Číslo 02/10

Snažím se zachytit univerzální bolest

Antonín Kratochvíl

Kdyby se Antonín Kratochvíl nestal fotografem, byl by podle vlastních slov zločincem. Naštěstí jeho bohatou fantazii a výjimečnou intuici ovlivnil i zostřený smysl pro nespravedlnost, kterou viděl už od útlého dětství, takže celý život vyhledává místa, kde bují útisk a utrpení, a pomocí fotografie na ně upozorňuje. Antonín je velmi citlivým pozorovatelem, který okem uměleckého fotografa a reportážním objektivem vystihne pravdivost a syrovost reality i v pouhém detailu.

Tvoje cesta k fotografii nebyla jednoduchá. Dlouhá léta jsi strávil touláním po Evropě, kdy jsi neměl ani na jídlo. Co bylo tím momentem zlomu, ve kterém ses rozhodl věnovat se fotografii naplno?
Tak k tomu mě přivedl sen, až skoro faustovskej. Zdálo se mi o tom, že když se fotografii upíšu, bude to tvrdá a trnitá cesta. Když se neupíšu, nebudu muset řešit tyhle velký otázky. Tak jsem to podepsal a je to opravdu tak. Moje cesta byla nepohodlná, žádný peníze, a uznání přišlo až po letech.

V jakém momentu jsi se fotografem skutečně stal?
Fotografem se člověk stává asi celej život, i když mezníkem určitě bylo, když jsem fotografii vystudoval. Díky tomu jsem si uvědomil, že jsem fotograf. Začátky jsou těžký a ze začátku to nejde skoro nikomu.

Čím bys byl, kdyby ses nestal fotografem?
Určitě zločincem. Myslim, že bych byl kreativním zločincem a měl bych dost nápadů jak krást. Ale naštěstí mně od toho fotografie zachránila.

Ostnaté dráty na hranicích s Rakouskem jsi podlezl v devatenácti letech. Jaký byl tvůj život v komunistickém Československu předtím?
Nebyl jednoduchej. Naší rodinu převálcovali pánové v kožených kabátech a odvezli nás v roce 1949 na valníku ve vánici do pracovního tábora, přišli jsme o veškerej majetek a občanský práva.

Byly ti dva roky. Co si z toho pamatuješ?
Byli jsme tam pět let, tak si pamatuju třeba zvuk vody, když nám pršelo dovnitř toho chlíva, kde jsme bydleli. Pro mně to byla trochu symfonie. Ty kýble, kam voda tekla, zněly jinak prázdný a jinak naplněný. Pak to někdo vylil, a jelo to zase dál.

Z tvého tatínka fotografa komunisti udělali přes noc dělníka v továrně, maminku poslali pracovat do kravína. Jak se s takovou změnou rodiče vyrovnali?
Můj táta, důstojnej pán z vyšší vrstvy, to snášel těžce. V tý fabrice musel každý ráno probíhat uličkou hanby, kde na něj ostatní plivali a nadávali mu. Po pěti letech nás dali do pavlačovýho domu v Karlíně, kde se nás každej bál, nikdo k nám nešel, lidi nám nadávali do buržoustů a házeli nám kameny do oken. Tak jsem vlastně hodně malej viděl nespravedlnost a proto jsem na ni takhle háklivej. Já jsem se totiž vůbec necejtil provinilej, ani jsem neměl protinázor proti komunistům.

 

 

text Martina Leierová, foto Antonín Kratochvíl

 

Přečtete si v tištěné  Xantypě!

kategorie: RSS, Číslo 02/10
Komentáře k článku
:
:
:
GHCWC:
Dolní navigace