Litoval jste někdy později svého rozhodnutí?
Ne. Jak život šel, čím dál víc jsem zjišťoval, že opravdu doma jsem v české literatuře.
„Devítkové“ roky hrály ve vašem životě občas přelomovou roli. Zkusme se jich dotknout. V roce 1949 jste ukončil studia angličtiny a filozofie na FF UK. Jak jste tehdy, rok po komunistickém převratu, viděl svou budoucnost?
Bledě. Protože jsem nechtěl být učitelem, a jedním z prvních výnosů ministra školství Nejedlého bylo, že absolventi filosofie, kteří složili obě státní zkoušky, půjdou učit do vylidněného pohraničí. Jediná možnost úniku byl doktorát a ten jsem tehdy ještě neměl. Začal jsem ovšem studovat na filosofii s úmyslem jej získat, abych nemusel kantořit, ale zároveň jsem dělal státní zkoušky, nevím už proč. A protože jsem se nevyznal ve shánění protekcí, ocitl jsem se na střední škole v Broumově. To jsem vylíčil v novele ZÁKONY DŽUNGLE. Brzo mě však přeložili do Police nad Metují, kde jsem vyučoval přírodopis a zpěv, neboť ministr školství bývalé měšťanky přejmenoval na střední školy a gymnázia začínala až někdejší kvintou. Ve třídě jsem měl značný počet kladských Čechů, jejichž někdejší češství vyjadřovala jména Gudrun Pospíšilová, Sepp Skočdopole, Horst Stehlík apod. a jejichž čeština byla rudimentální.
Moje vyučování přírodopisu bylo ovšem na stejné úrovni. A tak žák Horst Stehlík na otázku „Slon“, odpověděl: „Slon je velké zvíře, které žije v Indii. Indie je kapitalistický stát, kde buržoasie vykořisťuje dělnickou třídu. Kapitalistický stát je také Amerika, kde buržoasie vykořisťuje černochy. Černoši žijí v Americe, kde…“ – to už jsem jeho výklad o slonu zarazil. Později jsem toho litoval. Mohl jsem se dozvědět leccos o vykořisťování, což by mi pomohlo na Sociální škole v Hořicích v Podkrkonoší, kam mě přeložili za půl roku, ale kde jsem zase neučil angličtinu ani filosofii, nýbrž marxistickou ekonomii. Jak, to jsem popsal v románě MIRÁKL.
V lednu roku 1959 vás po skandálu, který způsobilo vydání vašich ZBABĚLCŮ (1958), vyhodili z redakce Světové literatury. Se Zdenou Salivarovou jste měli krátce po sňatku, oba jste věděli o režimu své. Báli jste se o existenci?
Báli jsme se o život. O můj život. Krátce po sňatku jsem dostal zánět jater, jemuž se tehdy říkalo „sérová žloutenka“, nic na to nebylo a šlo o život. V motolské nemocnici mě ošetřovala mladá lékařka, tak pečlivě, až mi to bylo divné. Jednou, když měla noční službu, se mi svěřila. Byla vdovou po důstojníkovi tehdejší tzv. lidové armády. Když její manžel měl jednou noční službu, přišel mu rozkaz neprodleně se dostavit do budovy Čs. rozhlasu, kde dostane další rozkazy. Dostavil se, dali mu na stroji napsaný projev a rozkaz přečíst ho na mikrofon. Přečetl tedy text o tom, jak je lidová armáda pobouřena románem mladého autora hanobícího Rudou armádu. Důstojník román nečetl, ale rozkaz splnit musel. Potom si román vypůjčil od přítele, a zhrozil se. Chtěl se mi omluvit, vyprávěla mi mladá vdova doktorka, ale měl trému, odkládal to, pak dostal rozkaz jet na jakési manévry do Sovětského svazu, kde se s ním zřítilo letadlo a on se zabil.
Hepatitidu jsem naštěstí přežil a dozvěděl jsem se pak ještě řadu podobných historek.
Dějiny „velké“ a „malé“
A teď devítkové letopočty „velkých“ dějin. Když sem v roce 1939 vpadli Němci, nebylo vám ještě ani patnáct let, osvobození jste zažil jako dvacetiletý. Jak to, že jste z té zkušenosti do příštích let odvodil závěry tak odlišné od mnoha starších a zdánlivě pomazanějších hlav?
To nevím. Možná proto, že dívka, o niž jsem tehdy usiloval, chtěla utéct přes kopečky, doprovázel jsem ji, ale ve Svinných Ladech si to rozmyslela a vrátili jsme se do Prahy. Tam se zanedlouho vdala a já neměl s kým utéct. Když jsem se (kádrově velmi nevhodně, otec Zdeny žil v New Yorku a bratr v lágrech) oženil, bylo kopečkářství už příliš riskantní.
text Jan Lukeš
Více si přečtete v tištěné Xantypě!
