Otec byl u jejího narození, což byla v té době naprosto neobvyklá záležitost. Maminka byla drobná, hrozil komplikovaný porod, báli se o její život. Martha se drala ven ramínkem, tatínek držel mámu za ruku a všechno s ní prožil. Od té chvíle choval zvláštní úctu k ženám. Maminka byla jeho bohyně. Od pohledu křehká a bohužel i nemocná. Odjela do léčebny a Martha se svou sestrou Tenou do ozdravovny. Od té chvíle si už jen psaly. Marthě bylo sedm let. Věděla, že je maminka nemocná, ale netušila, že už ji nikdy neuvidí.
Když byla malinká, vyrůstala v prostředí řeckého dětského domova, protože máma tam pracovala jako vychovatelka. Žila v kolektivu, ale kdykoliv se jí zachtělo, běžela si pro objetí a pohlazení. Z toho všeho zbyly najednou jen vzpomínky a slova, kterými je máma na dálku neustále provázela.
Tatínek s babičkou její smrt zatajili. Chtěli v dětech prodloužit pocit, že mají maminku. Řekli, že ji odvezli do Prahy, kde jí určitě pomohou. Nepřipustili, aby byly holčičky na pohřbu a prožívaly tak strašný žal. Snad všechny děti ve škole o tom věděly, jen Martha s Tenou ne. Jednou cestou domů potkala kamarádku. Lajla se jmenovala. Vzala ji stranou: „Řeknu ti jedno tajemství.“ Tena to zaslechla a hned spustila: „Já chci taky vědět tajemství.“ „Ty seš ještě moc malá,“ odpověděla jí Lajla a poslala ji pryč. Pak se Marthě podívala do očí a řekla: „Víš, že tvoje maminka umřela?“ Krve by se v ní nedořezal. Jen vyhrkla: „To není pravda!“ A běžela domů. Zažila otřes, který jí změnil celý život. Byla dítě, neuměla to chápat, neznala žádné mechanismy útěchy. Babička se zhroutila. Přežila několik svých synů, ale smrt jediné dcery ji zničila. Odjela na čas za svým posledním synem do Jugoslávie, ale nemoc už jí nedovolila vrátit se.
Otec dcery miloval, ale věděl, že domácnost se dvěma dětmi nezvládne. Hledal řešení a měl pocit, že nejlépe jim bude v prostředí, které znaly a kde vyrůstaly. Do dětského domova za nimi jezdil, jak jen mohl. Občas jim představil nějakou paní, většinou k ní přilnuly, po čase zase nebyla, neptaly se proč. Když byly velké holky, některé tátovy přítelkyně byly mladší než ony. Maminčino místo však žádná nezaplnila. Byla v tátově životě nezastupitelná, jiná žena neměla šanci. Zůstala královská.
Z dětství mají jen málo fotek. O jednu se s Tenou vždycky přetahovaly. Maminka na ní klečí a objímá je ne jako děti, ale jako malé bohy. Ta fotka je celá zmačkaná a jako pavučina vydřená, dětskýma ručičkama ohmataná, ale přežila.
Jejich život v dětském domově už byl jiný. Nepomáhalo, že tam byly vychovatelky, které od dětství znaly a které při vzpomínce na jejich mámu plakaly. Jejich samota kvetla naplno. Měly jedna druhou, ale spolu být nemohly. Jen se navštěvovaly. Martha nikdy nedala najevo svůj stesk. Nemohla. Viděla, jak Tena trpí, a nechtěla na ni nakládat ještě své bolesti. Dostala od maminky poselství: „Martičko, jsi starší, musíš dávat pozor na Nulinku,“ tak jí říkala. Její celé jméno je Parthena a zdrobnělina řecky Parthenula. Martha to zkrátila na Tenu. Dlouho jí tak říkala jen ona, až v dospělosti to převzali ostatní. Její úděl starší sestry je celoživotní, i když se mu Tena vzpírá. Martha by ten náklad někdy klidně shodila, ale karty jsou rozdány. Jednou se dohadovaly v autě, měla už toho dost a řekla: „Já za to nemůžu, že jsem jen o rok a půl starší, já si chci taky užít bezstarostnost mladší sestry.“
Když v roce 1975 padla v Řecku vojenská junta, zavládla velká euforie a ony poprvé navštívily rodnou vlast. V téhle atmosféře si Řecko vryla do paměti. Lidé vášnivě debatovali na náměstích, všichni si tykali a ona se poprvé spojila s početnou řeckou rodinou. Pocítila zvláštní uklidnění. Někam skutečně patřila. Najednou celá země mluvila jejím tajným jazykem. Vždycky, když si s Tenou chtěly říct něco tajného, mluvily řecky, aby jim nikdo nerozuměl. Z rodiny znaly jen dvě tety, tátovy sestry, které se za ním koncem šedesátých let vypravily. Teď je celá rodina líbala, mačkala, objímala, polosirotky z dětského domova, „holčičky naše“. Dojemně se o ně starali, bylo velmi příjemné cítit kolem sebe tolik péče. Do té doby to nepoznala a netušila, ke kolika lidem patří. Už na nádraží je čekalo asi pětadvacet lidí. Od malých dětí až po stařenky. Chodili od domu k domu jako procesí. „To je tvoje neteř, prateta, bratranec, strýc…!“ Nemohla se v tom vyznat. Tak jí sestřenice vytvořila genealogický strom a ona s ním jako s mapou putovala po svých příbuzných.
Po návratu domů, do Čech, si uvědomila, že jsou s Tenou samy. Nikoho kromě táty neměly. Ve svém životě potkala několik mužů. V tom jednom, podstatném vztahu, poznala život ve třech. Oním třetím byl alkohol. Ne nadarmo se mu říká démon. Že je to zničující součást muže, kterého milovala, zpočátku nepoznala. Často to viděla ve své profesi, muzikanti nemohli po koncertu spát, dali si skleničku – a on byl výborný herec. Nenaskočilo jí výstražné světýlko. Nevěděla si rady. Buď všechno snesla, nebo se zlobila. Ani jedno jí nevyhovovalo. Ať zvolila jakýkoliv způsob chování, bylo to špatně. Dostávala se psychicky na dno. Přitom byla úspěšná zpěvačka a jejich sesterský pár byl na výsluní. Až se jí dostala do rukou kniha JAK SI ALKOHOLIKOVÉ HRAJÍ. A v ní věta: „Upravovat partnerské vztahy s alkoholikem je stejné jako provádět plastiku na mrtvole.“ Bylo to řečeno tak drsně, že si připustila i jinou věc. Že je už taky nemocná. Dlouho se bránila, ale byla na něm citově závislá a svůj život naprosto vypustila. A tak se rozhodla. Odešla, vrátila se zpátky k sobě, dala svůj život do pořádku.
Vždycky si přála rodinu. Nikdy ji nenapadlo, že bude sama. Dnes sama je. Když čekala dítě, vrhla na rostoucího tvorečka veškerou lásku, kterou v sobě měla. Takovou snad ani žádný člověk nevydrží. Když se vytoužené dítě nenarodilo, nepřipouštěla si, že to byla poslední šance. Bojovala dál, podstoupila vše, co se dalo. Marně. I Tena dlouho a beznadějně čekala na dítě. S mužem se nakonec rozešli, a pak se to oběma podařilo s jinými partnery. Teně se narodila dvojčata a Marthu napadlo: „To jedno je taky za mne.“
Mnohokrát si v životě řekla, teď je mi nejhůř. A přesto to nikdy nepřekonalo, co zažila v dětství. Ztráta maminky měla vliv i na její partnerský život. Její přítelkyně ze studií jí jednou řekla: „Možná chceš po lidech něco, co ti nemohou dát, co člověk ve vztahu není schopen dát. Mateřský způsob lásky.“ Přemýšlela nad tím a trochu jí to osvobodilo.
Tatínek zažil první koncerty Marthy a Teny. Pozvaly ho do Apolla, bylo to první důstojné místo, kam ho pozvat mohly. Na beatové festivaly si řeckého partyzána vzít netroufly. Řekl jim: „Byl jsem na vás tak pyšný, že jsem chtěl všem sdělovat, že jsem váš tatínek.“
Když maminka zemřela a Martha nemohla spát a ležela s otevřenýma očima, táta za ní chodil a povídali si. Jednou řekla: „Až budu velká, budu doktorka“. Chtěla léčit maminky. Tatínek se k jejímu výroku upnul a celé dětství ji k medicíně směřoval. Když byla ve druhém ročníku, rozhodla se pro psychologii. Okamžitě cítila, že je to přesně obor, kterým se chce zabývat. Táta byl řidičem trolejbusu, jezdila s ním a vysvětlovala mu důležitost psychologie pro lidstvo. Byl zklamaný, bylo mu líto, že nebude „opravdová“ paní doktorka. Snad až na promocích se smířil s její volbou.
Psyché je duše. Martha tu svou nalezla. Dobrala se ve svém životě nejen k pocitu radosti, ale svou prací rozjasňuje i životy druhých. Někdy pocítí štěstí jen tak… z ničeho nic a za nic. Nejzázračnější pocit vděku. Když zpívá, když tančí, když jde pískem a když jí nohy omývá moře. A jsou odpolední dlouhé stíny, ve kterých vidí, že nechat sebou proudit radost, může jen ona sama.
text Zuzana Maléřová
