Edith Head strávila v Hollywoodu neuvěřitelných sedmapadesát let, což je samo o sobě dostatečným důvodem, aby se stala legendou. Její podivuhodný osud je svým způsobem také kronikou filmu, o jehož historii vypovídají kostýmy stejně výmluvně jako tucty tlustých knih. Představují totiž jak otisk dobových módních představ, tak společenského klimatu a ideálu.
Její cesta začíná jen několik let poté, co se v hollywoodských studiích ustavila funkce hlavního výtvarníka kostýmů (do roku 1918 herci často natáčeli ve vlastním oblečení a pro některé herečky proto nebyl rozhodujícím kritériem obsazení talent, ale bohatství šatníku), a to konkrétně v Paramountu, který patřil mezi studii k těm významějším. Do jeho „stáje“ se řadily hvězdy jako Mae West, Claudette Colbert, Barbara Stanwyck, Ginger Rogers, Ingrid Bergman či Bette Davis. O těch si ale Edith mohla nechat jen zdát, protože jako správný nováček začínala od píky. A i ta píka byla poněkud sporná, protože místo kresličky, na které tu v roce 1925 nastoupila, získala tak trochu podvodem. Coby absolventka románských jazyků na Stanfordově univerzitě se totiž původně živila počestně a chudobně jako učitelka francouzštiny, jíž bylo na dívčí střední škole v Hollywoodu svěřeno navíc kreslení. Jenže o tom Edith neměla mnoho ponětí, proto po večerech studovala na Chouinardově umělecké škole, aby si před svými studentkami udržela alespoň malý náskok. A když si onoho roku hledala zaměstnání na léto (učitele v Kalifornii byli ve 20. letech placeni jen během školního roku) a narazila na možnost práce u Paramountu, nezaváhala. Protože její nejsilnější stránkou byly krajinky, vypůjčila si různé návrhy kostýmů od svých spolužáků a s tímhle „kolektivním“ portfoliem se ucházela o práci. Padesát dolarů týdně pro ni bylo tehdy pravé bohatství a díky svému „postavení“ získala navíc spoustu času, aby se své nové profesi naučila. Zpočátku byla totiž jen pomocná, nezáživná a notně mechanická. Překreslovat návrhy, přinést, být k ruce, zkoušet kostýmy… Natáčení i hvězdy zahlédla jen zdálky. Nebýt nutnosti vydělat peníze a podporovat svého muže (jeho příjmení nesla celý život, jejich vztah však kvůli mužově alkoholismu trval dosti krátce), asi by u filmu nevydržela. Ale vrcholná éra němého filmu byla obdobím rychlým a vzrušeným a při průměrné produkci studia padesát filmů ročně se i přes angažmá dvou výtvarníků našlo brzy i pro Edith více zajímavější práce. Tím spíš, že oba její šéfové si učenlivé mladé děvče oblíbili a jaksi ho „adoptovali“. Howard Greer i Travis Banton byli umělci s vizí, od nichž se Edith, jak sama ochotně přiznávala, naučila víc, než by jí dala kterákoli výtvarná škola. Především ale pochopila, že kostým je víc než jen kus šatů, které mění herečky v královny. Je to navíc i prostředek, vypovídající o postavě, kterou hrají, a napomáhající vyprávění příběhu. Oblékali-li Greer s Bantonem hvězdy, Edith se postupně dopracovala do pozice jejich asistentky a měla na starosti vedlejší role anebo třeba i zvířata. Jednou z velkých lekcí byl pro ni například úkol vytvořit kostým pro slona v opulentním díle Raoula Walshe ZKÁZA NINIVE (1926). Ostuda, která následovala poté, co zvíře své „dekorace“ z ovoce a květů sežralo, jí v paměti uvízla nadlouho. Paramount, stejně jako ostatní studia, vyráběl filmy prestižní a dále pak filmy „béčkové“, často laciné westerny, které plnily kina se spolehlivostí konfekčního zboží. Právě ty se staly nadlouho její doménou. A než se Edith Head stala v roce 1938 šéfovou kostýmů v Paramountu, byla už zkušenou rutinérkou, která dokonale zvládala chod studiové mašinerie i diplomacii, nutnou k uspokojení na jedné straně producentů a režisérů a na straně druhé herců, resp. častěji hereček a jejich představ o sobě. Šest dní v týdnu, patnáct hodin denně se snažila zvládat celou produkci studia (kostýmy se samozřejmě navrhovaly jen pro hlavní role, ale i oblečení vedlejších rolí a komparsu ze skladů kostýmů bylo třeba podřídit jednotnému výtvarnému pojetí filmu) a přitom se ještě vyrovnat s dobou, která nabízela stále nové a nové úkoly. O tom, jak přímo je film spojen s realitou, se spolu s celým filmovým světem přesvědčila už na konci dvacátých let, kdy hospodářská krize přinesla ze dne na den i dramatickou změnu módy, takže filmy, natočené jen o pár měsíců dříve, vypadaly mimořádně zastarale a neaktuálně. Kinematografie byla nachytána v nedbalkách a výsledkem bylo rozhodnutí, že filmy se už napříště nemohou řídit podle módních trendů, ale naopak je samy musejí vytvářet, protože jen tak budou v „bezpečí“. Příjemným, byť časově dosti náročným vedlejším efektem se pak stala praxe smluv velkých studií s výrobci konfekce, kteří pod dohledem filmových návrhářů uváděli na trh modely, které krátce předtím okouzlovaly na plátně.
Edith se poučila i ze třicátých let, která byla jedním velkým únikem před realitou krize. Diváci milovali všechny ty neskutečně nákladné a okouzlující modely, v nichž jejich idoly předstíraly každodenní život. Zároveň to ale bylo období přísné cenzury, která hlídala každý „nevhodný“ záběr a podrobnost. Pro výtvarníky kostýmů představovala věčný souboj vynalézavosti: jak učinit herečky co nejpřitažlivější a nejsvůdnější a přitom prokličkovat mezi často nesmyslnými zákazy a nařízeními.
 

text  Iva Hejlíčková

V tištěné Xantypě se dočtete více!