Prostor, ve kterém každá věc – tkanička od bot, list ze školního sešitu – vše, čeho se jeho obyvatelé dotýkali, naléhavě svědčí, podobně jako zablácené boty na obraze van Gogha, jako dýmka a kapesník na žluté prázdné židli. Ale nikoli všechny předměty zůstávají obnažené ve svém osamění, žalující ve svém stesku jako opuštěný pes, který teskní po majiteli. Celá instalace jako by se nacházela v časovém bodě mezi naléhavou výpovědí opuštěného bytu, i věcí, a možností jejich tichého spočinutí v sobě.“
Mnoho odborníků i uměnímilovnou veřejnost zaujala tato originální výstava. A nás napadlo požádat Kamilu Ženatou, aby udělala rozhovor sama se sebou. Není to metoda nikterak objevná, ale zdálo se nám, že tak by autorka mohla ještě víc pootevřít vrátka svého nitra, které v bytě v Myslíkově ulici zanechala i zveřejnila. Tento rozhovor je poslední tečkou za nezvyklou výstavou…
Proč v létě, kdy lidé jezdí na dovolené nebo sedí v zahradních restauracích a radují se z letních nocí, stojíš na štaflích a tři měsíce svého života děláš takové nesmyslné věci: píšeš po zdech jednoho bytu, navazuješ na nitě bílé předměty a zavěšuješ je do vzduchu?
Vždycky mě zajímalo, co se odehrává ve vnitřních světech lidí kolem mě, když jsem sama byla tak zabydlená v tom svém. Vždycky mě lákalo podívat se „za“, vidět jednoduše „co je za tím“. Zajímala jsem se o vnitřní prostory, neviditelné děje a síly, které jsou příčinami či následky událostí. V určitém okamžiku jsem pochopila, že to jsme my, kdo zaplňuje prázdné prostory vnějšího světa svými vlastními obsahy, a tak ta „prázdnota“ obsahuje jen naše sny, představy, fantazie, imaginace, touhy, vzpomínky…
Jak to souvisí s těmi třemi letními měsíci práce v prázdném bytě?
No, to je symbolické sdělení. Dovedeš si představit prázdnější prostor než může být vyprázdněný byt, ve kterém kdysi žili nějací lidé a teď tam není nic? To přece známe všichni. Jednoho dne se musel nebo chtěl každý z nás vystěhovat z nějakého bytu, zabalil si svoje věci, svůj život a odešel.
Co dál?
Zůstal opuštěný byt. Ale je opravdu prázdný? Co když prostor má paměť? Co když zde zůstávají sny, vzpomínky, přání, emoce lidí, kteří zde žili? Co když by mohly zdi vyprávět?
Více so dočtete v tištěné Xantypě!
