V osmdesátých letech čekal Jiří Adamíra na opravdovou „hauptku“, tedy hlavní roli. Přišla v roce 1986 – kriminální rada Korejs. Ale ještě se trochu vraťme zpátky. Když v roce 1969 uvedla Československá televize seriál HŘÍŠNÍ LIDÉ MĚSTA PRAŽSKÉHO, velmi tím diváky potěšila. Seriál to byl noblesní, báječně natočený, stál dost peněz, jeho kvalita byla nesporná. Předloha spisovatele Jiřího Marka pravdivě zobrazovala prvorepublikové prostředí, na jedné straně oživila členy „mordparty“ policejního rady Vacátka, na druhé pak zloděje, kasaře či prostitutky pražského podsvětí. Hříšní lidé nabídli divákům dost prostoru pro barvitý děj, napínavé zápletky, tišili jejich hlad po televizních detektivkách, které pomalu začaly ovládat vysílací časy televizních stanic v Evropě i Americe. A v neposlední řadě k oblibě seriálu přispěly skvělé herecké výkony českých herců. Pod taktovkou Jiřího Sequense zde hráli Jaroslav Marvan, Josef Bláha, Josef Vinklář, František Filipovský a celá plejáda dalších předních herců. HŘÍŠNÍ LIDÉ MĚSTA PRAŽSKÉHO je vůbec první český původní seriál, který měl „předepsaných“ třináct“ epizod, jak velela celosvětová norma. Seriál se vysílal v roce 1969 od září do Vánoc, poprvé také už v obvyklé týdenní periodicitě.
Číslo 09/09
Šťastný Jiří Adamíra
Báječný sametový hlas, mužný zjev, sympatický projev, úsporné herectví a zjevné charisma… To všechno byly předpoklady pro úspěšnou divadelní a filmovou kariéru. Daly by se samozřejmě najít další znaky, jimiž bychom mohli charakterizovat osobnost člověka, který měl v rodném listu napsáno JIŘÍ ADAMÍRA.
Po více než patnácti letech se v televizi chtěli k úspěšnému krimiseriálu vrátit. Ale byl tu problém… Zemřel rada Vacátko, respektive jeho představitel Jaroslav Marvan, a tak scenárista Jiří Marek a režisér Antonín Moskalyk za něj začali hledat náhradu. Věděli, že to nemůže být plagiát. Chtělo to zgruntu jinou figuru. A tak Jiří Marek vymyslel radu Korejse. Člověka moderní doby, přístupného novým metodám, člověka jiného naturelu, charakteru, humoru, dikce. Marek si ani nemusel moc vymýšlet. Dostal tip, šel se párkrát podívat do divadla na Jiřího Adamíru – a rada Korejs byl na světě. V seriálu PANOPTIKUM MĚSTA PRAŽSKÉHO zůstala poezie doby, výborné příběhy, skvěle zahrané role, zajímavé osudy, humor.
Řekli o něm…
Herec Josef Vinklář
„Věděl dobře o svém krásném hlasu, dovedl s ním čarovat. Navodil originální intonační vlnu, říkali jsme jí ,adamírovská´. Dokonce i když nebyla role zrovna dvakrát zajímavá, schoval se za tu intonaci a úspěch byl zaručen. Měl dobrou pověst už v Ostravě, byla na něj zvědavá celá Praha. Pak přišel a ani dlouho neosahával půdu, začal hrát nádherné role a hned se o něm vědělo ve filmu i v televizi.“
Po obecné škole a měšťance začal studovat gymnázium v pražských Vršovicích, ale středoškolská studia nakonec završil na smíchovské elektrotechnické průmyslovce. A pak zběhl k divadlu. Hned po válce začal jako devatenáctiletý v Divadle mladých pionýrů. Rok poté byl už v angažmá ve Zlíně (později Gottwaldově) u ředitele Jiřího Dalíka v Divadle pracujících. V mladém souboru se neztratil a našel si tam celoživotní kamarády, mezi něž patřil například Otto Šimánek, Jiří Holý nebo Josef Langmiler.
Řekli o něm…
sestra Milada Adamírová
„Jiří rád filosofoval o životě, který nesmírně miloval, věděl, že je podstatné, jak ho člověk naplní. A on ho naplňoval do posledních chvil. Byl velmi náročný na své okolí, děti, ale stejně tak na sebe. Nejvíc nesnášel prázdnotu ducha.“
Ve Zlíně se poprvé oženil. Žena Marie ho obdarovala dcerou Katkou. Dvouletá vojna a přechod do Ostravy zamíchaly kartami osudu i manželstvím.
Mladý herec si zkusil práci před kamerou. Debutoval agitkou VÍTĚZNÁ KŘÍDLA (1950). Hrál nadaného konstruktéra Rudu Koláře. Povýšeného, nedisciplinovaného, dokonce nadbíhajícího kolegově dívce. V době upřímných soudružských vztahů něco neslýchaného! Když za své přečiny dostal distanc, otřáslo to jím natolik, že se polepšil a vyhrál mezinárodní závod větroňů. Jedno oko nezůstalo suché… Druhý film byla tehdejší „bomba“ z pera Pavla Kohouta ZÍTRA SE BUDE TANČIT VŠUDE (1952). Mladí lidé bojovali písněmi a tancem za světový mír. Příznačné je, že Jiří Adamíra hrál zase negativní roli (opět se jmenoval Ruda) a jeho „hrdina“ na světovém festivalu mládeže v Berlíně dokonce utekl do západního sektoru.
Od roku 1952 hrál Jiří Adamíra v Ostravě. Tam si za deset let práce „vystřihl“ báječné role – Richarda III., Hamleta, Figara, exceloval ve Wildově IDEÁLNÍM MANŽELOVI, hrál Husa v Tylově dramatu, úspěch měl ve SLAMĚNÉM KLOBOUKU, v Ibsenově NOŘE, v dramatu bratří Čapků ZE ŽIVOTA HMYZU, v ŽEBRÁCKÉ OPEŘE či v Kožíkově NEJVĚTŠÍM Z PIEROTŮ.
Je pravda, že na oblasti si kumštýř zahraje nejvíc. Během ostravského angažmá se Jiří Adamíra oženil s kolegyní – herečkou Ljubou Benešovou, a narodil se jim syn Marek.
Řekli o něm…
Herec a režisér Jan Kačer
„Už v Ostravě se specializoval a odlišoval se od průměru, byl to vznešený, někdy i trochu arogantní člověk, ale mně se to tak líbilo. Kolem něj bylo zvláštní fluidum, a tak i hrál. Vždycky tam byla přítomna určitá intelektuální hodnota. V Praze jsem pak na něj chodil do Realistického divadla kvůli jeho brilantní technice, a když jsem se dostal do Národního divadla, moje první myšlenka byla, že by tam měl být kvůli aristokratičnosti projevu právě on.“
V roce 1962 dostal herec „lano“ k „Realistům“, jak se tehdy říkalo Realistickému divadlu Zdeňka Nejedlého v Praze. Spolupráce s předními režiséry (Palouš, Dalík, Laurin, Glanc, Pistorius) mu nabídla desítky příležitostí, v nichž byl víc než důstojným partnerem například Vilému Besserovi, Josefu Vinklářovi, Jiřině Štěpničkové, Věře Kubánkové, Janě Dítětové, Martě Vančurové, Jorze Kotrbové, Evě Klepáčové a dalším. A právem byl díky svému intelektuálnímu herectví, a především své osobnosti přirovnávám k bardům české Thálie, jakými byli Karel Hőger, Václav Voska, Rudolf Hrušínský či Radovan Lukavský.
Řekli o něm…
Herečka Marta Vančurová
„Jeho životní postoje a jeho vnitřní procesy se odehrávaly v jeho rolích. Vždycky jsem měla obavy, abych se mu vyrovnala, abych mu nevadila, protože byl vždycky pro mne trochu napřed. Navíc, byl to slušný člověk. Když se řešily v té době takové ty lidské záležitosti, co podepsat a co ne, jak se zachovat, co to znamená, co dál… Zásadní věci to byly. A já jsem vždycky nesmírně oceňovala, že Jirka byl pevný a že jsem se měla o koho opřít.“
V tištěné Xantypě se dočtete více!
JIŘÍ MOC
