Konec roku 2009 i začátek toho současného byl, jak jinak u nás, ve znamení rozpočtu. Finance jsou od roku 1990 to nejdůležitější, na ně byl položen důraz, vládnou ekonomické pojmy, a proto se kašle na věci stejně důležité, ne-li důležitější. V loňském roce brutálně narostl dluh státu, skočil na 195 miliard korun – to je pětkrát víc, než vládní ekonomové předpokládali. Jsme však schopni vypočítat, kolikrát vzrostlo „zadlužení“ v justici, policii, potírání korupce? Desetkrát? Dvacetkrát…?
Letos nás čekají trojí volby. Velké sněmovní, pak do třetiny senátu a ještě budeme vybírat komunální politiky. Jak si přitom počínat? To je rébus, na který těch pět měsíců, jež zbývají do voleb, tak tak stačí. Otázkou je, kdy konečně voličům dojde, že házet hlasy těm velkým, „aby se neztratily“, je velká chyba. Asi jako léčit obezitu tím, že se budu cpát špekem, sádlem a zajídat to dorty.
Jak se „pokusit přispět“?
Začneme panem prezidentem. Loňský rok v projevu označil za nepříliš zdařilý. Sám Václav Klaus to ale špatné neměl. Na Hradě seděl, do EU ryl, co to šlo, i když Lisabonskou smlouvu nakonec podepsal. Se stejnou radostí, jako by šel na trhání zubu moudrosti.
Dotkl se pádu „velmi labilní“ vlády Mirka Topolánka. Hodnocení bezzubé: „Stalo se to vůbec poprvé od roku 1918, od vzniku našeho moderního státu.“ Vše. Ani slovo o tom, že Česko předsedalo Evropské unii a zda bylo dobré kabinet povalit. Jen zbytečné historické datum. Je známo, že Klaus nesnáší Mirka Topoolánka a jeho vládě nic dobrého nepřál.
O chvíli později pohovořil o volbách: „Pokusme se přispět k tomu, aby volby otevřely cestu k vytvoření silné a akceschopné vlády, kterou naše země tolik potřebuje.“ To zní moudře. Silná a akceschopná. Chybí jedna maličkost, jak to udělat? Jak se máme „pokusit přispět“? Má třeba volič ODS, která zatím s ČSSD prohrává, dát hlas socialistům? Nebo má zarytý socialista volit modré? Ta rada je opravdu hradní (dříve se říkalo knížecí). Jako by člověk bez vody žíznil v poušti a Klaus mu poradil: Stačí se napít.
Problém tkví v tom, že je u nás levice a pravice v rovnováze, lidé tak smýšlejí. Část myslí doleva, část napravo. Jak se tedy máme pokusit přispět?
Dutý projev
Obecně se má za to, že Klaus podporuje velkou koalici. V projevu to neřekl, po opoziční smlouvě, jejíž důsledky pociťujeme dodnes (především vliv byznysu na politiku, rozuměj na státní zakázky), není populární mluvit o vládnutí ODS + ČSSD. Ale i pokud by Klaus měl na mysli velkou koalici, jak bychom k ní mohli přispět my? Nějak jinak hodit lístek do urny? Problém Česka přece je, že strany na voliče z výšky kašlou. Což se projevuje mimo jiné tím, že programy jsou cáry papíru.
Když už prezident má tu potřebu na Nový rok něco povídat, měl mluvit ke svým kolegům politikům. Říci jim: Nekraďte, nenechte se kupovat. Vzepřete se vlastním partajím a dělejte slušné kroky. Nenechte se masírovat, jako jste se nechali zmasírovat při mé volbě… To by byl převratný projev. My však slyšeli jen prázdné výzvy.
Ocituji část z té řeči. „Musíme se do toho dát. Místo zabývání se dnešními problémy… se stalo jistou módou utíkat do budoucnosti a zabývat se rokem 2050 či dokonce rokem 2100. Někteří politici se spoléhají na to, že účty za jejich dnešní chování, za jejich fantazírování a nerealistické sliby nebudou ke splácení předloženy jim.“ Do čeho se my, občané, máme dát? O čem hlava země mluvila? Předcházela zas slova o silné vládě, která vyřeší „hlavolam“ nezvyšování daní a rozumného omezování toho, co občané od státu dostávají. No, nepátrejme, nehledejme smysl a dejme se do toho, když musíme. Sice nevíme do čeho, ale ono se něco najde. A hlavně nemysleme o padesát let dopředu, čili zeleně. – Bohužel, letos z Hradu zazněl dutý, zbytečný projev.
Klíč k určování politiků
Ty troje volby nás však čekají. Koho volit? Existuje klíč, který pomůže ten rébus vyřešit? Výhodou je, že v demokracii žijeme už dvacet let. Měli jsme dost času si některé zásadní věci uvědomit: o co dnes jde? Co je asi největší malér, který Česko sužuje? Můžeme my proti tomu něco udělat?
Oproti panu prezidentovi mám dojem, že není rozumné prahnout po silné vládě. Ostatně kabinet Mirka Topolánka nebyl nijak silný, a přece drsně zreformoval zdravotnictví. (Teď neposuzujme jak.) Ono to jde, i když je vláda slabá nebo nepříliš silná. Ty silné jsou nebezpečné, moc si troufají, jsou příliš pod vlivem byznysu. U nás platí, že silná (levá nebo pravá) vláda rovná se silná jedna či druhá ekonomická skupina.
Je dobré hledět na osobnosti. Co víme třeba o Jiřím Paroubkovi? Jak se chová, jací lidé ho obklopují? Jaký byl premiér, jak náměstkoval na pražském magistrátu? Hodně stručně se to dá shrnout: Mohu volit člověka, když se na křtu jeho knihy střílejí lidé z galerky? Mohu volit stranu, jejíž bývalý ministr financí Bohuslav Sobotka prominul příteli Jiřího Paroubka, hoteliérovi Vlastimilu Dvořákovi 26 milionů na daních? Jen tak?
Vezměme další stranu. Volit krále Mirka Topolánka a jeho družinu? Dodnes se neví, jak to bylo s vilou v Monte Argentario a co s ní má přesně společného bývalá Topolánkova pravá ruka Marek Dalík. Dodnes se neví, co byznysmeni, lobbisti a politici loni v létě v Toskánsku pekli. Naopak se ví, že Topolánek je přímočarý muž, byť poněkud prchlivý (což mnoho jiných mužů dobře chápe). Taky se ale ví, že udržoval těsné kontakty s Alešem Řebíčkem, který spoluvlastnil firmu Viamont. A ta, poté co se od ní oficiálně oddělil a ministroval na dopravě, získala obří státní, dopravní zakázky… – Víme toho dost, máme dobrý základ, abychom se rozhodli.
Změnit to
Hledejme politiky důvěryhodné, nenamočené do podivných transakcí, neobklopené podivnými poradci a firmami. Jestli chceme změnu, musíme hledat něco nového či novějšího, čerstvější strany, ne ty těžké, nehybné mamuty. A i u nových pečlivě posuzovat, kdo do takové strany vstoupil, co nabízí.
Příklad: Strana práv občanů (SPO). Zakládající Miroslav Šlouf a spol. Předseda přípravného výboru Miloš Zeman. Tedy pán, který s Klausem upekl, prosadil a provozoval opoziční smlouvu, jejíž dědictví přetrvává dodnes. Teď Zeman vypadá sympaticky, protože se rozhodl kandidovat v Ústeckém kraji proti Jiřímu Paroubkovi. Ale je to klam. V jeho straně jsou všelijací týpci. Naposledy přišel s tím, že pro SPO získal Františka Čubu, za socialismu předsedu JZD Agrokombinát Slušovice, symbol úspěšné normalizace a kamufláž socialistického podnikání. I tady může mít volič celkem jasno: nebrat.
Najdeme však jiné strany. Nevelké, dnes marně dotírající na hranici pěti procent nutných pro vstup do sněmovny. Můžeme to změnit. Dvě tři nové či novější strany mohou silně ovlivnit budoucí vládu. Samo sebou, budeme řešit složité otázky. TOP 09: koukat tam spíš na Karla Schwarzenberga nebo na Miroslava Kalouska? Vzít vážně slovo knížete, že svému prvnímu místopředsedovi věří?
Rok 2010 může vyústit ve změnu. Stačí, abychom se odhodlali riskovat, sáhli po dnes slabých, pokud v nich nesedí estébáci či náckové, a pomohli jim. Namátkou: zelení, Evropská demokratická strana, SNK Evropští demokraté, nebo třeba z úplně opačného konce, pro ty, kteří EU nefandí, Strana svobodných občanů. – Změnit to tu.
Vykořeněná Evropa a Vlk
Něco také končí. Odchází kardinál Miloslav Vlk, muž zajímavý, komunistům hrdě vzdorující, odvážný. S politiky to u nás prohrál. Nešel jim na ruku, vždy se o nich otevřeně a kriticky vyjadřoval. Mnoho proto neprosadil. A přece, i když poražen, odchází se ctí a rozhodně nezklamal. Na závěr své skoro dvacetileté nejvyšší katolické funkce poskytl bilanční rozhovor. Média nejvíc zaujalo místo, kde mluví o islámu v Evropě. „Systematickým vyprazdňováním křesťanského obsahu života Evropanů se vytváří prázdný prostor, který oni snadno zaplňují. Evropa zapřela své křesťanské kořeny, ze kterých vyrostla a které by jí mohly dát sílu čelit nebezpečí, že bude ‚dobyta‘ muslimy, jak se to ostatně už postupně děje.“ Rozumějme dobře: není to nacionalistický útok na muslimy, jen konstatování faktu. A varování kardinála: bez duchovního základu Evropa, do níž i my v roce 2010 náležíme, zahyne. I to je silná novoroční výzva. Nepochybně mnohem hlubší a cennější než celý hradní projev dohromady.
Autor je komentátor Týdne.
Psáno 11. ledna 2010.
