik, kdy jsem tu přijala angažmá a měla jsem jít na první, zahajovací schůzi. Nebyla jsem vůbec schopná do divadla vejít. Opustila jsem plzeňské divadlo, kde mi bylo dobře, a čekalo mě nové prostředí, noví kolegové. Spíš než bych se těšila, měla jsem obavy, jestli to zvládnu. Jestli jsem na vinohradské dost vyhraná. Seděla jsem na lavičce, dívala se na majestátní budovu a o svých pocitech napsala SMS své plzeňské kolegyni Janě Kubátové, zvané Matty. A teprve když mi od ní přišla odpověď: „Za nás za všechny musíš bojovat. A kdyby na tebe byli zlí, vrať se, rádi tě přivítáme,“ tak jsem se nadechla a vešla do jámy lvové.

 

Pět let. Ale do plnejch! V činoherním souboru nás bylo jen devatenáct, každý měl opravdu co hrát. Odehrála jsem tam dost „zásadních“ rolí, které začínajícího herce, pokud se nefláká a šanci nepromarní, postaví profesně na nohy…

 

Ano, ale rozhodně to nebylo plánované. O Plzni se říká, že je pomyslnou přestupní stanicí do Prahy. Asi jsem do toho i s tímto vědomím šla, ale dnes mohu upřímně říct, že by mi bývalo vůbec nevadilo v Plzni zůstat nastálo. Dělá se tam poctivé divadlo, navíc pro poučené publikum, které vám hned tak něco nespolkne. Když se něco nepovede, abonenti vám to dají najevo… třeba laxním potleskem „ze slušnosti“. Zatímco na Vinohradech se tleská pořád se stejnou vervou. Lidé se sem na herce, které znají z televizních obrazovek, někdy bohužel jezdí dívat tak trochu jako do zvěřince…

 

Stávalo se to. Je samozřejmě možné, ba mnohdy žádané přicházet s novým inscenačním klíčem, ale podle mého názoru, či divadelního vkusu, to nesmí zavánět naschválem. I v Plzni se stalo, že inscenovali klasickou operu v nacistických kostýmech, a nedivím se tomu pánovi – platícímu abonentovi –, který při generální zkoušce vstal a křičel: „Lidi, tohle si přece nenecháme líbit!“

 

Ano, v Plzni. Hrála jsem Almu, hlavní roli v nádherném dramatu Tenesseho Williamse VÝSTŘEDNOSTI SLAVÍKA. Přecházela jsem virózu, měla jsem pod nosem opar, který nešel zalíčit, a zrovna když jsem byla zhroucená v upřímném dramatickém pláči na forbíně a za svou figuru odevzdávala největší hlubiny ze svého nitra (Bára tato slova pronáší se zřejmou nadsázkou), zaslechla jsem jednu paní z první řady, jak vedle sedící dámě říká: „Tak nevím, jestli je podobná víc tomu Munzarovi nebo Hlaváčový, ale ani jeden nemá to mateřský znamínko pod nosem, to ti je divný, že si ho nenechá odstranit.“ Nezapomněla jsem text, hrála jsem dál, ale pochopila jsem, že diváci vnímají i jiné věci, nejen kvality hereckého výkonu.

 

Samozřejmě! Když hodně zapátrám, vylovím z paměti možná nepřenosné, ale pro mě docela zásadní okamžiky, které mě v danou etapu mého hereckého tápání krapet posunuly dál. První byl při zkoušení Maryši v Plzni. Ve druhé půlce je místo, kterým jsem se musela doslova probolet, ale nějak se to na zkouškách nedařilo, ač jsem se snažila poctivě. A režisér Jan Burian, který mě dobře zná, věděl, že ze mě dokáže dostat víc, než jsem předváděla, a tak mě bezdůvodně seřval před celým souborem. Metoda. Potřeboval mě vyprovokovat. Zaryl do mě ošklivě a já, jak jsem se cítila ponížená, přestala jsem „hrát“ a „odexistovala“ jsem tu scénu přesně tak, jak jsem měla. Honzíček Burian za mnou pak přišel, pohladil mě a řekl: „Děkuju, to bylo ono.“ Kvalitní herectví podle mě není o takzvaném „ukazování emocí“. Musí se u toho taky existovat, jednat a hlavně myslet!

Podobný okamžik už se váže k Vinohradům, k představení Dáma není k pálení. S Honzou Šťastným jsme si v něm poslední noc před mým upálením povídali o životě a měli postupně pociťovat zároveň zamilování i totální beznaděj… A při jedné z posledních repríz – byla jsem asi ve čtvrtém měsíci těhotenství – jsem si najednou během svého monologu uvědomila otázku, jestli je ode mě, nastávající matky, vůči tomu miminku zodpovědné dostávat se do podobně psychicky vypjatých, emocionálních stavů. Hlavou se mi honilo, že okamžitě odejdu z jeviště a ať si to klidně dohrají beze mě, což jsem samozřejmě neudělala. Ale rozbrečela jsem se nad svou nerozhodností tak, že jsem asi tehdy byla hodně přesvědčivá… konečně… Honza chudák vůbec nevěděl, co se děje…

 

Takovou roli jsem naštěstí ještě nedostala. Ale postav, které jen „slouží“, mám za sebou dost. Mám tohle povolání ráda a v každém úkolu se snažím najít něco, co mě na něm baví. Třeba ve hře ADINA mám své odehráno za půl hodiny, ale mám tam taneční, stepové číslo, na kterém jsem poctivě denně dřela tři měsíce.

 

Tlačím do sebe kvanta textu do Ordinace v růžové zahradě. Anebo si povídám se svými kolegy z šatny, Luckou Štěpánkovou a Danem Bambasem. Když začneme, je to docela slušné diskusní fórum. (smích)

 

Většinou ano, ale to se nevyplácí. Je potřeba si vyslechnout režiséra, jakou představu má on. Hodně záleží na tom, s kým se sejdeme. Někdy si můžete zavonět lidsky, ale pracovně vám to spolu nejde, jindy naopak. Já jsem ten typ, který neustále chodí s nápady a nabízí je, protože mívám představu velmi konkrétní, ale zároveň se neuzavírám, chci, aby mě režisér vedl. Bohužel se stává, že mě režiséři nechávají na holičkách, nic mi k postavě neřeknou, a to se pak musím spolehnout jen na své zkušenosti. V takových chvílích neznám bratra a začnu myslet sama na sebe.

Přiznávám, že mnohem raději hraju, než zkouším. Zkoušení pro mě bývá mnohdy bolestný proces, člověk si u toho připadá hloupě, hledá pohyby, gesta, způsob mluvy, je trapnej. Naučit se text je v porovnání s tím úplná hračka.

 

Nedobře, ale musím. Někdy dokonce přebírám to pomyslné žezlo a začnu na place režírovat sama. Samozřejmě diplomaticky. Nechovám se jako primadona, ale nemám ráda polovičatost. Razím heslo, že s humorem jde všechno líp, takže se dovedu i shodit. Občas ale narazím. Myslím, že si tím krapet buduji pověst, že jsem drsná, silná a statečná ženská, která zvládne a vydrží všechno. Jenomže každý máme své mimikry, každý před okolím hrajeme nějakou hru, vytváříme si ochrannou slupku… Teprve když se ke mně někdo dostane blíž, respektive když ho blíž pustím, protože mu začnu věřit, rychle pozná, že ta moje rádoby drsnost je jen zdánlivá.

 

Neskutečně. Navykli jsme si dělat jen to, co se od nás čeká, nikdo už se nesnaží dávat ani dělat něco navíc. Přitom cílem umění je i vychovávat! Je těžké se té všeobecné průměrnosti bránit, když je všude kolem vás. Proto jdu do všeho naplno. Proto se snažím dávat ze sebe to nejlepší. Nakonec jsem to já, kdo jde se svou „značkou“, kůží či jménem na trh. Je mi jasné, že když při Ordinaci natáčíme devět obrazů denně, jednou mi ty baterky zákonitě musí dojít, nedokážu ale pustit scénu, o které vím, že bych ji mohla zahrát lépe.

 

Mně ani ne, spíš ostatním, které tím podle nich zdržuji. Někdy si nedokážu užít, když se mi něco podaří. Chodím na hodiny zpěvu a nedávno mi pan profesor řekl, že jsem podle něj ze sebe vydala maximum. Jenomže já v tu chvíli cítila, že mám ještě rezervy, a tak místo abych si užívala jeho pochvaly, trápila jsem se tím, že jsem ze sebe nedokázala dostat všechno. V tomhle jsem trochu nešťastná povaha.

 

No, nasírám tím (smích). Už jsem ale natolik profackovaná životem a navíc „paní středního věku“, že dokážu odhadnout, co si kde můžu dovolit. Jsem prostě rychlá, ale občas se stane, že narazím na někoho podobného ražení, a to je potom mňamka (smích).

 

(smích) Asi to, že jsem byla pořád v poklusu. Měla jsem spoustu aktivit, od rytmiky přes volejbal až po angličtinu. Aspoň jsem neměla čas na hlouposti. Aničce, své dceři, říkám Duracelka, protože je stejná jako já. Každý máme nějaký energetický potenciál, který je třeba využít, aby se nepřehoupl do negativních poloh. Většinu okamžiků, na které si dnes vzpomenu, mám spojených s těmito aktivitami. Třeba jak jsem vyhrála gymnastický přebor, stojím na stupních vítězů v dresu od maminky s vyšitou kytičkou a tvářím se strašně důležitě (smích). Ale také si vybavuji vzácné chvilky, kdy naši neměli v neděli dvě představení, přesně ve dvanáct jsme si sedli k obědu a v jednu jsme si s tátou lehli v kuchyni na kanape a poslouchali pohádku v rozhlase, zatímco maminka něco šila, protože nás se sestrou oblékala. A když ta pohádka skončila, povídali jsme si. O světě, o životě. Prostě o všem. Celé hodiny. Říkala jsem tatínkovi: „Taťulko, vyprávěj, jaký to bylo, když jsi byl malej.“ A on vyprávěl historky o tom, jak vyrůstal se svými sestrami, a já jsem měla intenzivní pocit bezpečí, jistoty a až jakéhosi svátku, že jsme takhle pohromadě.

Přestože naši byli většinou v divadle a moc jsme je se sestrou nevídali, nikdy jsme neměli pocit citové újmy. Většinu nepříjemných rodičovských slov typu nedělej, nesmíš a nemůžeš za rodiče obstarala ta nejúžasnější „hlídací paní“, Růženka Landovská, která se o mě a sestru starala. Možná i proto je moje souznění s rodiči maximální a mohu i dnes s nimi být pod jednou střechou, jsem tam šťastná a nemám potřebu se stěhovat jinam.

 

Ano, ale bohužel jsou ještě vzácnější než dříve. Nejčastěji naše vidím, když jim předávám na hlídání Aničku, ale protože babička je stále „výkonná umělkyně“, vídám častěji tátu. Ale když už se sejdeme, je to hodně intenzivní.

 

Jistě. Rodiče ho přijali okamžitě, bezmezně a Jirka (Dvořák, pozn. red.) byl zprvu z našich dýchánků jako u vytržení, říkal, že nic podobného nezažil. Já jsem vyrůstala v tom, že říct si můžeme cokoliv, záleží na tom, JAK se to řekne. A tím, že už mám za sebou všechny ty nedospělé potřeby trhat se, že už neřeším své příjmení, protože není můj problém, že mě někdo s rodiči porovnává, to je problém toho člověka, je můj vztah s rodiči ještě krásnější.

 

To bych neřekla. Kdysi jsem odmítla hrát s maminkou zájezdové představení, protože jsem si chtěla vyšlápnout svou vlastní hereckou cestu. Ale když pominu profesní rovinu, rychle jsem pochopila, že takové napojení, jaké na sebe máme s rodiči, není běžné. To, že se opravdu velmi milujeme a nebojíme si dávat city najevo, je vzácnost a připravovat se o to by byla hloupost. Jen si někdy říkám, že nás rodiče nevychovali pro tuhle dobu. Nemáme se sestrou žádný obranný mechanismus proti tomu, co se kolem nás děje. Všechno si moc bereme… Nestačím zírat, když do mě nabourá pán a odjede, aniž by čekal na policisty, nebo když premiér v televizi ukazuje neslušná gesta a ještě se tomu směje. Aničku se snažím vychovávat stejně, takže se obávám, že ta bude úplně v čudu. Já vím, jak věci chodí, už to mám poskládané, ale jak se má ona srovnat s tou žumpou kolem nás?

 

Nebylo třeba, byla jsem sama sobě hlídačem. Když jsem měla domů přijít v jedenáct, přišla jsem o deset minut dřív, aby se táta netrápil, jestli se mi něco nestalo. Teď si vzpomínám, že těsně po nástupu do Plzně jsem po představení zůstala v klubu a Tonda Procházka a spol., kteří mě potřebovali otřískat, do mě něco nalili, a já jsem pak o půlnoci volala z telefonní budky tatínkovi do Modřan, aby se na mě nezlobil, že jsem se opila. Normálně jsem se napráskala (smích). On mi řekl, že se nic neděje, že to se prostě stává, hlavně aby mě někdo dovedl celou domů. A to bylo všechno. Diskotéky a propařené noci, to mě minulo.

 

Líto ne. Ale nemyslete si, nuda se mnou není. Jen nepotřebuji k uvolněné náladě za každou cenu alkohol. Zkoušela jsem pít, ale mám v sobě záklopku, nikdy jsem neměla okno. Vždycky jsem to já, kdo opilé rozváží domů. Jsem celoživotní samaritánka. Potřebuji být někomu užitečná. Až to možná někdy přeháním, jak se snažím pomáhat.

 

O ty se teď v rámci své policejní kariéry stará naštěstí moje sestra (smích), já bych je domů nevzala. Ale mám na dálku adoptovaného chlapečka z Indie, posílám, možná naivně, dárcovské SMS, to zase ano. Když můžu, pomůžu.

 

Kdybych nemohla věci sdílet, kdybych měla žít bez lásky, uschla bych. Bez možnosti prožívat různé situace se svými blízkými bych všechno vnímala jen napůl. A když zrovna nemám nikoho vedle sebe, visím na telefonu.

 

Nad pomluvami se časem naučíte mávnout rukou, ale nad rozpadem vztahu, do kterého jste vkládali tolik sil, víry a nadějí, to prostě nejde. Přestanete vnímat příčiny rozporů, důsledky hádek a jen se vezete na vlně bolesti, která prostupuje celým vaším tělem a duší. A když se konečně dostanete do fáze, kdy se s tím už dokážete nějak srovnat, druhá strana to tak mít nemusí. Kolotoč nedorozumění se znovu roztočí a vy se znovu ocitnete na dně.

 

Beze zbytku samozřejmě ne. Ale musím říct, že ve mně vypěstovaly takovou kontrolu nad vším, co dělám, že pomalu přestávám být spontánní. Nedávno jsem si ráno dala sprchu a chtěla vzít z balkonu tepláky, které se tam sušily. Sotva jsem ale sáhla po klice, zarazila jsem se: Co když dole zase stojí paparazzi a vyfotí mě v nedbalkách?!

Víte, když se do mě začal bulvár opírat a začal mě sledovat na každém kroku, byl to šok. Stala jsem se věcí veřejnou, můj život přestal být soukromým, a to není nic příjemného. Navíc pro mě, která vyrůstala v rodině s jasně a přísně nastavenými hranicemi mezilidské slušnosti a morálky. Kdyby se to týkalo jen mě, tak to snad dokážu skousnout, ale bylo neúnosné vidět, jak to mává s rodiči, jak fotografové fotí maminku bez paruky, jak tatínek slušně žádá fotografa, aby přeparkoval, protože nemůže vyjet autem z garáže, a ten mu odsekne, že kdyby popojel, neuvidí na náš barák… A tatínek se s takovým člověkem úplně zbytečně pouští do debaty, protože věří, že mu vysvětlí, že takhle se přece chovat nemůže. Přitom je to marné, protože v očích takového člověka je tenhle Pan herec jen směšnej a naivní děda… to mě hodně bolí… A víte, co mi jeden redaktor z bulvárního deníku řekl? „To je daň popularitě, paní Munzarová, někteří vaši kolegové by dali nevím co, aby se jim dostávalo takové pozornosti jako vám! Dokonce si za to i platí!“ To je přece strašné! Ať tyhle kolegy fotí, ať o nich píšou. Já ale taková nejsem. Moje soukromí je přece jen moje věc.

 

 

více si přečtete v tištěné Xantypě!