Silnice vede horským terénem a je nemožně klikatá, ale Náhorní Karabach se pozná hned: začíná tam, kde končí vyprahlé stráně arménských hor a objeví se přívětivý zalesněný hornatý terén. Je to kout světa jako stvořený pro turistiku: za jedněmi horami se až po obzor otevírají další a další hustě zalesněné hřebeny, v údolích a na planinách se prostírají obilná pole, leží tam vesnice s ovocnými sady a zeleninovými zahradami a těžko snesitelné kavkazské vedro zmírňuje stín stromů a vlídný větřík. Jen kdyby to nebylo tak daleko.

Stěpanakert
Stěpanakert je mírné provinční město s rušnými ulicemi a ospalými uličkami stíněnými vzrostlými stromy a spoustou obchodů a obchůdků. Na hlavním náměstí se skví nová budova parlamentu a nedaleko se tyčí socha Stěpana Šaumjana, arménského bolševického revolucionáře, který působil v Baku a po němž je město pojmenováno. Šaumjan zemřel ve vyhnanství dřív, než se bolševici dostali k moci: snad proto si někdo může někdejšího nápadně krásného revolucionáře idealizovat.
Válku ze začátku devadesátých let dvacátého století ve Stěpanakertu na pohled nepřipomíná skoro nic, jen názvy některých ulic, památník a hřbitov. Procházka po něm je stejně smutná jako procházka po karabašském hřbitově v Baku – na obou leží oběti války, většinou s fotografií a daty narození a úmrtí: převážně dvacetiletí, třicetiletí muži, kteří buď ani nestačili založit rodinu, nebo se o ni nebudou moci nikdy postarat.
Vzpomínky na válku jsou dosud živé, kdekdo z obyvatel ochotně vypráví, jak žili ve sklepích, bez vody, plynu a elektřiny, pod stálým ostřelováním a bez představy, co přinese zítřek. A přece, když se právě nestřílelo, vycházeli ven a opravovali, co se dalo, bez ohledu na to, že jejich snaha může přijít nazmar. Stěpanakertští jsou na své město patřičně hrdí – stejně jako na svou Karabašskou republiku, která si podle nich vybojovala samostatnost. Tu však dosud žádný stát ani žádná mezinárodní organizace neuznaly.
Kolem Náhorního Karabachu, který v Ázerbájdžánu tvořil autonomní enklávu obydlenou převážně Armény, leží území, které se nazývá různě: karabašští ho označují za „osvobozené území“ nebo za „bezpečnostní zónu“, zatímco pro Ázerbájdžánce je to jednoznačně „okupované území“. Jsou to okresy, které patřily do Ázerbájdžánské SSR, kde nyní prakticky nikdo nežije, neboť ázerbájdžánští obyvatelé byli buď vyhnáni nebo uprchli před válkou. O okupaci území a statisících vyhnanců však v Karabachu ani v Arménii nechce skoro nikdo slyšet: „Kdybychom bezpečnostní zónu vyklidili,“ říkají, „Ázerbájdžánci by okamžitě Náhorní Karabach vojensky napadli. V Arménii i v Karabachu je také spousta vyhnanců,“ argumentují, „jenže my jsme se o své vyhnance postarali, jsou už integrovaní a do Baku ani jiných ázerbájdžánských měst se vracet nechtějí.“

Agdam
Ázerbájdžánští uprchlíci a vyhnanci však většinou o návratu domů do Karabachu nepřestávají snít. Za současné situace to možné není – nemohou se domů ani podívat, ázerbájdžánská hranice je uzavřená. A tak si mnozí uprchlíci z města Agdamu, v němž žili Ázerbájdžánci, představují, že jejich někdejší dům ještě stojí, a že se do něj jednou vrátí.
Agdam dnes leží v nepřístupné „bezpečnostní zóně“, ale ve Stěpanakertu lze po chvíli hledání najít řidiče, který vás jím za peníze proveze. Někdejší město skýtá strašlivý pohled. Když jsem v knize britského novináře Thomase de Waala četla příměr „malá Hirošima“, myslela jsem si, že přehání. Ne, nepřehání. Na území mnoha čtverečních kilometrů se rozkládají jen a jen trosky, dojem je neobyčejně skličující. Nejsou to jen důsledky vojenských akcí, mnohé domy byly rozebrány na materiál, z něhož byl obnovován Stěpanakert. Když jsme projížděli troskami někdejšího Agdamu a zděšeně se rozhlíželi kolem sebe, zapípal mi mobil. Zpráva, která mi přišla, jakoby chtěla sarkasticky ironicky podtrhnout hrůzu, kterou jsme viděli kolem sebe: „Vítejte v Ázerbájdžánu.“

text PETRUŠKA ŠUSTROVÁ

Více si přečtete v tištěné Xantypě!