Máte v hereckém souboru někoho, kdo nad vámi drží ochrannou ruku?
Naše bývalé pedagogy Evu Salzmannovou a Aloise Švehlíka. Myslím, že jim na nás záleží. Paní Salzmannová dokonce obvolávala oblastní divadla, jestli by neměli zájem o někoho z ročníku. To se u pedagoga jen tak nevidí… Jinak mi při zkouškách na LUCERNU pomohl pan Novotný, který mi poradil určité techniky. Také bylo moc příjemné setkání s panem Němcem.
Berete hostování na dalších, vesměs malých scénách jako protipól ohromného prostoru Národního divadla?
Lidí, kteří jsou v týmu, je hodně – herci počínaje a sekretářkami, které rozhodují, kdy se co bude hrát, konče. Čím víc lidí, tím víc názorů a tím víc problémů i kompromisů. Navíc je to divadlo pro národ, z čehož plynou další kompromisy. Malé scény jsou vyhraněnější. Mým druhým kmenovým divadlem se stal v téhle sezoně Rubín, protože ho jako umělecký šéf převzal můj spolužák Petr Kolečko.
V Národním si asi moc nezaimprovizujete…
Je kamennější, kostnatější… I když to samozřejmě není chyba herců. Je to prostě velká instituce, princip, jako třeba v České televizi.
Ale vy k improvizaci tíhnete…
Je pravda, že mám rád rozmanitost i v muzice. Proto hraju s kapelou Nightwork, proto dělám jazzové věci, proto dělám na pěvecké one-man show. Mám rád nevšednost, což můj rozptyl divadel – ND, Divadlo v Dlouhé, Rubín, La Fabrika – naplňuje.
Právě jste měl premiéru RADÚZE A MAHULENY pod režijním vedením J. A. Pitínského…
Na tohle zkoušení jsem se hrozně těšil. V životě jsem s panem Pitínským nepracoval a musím říct, že moje očekávání byla naplněna. Navíc roli Mahuleny hraje moje spolužačka Pavla Beretová, se kterou jsem na škole zkoušel snad ve všem, co jsme dělali. Tak doufejme, že to k něčemu bylo…
Jak se vám pracovalo s Vladimírem Morávkem?
LUCERNU jsem zkoušel pouhý týden, takže jsme se moc nepoznali. Ale oblíbil jsem si ho a on mě snad taky, protože mě pak oslovil k další spolupráci. Pan Morávek používá přirovnání, která jsou dost obtížně vysvětlitelná. Třeba řekne, že „v téhle scéně musí být takové tajemství, jako kdyby za dveřmi stál Fučík“. Zní to zvláštně a lidi si z toho dělají legraci, ale já mám ta přirovnáním rád. Vyhovují mi víc, než když se mi něco řekne přímočaře. Raději se k podstatě dostávám postupně, hledám správný směr… O tom podle mě herectví je.
Zatím máte na režiséry štěstí…
Musím říct, že ano. Začalo to už na škole, kde jsem se setkal s Danem Špinarem a pracoval s ním na KARAMAZOVÝCH a HOMO 06. Toto přestavení ještě pořád hrajeme v Rubínu, což je zvláštní, jelikož jde o klauzurní práci, kterou jsme udělali na DAMU… I ke KARAMAZOVÝM bych se chtěl vrátit. Za inscenacemi, které jsme dělali na škole, si stojím nejvíc. Tam vznikalo něco „jiného“. Tam asi stál Fučík za dveřmi celé čtyři roky.
Současnou konstelací v Rubínu máte asi dobře našlápnuto na to, abyste na DISK navázali…
Doufám, i když to samozřejmě nikdy nebude stejné. Jsem rád v Národním, ale menší věci, na kterých se mohu víc podílet, mám asi raději. Třeba to zní nafoukaně, že si Národního divadla nevážím, ale tak to není… a i kdyby, je to jenom moje věc. Beru Národní jako neuvěřitelnou poctu. Je to ale jenom etapa mého života. Možná jsem víc muzikant. Bez muziky nemohu být, od divadla si klidně rád na chvíli odpočinu…
Je pro vás důležitý pocit sounáležitosti?
Přesně. Stejně jako v muzice. Nestojím si za prvním CD Nightwork. Stane se, že s klukama děláme reklamu na desku a říkáme: To je nejhorší písnička… to je druhá nejhorší… tahle je asi nejlepší, i když je to úplná srágora – ale dělali jsme ji všichni, proto ji máme rádi. Nemám rád, když se něco tvoří tak, že to tam jeden „hodí“ a druhý jen interpretuje, což se hodně v divadlech stává. Proto mám rád Dejvické divadlo, Divadlo Na zábradlí, Divadlo v Dlouhé… Když jsem v klubu v Dejvickém, tak si připadám, jako když jsem byl v našem ročníku.
Chodí rodiče na vaše premiéry?
Ano, na každou.
Hodnotí?
Hodnotí úplně všechno. Máma je taková maminkovější, tudíž shovívavější, táta si dovolí říct víc. Občas je vtipné pozastavit se nad rozdílností jeho připomínek: jednou kritizuje, že jsem měl ruce v kapsách při vystoupení v televizi, jindy mi přinese neuvěřitelnou esej o Bratrech Karamazových… Je pravda, že čím jsem starší, tím s rodinou trávené chvíle prožívám intenzivněji a mnohem víc o nich přemýšlím, když jsem sám. Možná to zní pateticky, ale vlastně je to i součást mé herecké práce. Myslím, že se v tomhle období života musím vyhranit. Poslední dobou mám pocit, že asi navenek působím arogantně a nafoukaně, protože už mám větší odvahu říkat lidem, co si myslím. Dřív jsem si to netroufl. Navíc jsem tak vychovaný – k úctě a pokoře. Ne, že by zmizely, ale přišel jsem na to, že se z toho člověk nesmí podělat. Musí si stát za svým. Není radno dělat sebemenší ústupky. Ještě pořád ale nejsem takový frajer, abych je nedělal.
Asi záleží na tom, jestli si člověk „stojí za svým“ s noblesou nebo neurvale…
Jistě. Dejme tomu, že se snažím o to první.
Jste z literární rodiny. Pomohlo vám rodinné zázemí ve studiu nebo při práci?
Když jsem na škole zkoušel KARAMAZOVY, táta mi jeden den nechal na posteli esej o tom díle, druhý den o Dostojevském, a třetí o Ivanovi, kterého jsem hrál… Samozřejmě mě vedli ke čtení, ale já nedbal – jako snad každé dítě. Až časem jsem se propracoval k tomu, že mě obtěžovalo učit se, když jsem měl rozečtenou nějakou knihu.
Jaké tátovy knihy jste přečetl?
Jednu o Praze – táta ví o Praze všechno možné. O Haškovi… Teď se chystám na Dostojevského, protože táta dokončil knížku o jeho životě a díle. Na to téma píšu magisterskou práci.
Chodil jste na klavír, hrajete ještě na další nástroj?
Ťukám do různých věcí… Žádný klavírista ale nejsem. Znám akordy a jsem schopen zabrnkat melodii podle not. Teď mám chuť si zahrát Čajkovského LABUTÍ JEZERO, a tak se je učím. Zatím umím jednu stránku… Jinak nemám opravdové klavírní cítění. Já „to“ mám možná v hlasivkách, rozhodně ne v rukách. Na živé hraní před lidmi bych si netroufl.
Skupina Nightwork je složena ze známých tváří. Má to nějakou výhodu?
Pomáhá to. Máme svoje publikum. Ale pravda, u odborníků to výhody neskýtá. Na Nightwork může někdo nahlížet jako na úlet, ale pro mě je to druh zábavy. Dan Špinar mi říkal, že nechápe, proč nevyužijeme toho, že jsme známí, abychom k lidem dostali kvalitnější věci… Kdyby se tak stalo, tak by si nás třeba nikdo v životě neposlechl. Za Nightworky s jejich mírou nadsázky a nadhledu není důvod ke studu. A navíc: po koncertech sice bývám fyzicky vyčerpaný, ale psychicky mě nabíjejí.
V tištěné Xantypě se dočtete více!
