xantypa - Archiv  /  Číslo 02/10

Cesta z Jerevanu do hlavního města Náhorního Karabachu Stěpanakertu je dlouhá, ale zajímavá. Železnice tam nevede, za Sovětského svazu Karabach byl (a de iure dosud je) součástí Ázerbájdžánské republiky, takže se dalo jet vlakem z ázerbájdžánské Gandži. Nyní jsou však mezi Ázerbájdžánem a Náhorním Karabachem rozmístěny vojenské posádky, „hranice“ jsou uzavřené, a do Karabachu se dá dostat jen z Arménie. Tedy pokud si v Jerevanu obstaráte vízum.

Májová královna. Označení pro ženu, která se stala na jediný měsíc svého života královnou italského národa. Královnou, která se svým příkladem snažila bojovat proti fašismu a na troskách zdiskreditovaného státu vybojovat jeho novou existenci.

Filmový festival v jihokorejském Pusanu patří k největší filmové přehlídce na asijském kontinentě a přezdívá se mu asijské Cannes. Nabízí nesmírně široké spektrum asijských filmů, ale aby nezůstal jen u nich, pootevřel dveře i do neasijské filmové kuchyně. Nově letos zavedl vedle tradiční soutěžní sekce asijských snímků i paralelní s ostatními snímky. V obou představují své novinky režiséři ne příliš světoznámí, a Pusan je hrdý na to, že právě on je líhní, kde se z nich hvězdy rodí.

„Když naše slova naleznou domov, zažíváme šťastnou hodinu,“ říkala svým hostům v Českém rozhlase neděli co neděli Zuzana Maléřová. Nyní se na stránkách Xantypy k těmto ztišeným setkáním vrací. Aby zachytila, co mizí a co zůstává.

Maminka se jmenovala Vasiliki, což znamená královská. Tatínek byl Menelaos, nosil tedy mytologické jméno řeckého krále, kterému ukradli krásnou Helenu. Všichni Řekové v Brně mu však neřekli jinak než přezdívkou Renos.
 

„Láska vždy zvítězí nad nenávistí.“ – Který přední evropský politik si dal na plakát pod svou fotografii umístit tenhle slogan? Ne, neuhodli jste, není to český exprezident Václav Havel, nýbrž současný, nyní už trojnásobný italský premiér Silvio Berlusconi.

Co obvykle nepříliš sentimentálního Berlusconiho motivovalo k takovému výlevu emocí? Byla to nehoda z prosincového mítinku před milánskou katedrálou, kdy po něm lehce duševně vyšinutý místní občan mrštil alabastrovým suvenýrem, představujícím touž katedrálu, a zasáhnuv ho do obličeje, vyrazil mu dva zuby a zlomil nos. Na reklamním plakátu je premiér vyobrazen bezprostředně po útoku, s poraněním na tváři a poškozeným chrupem.
 

Chvěji se nedočkavostí, abych vám sdělil nezpochybnitelné důkazy o tom, že dne 21. prosince roku 2012 naší Zemi postihne nejstrašnější katastrofa, jaká ji kdy potkala. Tedy důkaz první: vynikající vědci z Atlantidy (pro ty, kdo to nevědí, Atlantida nejenže existovala, ale dodnes se nachází pod jižním pólem) už dva tisíce let předem znali přesné datum zkázy vlastní země. Své vědění odkázali, jak víme z mnoha pramenů, starým Egypťanům, kteří shodně s mayskými astronomy vypočítali, že naši planetu postihne zkáza právě ve výše zmíněný den.

„Pravda vás osvobodí. Ale nejprve vás nasere,“ zvolala po přečtení díla Simony de Beauvoir DRUHÉ POHLAVÍ newyorská novinářka Gloria Steinem a dala se do studování, jak jsou na tom ženy v Americe. Její slavná reportáž o tom, jak ženy degraduje a uráží časopis Playboy, způsobila senzaci a poprask, když v roce 1963 vyšla v The New York Times. Díky ní z Playboye zmizeli „zajíčci“ („Playboy Bunnies“), což byla děvčata navlékaná do zaječích kostýmů s dlouhýma ušima a bambulkovitým ocáskem, které najednou i mužským čtenářům konečně připadly infantilní a trapné. Dnes si na ně málokdo vzpomene, ale jestli se od té doby Playboy snaží vypadat seriózněji, je to zásluha Steinem.

Začal rok dvacet deset. Doufejme, že to v Česku nepůjde od desíti k pěti. Prvního ledna nás oslovila hlava státu. Václav Klaus mluvil k lidu již posedmé a posluchač si musel připadat jako člověk v šikmém tunelu s hladkými stěnami: snaží se něčeho zachytit, ale není čeho a tělo klouže níž a níž. Byl to neveselý začátek roku; člověk si uvědomil, že naše politika je prázdná jak skříň před stěhováním.

Jako atašé příliš nevypadá. Ale možná, že to tak připadá jen mně, bývalému diplomatovi, který má určitou představu, jak takoví atašé vypadají. Jsou obyčejně odměření a tu a tam, upřímně řečeno, nudní. Luboš Petřík ovšem není atašé diplomatický, ale sportovní. Jeho funkce zní: olympijský atašé pro Vancouver 2010, což znamená, že je jakýmsi styčným důstojníkem mezi českou olympijskou výpravou a zdejším organizačním výborem zvaným „Vanoc 2010“.