Pozval mě do restaurace na „starém“ Edenu, kde úřaduje a trénuje svou Slavii. Byl adventní čas. Prosklenou stěnou bylo vidět dolů do malé haly. V jednom z rohů stál vysoký vánoční strom. Po ledě bruslili malí hokejisté v typických červenobílých dresech.
Kolik vám bylo roků, když jste se poprvé proháněl s hokejkou?
Šest. To ale bylo u nás doma v Litvínově. Nejdříve jsem se oťukával s klukama kolem baráku, na stadion mě vzal poprvé táta. Hrál jsem také fotbal. Ve dvanácti jsem se musel rozhodnout.
Nelitoval jste?
Nelitoval, i když fotbal mě bavil v tom věku ještě víc.
Jakou nejkrásnější vzpomínku máte z této původní slavistické arény?
Ty mám hned dvě. Když jsme postoupili – to jsem ještě hrál – do nejvyšší soutěže. A stejně tak jsme se později radovali ze zisku prvního titulu mistra republiky. To už jsem trénoval.
A nejsmutnější vzpomínka?
Když jsme tady vypadli hned v prvním kole play off.
Co vás bavilo víc – hrát nebo trénovat?
Jasně že hrát.
Co se vám vybaví, když řeknu Nagano?
První vzpomínka, že jsme tam vyhráli. Předávání zlatých medailí. A potom slavný návrat do Prahy.
Cestou z letiště na Staroměstské náměstí, kde na zlaté chlapce čekali nadšení fanoušci, vás přijal prezident Havel na zahradě u svého domu…
Popíjeli jsme a moc nevnímali. Ale to víte, že je parádní, když jdete k prezidentovi.
Čtvrtfinálové utkání s Američany jsme hráli zpočátku špatně. Pak jste se úžasně zvedli a zápas nakonec vyhráli. Prý bylo po první třetině v kabině dusno a nejvíc jste láteřil vy. Prozradíte, co jste jako kapitán říkal ostatním?
Už si nevzpomínám (usmívá se). Vždycky jsem byla takový, že když jsem nebyl s něčím spokojený, tak jsem se ozval.
* * *
Kapitánova slova ale polapal brankář Dominik Hašek do vzpomínkové knihy CHYTÁM SVŮJ ŽIVOT, kterou napsal s televizním komentátorem a redaktorem Robertem Zárubou: „Po špatném výkonu jsme prohrávali. Promluvil jako správný kapitán Vladimír Růžička: ‚Pánové, takhle to nejde. To je hrozný, co my tam děláme. Já nedostanu puk, nikomu nenahraji, není komu. Takhle to dál nejde! Musíme si to dávat, bruslit, říct si o puk. Vždyť oni to nejsou žádní borci, jsou to normální hokejisti. Pojďte si to dávat, pořádně si přihrávat, a hlavně vzadu nejančit.‘“
* * *
Asi hodně vzpomínáte na trenéra Ivana Hlinku, který v Naganu mužstvo vedl…
Určitě. Znal jsem ho už jako malý kluk, chodili jsme se dívat, jak na ledě válel. Když jsem se dostal do „áčka“, ještě jsem s ním mohl hrát. Měli jsme pěkný vztah také později – hodně jsme si spolu užili i na golfu. Budu si ho vždycky pamatovat jako férového chlapa a dobrého kamaráda. Velká škoda, že už tady s námi není.
Umíte na střídačce pěkně běsnit. Co vás nejvíc rozčílí?
Když uděláme zbytečnou chybu. A taky rozhodčí. Ti dokáží rozčílit každého. Nadáváme na ně, ale je třeba uznat, že ti naši se lepší.
Co nejraději pijete?
Fantu.
A jíte…
Sushi.
Nejoblíbenější herec…
Vladimír Menšík.
Filmy…
Všechny s Menšíkem, ty jsou zárukou úspěchu. Rád se dívám i na akční filmy – bondovky, s inspektorem Columbem.
Zpěvák…
Z našich Bartošová, skupina Kabát. Rád poslouchám metalovou muziku.
Knihy…
Moc nečtu. Hodně luštím.
Jak si nejlépe odpočinete?
Když se jdu projít se psy. Máme dvě francouzské dogy.
Měl jste tajné přání pro Ježíška?
Neměl. Obě děti už jsou velké, tak já se hlavně vždycky těším na večeřičku. Moje manželka moc dobře vaří. Vůbec musím říct, že díky ní mám klid na všechno, co dělám. Rodinné zázemí strašně rozhoduje, abyste se mohl stoprocentně soustředit na svou práci.
Co vám máme hlavně popřát my fandové?
Aby všichni hráči byli zdraví, dobře to dopadlo a lidi měli radost.
Tak ať hokejové mužstvo, které trénujete, můžeme po návratu z olympiády ve Vancouveru opět vítat jako zlaté hochy.
Díky. To by bylo krásné.
Rozhovor připravil Pavel Taussig
