Drazí kolegové fanoušci,
po měsících těšení se a příprav nám nastává sváteční čas: v pátek 12. února budou slavnostně zahájeny XXI. zimní olympijské hry v kanadském Vancouveru. Jak už je dobrým zvykem, připravili jsme v XANTYPĚ speciální přílohu.
Šárka Záhrobská má ze tří mistrovství světa ve slalomu kompletní sbírku medailí: v roce 2005 získala bronz, o dva roky později vybojovala mistrovský titul, jako historicky první reprezentantka České republiky a Československa; loni přidala ještě stříbrnou medaili za druhé místo. Říká: „Být druhá je pěkné, ale já udělám maximum, aby letos už přede mnou nikdo nebyl. Není to žádná věda, musíte sjet co nejrychleji dolů.“
Hodně příznivců a fandů jí bude jistě přát, aby co nejrychleji sjela dolů i na olympijských hrách ve Vancouveru.
Půvabná lyžařka odmítala dva roky pozvání do televizního pořadu Jana Krause UVOLNĚTE SE, PROSÍM. V pátek 24. dubna minulého roku přišla. Milá, usměvavá, elegantní a pohotová. Tak se chová před kamerami údajná introvertka? Hned na začátku musela hostitele, kterého se účinkující bojí, opravit. Medaile a titul nemá ze Světového poháru, nýbrž z mistrovství světa.
VLADIMÍR RŮŽIČKA byl kapitánem našich hokejistů, kteří poprvé v historii vybojovali na olympijských hrách v japonském Naganu pro naši zemi zlatou medaili. Ve Vancouveru budeme vídat bývalého vynikajícího hráče jako trenéra na střídačce. Jiná role, stejný cíl, ale všichni sportovci moc dobře vědí, že je těžší vítězství obhájit, než ho vybojovat.
Občas si vyměníme dopis, mail, knihu, informaci, pár názorů. Těšil jsem se, že loňské padesáté výročí svatby se Zdenou Salivarovou ho zase spolu s ní přivede do Prahy a že je oba pozvu do televizní literární revue TŘISTATŘICETTŘI. Vrtkavé zdraví jim ale už let přes moře nedovolilo a i na mou prosbu o rozhovor aspoň na dálku mi Josef Škvorecký odepsal, že asi nevím, že „uplynulých málem pět měsíců strávil po špitálech“. Odpovědět přesto slíbil – „pokud termín není šibeniční“. Nebyl, a přesto dorazila obálka se zpáteční torontskou adresou už pár dnů po jeho pětaosmdesátých narozeninách a ještě s omluvným přípisem: „Nemohl jsem vytisknout čistopis, neb se mi porouchal kompjůtr. Vyškrtněte, co se Vám nebude líbit.“ Nevyškrtl jsem nic, nebylo co. A přidávám jen dík za pohled shůry, odkud všechny zdejší malichernosti ztrácejí svou traumatickou váhu.
Před čtyřiceti léty jste začínal novou éru svého života. Co bylo posledním impulsem k závěru zůstat už trvale v zahraničí?
Jako kluk jsem s nadšením četl román DVA DIVOŠI od Ernesta Thompsona Setona. O dvou klucích, kteří si v nepěstěném americkém pralese hráli na Indiány a učili se lesní moudrosti. Nevím už, jestli se autor o lokaci toho pralesa nezmiňoval, anebo já, uchvácen četbou, si toho nevšiml. Byl jsem pevně přesvědčen, že se to všechno děje v Americe. Po více než třiceti letech jsem zjistil, že ti dva kluci si stavěli teepee asi kilometr od našeho domu na Sackville Street v Torontu, v údolí Don Halley. Později, jako gymnazista, jsem podlehl medové harmonii saxofonů. Mezi bandleadery byl i Casa Loma, o němž jsem se domníval, že je to Jihoameričan. Když jsem po letech spatřil torontský zámek Casa Loma, dozvěděl jsem se, že bandleader se jmenoval Glen Gray a svou kapelu pokřtil po prvním angažmá v zámku zesnulého torontského milionáře, z něhož dědici udělali hotel. Začal jsem se cítit jako doma.
David Matásek hraje v Národním divadle, v Kladně exceluje ve hře JAROMÍR JÁGR, KLADEŇÁK, do toho ještě stíhá točit a těšit se ze svých dvou dcer.
Jaké je hrát na jedné straně klasický repertoár a pak Jaromíra Jágra?
Hrát žijící postavu je možná těžší, ale my k tomu tématu nepřistupujeme pietně. Není to životopisná dokumentární studie, ale hrdinský epos o fenoménu, který se jmenuje Jaromír Jágr. Je o tom, jak ho vidíme a co v nás jeho výkony zanechávají. Jsme jako malí kluci, kteří si hrají na Jiřího Drakobijce a zabíjejí draka. Tím nechci říct, že na tom děláme s menší vážností. Nevidím rozdíl v tom, jestli je na programu Molière, Shakespeare nebo Petr Kolečko (autor hry o Jágrovi). Před každým představením se snažím soustředit, abych něco nezvoral. Jsem totiž „zbabělý“ typ herce. Mám v sobě nastavenou zodpovědnost.
Taťjana Medvecká netrpí přehnaným sebevědomím, ač by mohla. Držitelka dvou Cen Thálie za Alžbětu v Schillerově MARII STUARTOVNĚ (2000) a Antonii Nikolajevnu v Nilinově hře POPRVÉ VDANÁ (2002) je jako sopka, která se právě chystá vybuchnout. Přesto miluje slova oblá jako oblázky a barevná jako sojčí pírka. Snad právě proto tak dobře porozuměla Virginii Woolfové, která pro ni zůstává i nadále neprobádanou končinou, nebo stárnoucí Hindi v současné izraelské hře Hadar Galronové MIKVE. Taťjana Medvecká je vzdělaná, emancipovaná žena dnešních dnů.
Rozhovor s polským novinářem Andrzejem Jagodzińskim, který za právě vydaný překlad knihy Josefa Škvoreckého PŘÍBĚH INŽENÝRA LIDSKÝCH DUŠÍ obdržel prestižní cenu.
Nestává se příliš často, aby byla nějaká kniha oceněna až třicet let po svém vydání.
Porota literární ceny Angelus v čele s ruskou disidentkou Natalií Gorbaněvskou, která se uděluje každoročně středoevropským literátům, se prý rozhodla jednomyslně. Román Josefa Škvoreckého PŘÍBĚH INŽENÝRA LIDSKÝCH DUŠÍ, vydaný poprvé v Torontu v roce 1977, prý neměl mezi dalšími nominovanými knihami příliš velkou konkurenci. Oceněn byl nejen samotný autor, ale i překladatel knihy Andrzej Jagodziński, který 5. prosince 2008 cenu ve Wrocławi přebíral.
Tak předně, pokud by vám někdo chtěl namluvit, že Židovské Město pražské zaniklo proto, aby se Praha zbavila Židů, nevěřte mu. Ne, že by na ně neměli Pražané pifku, ale k jeho demolici je vedlo okouzlení módními bulváry pařížského prefekta, francouzského architekta Haussmanna, jenž kvůli nim nechal v polovině 19. století v Paříži strhnout na šedesát tisíc domů. „Haussmann se zbláznil, protože i přes ostrov Cité, kde stojí Notre Dame, měly vést dvě široké třídy. Kdyby nepadl Napoleon III., tak z Paříže nic nezbylo,“ dodává JAN BONĚK, autor knihy ŽIDOVSKÁ PRAHA – PRŮVODCE MĚSTEM, KTERÉ NEEXISTUJE.
Kde se vzali?
Odkud Židé do Prahy vůbec přišli? Z Byzance, Ruska, Španělska nebo odjinud? Na to neexistuje jednoznačná odpověď. Každopádně do oblasti, kde je dnes ulice Na Rejdišti, se zřejmě přesunuli kolem 9. století z malostranské strany řeky, kde měli osady a nejspíš tam stála i dřevěná synagoga. Centrum Prahy se tehdy totiž nenacházelo v místech dnešního Starého Města, jak jsme se dlouho domnívali, ale spíš kolem Hradu. „Proč si vybrali pláň, kde dnes stojí Rudolfinum, je celkem jasné,“ dodává Jan Boněk. „Obchodní cesta Grand Via, která se táhne ze Španělska přes celé Německo, překročila na Klárově řeku (byl tam brod) a vedla právě tam. Odtud pak obchodníci pokračovali až k dnešnímu kostelu svatého Klimenta v Klimentské ulici, kde byl další přechod přes Vltavu a potom dále na Krakov a možná až na Ukrajinu.“ Židé začali poblíž brodu budovat první domy a jejich Město se pomalu rozšiřovalo (další osady pak byly vytvořeny v okolí současné Vladislavovy ulice).
Říkají jí Liz a pro diváky celého světa je to stále znamení slávy a jistě i velkého hereckého umění. Herečka sama však toto zkrácení jména ráda nemá – vzniklo v dětství, kdy ji bratr trápil přezdívkou Ještěrka Lizzie. Dlouho ve svém životě znala jen dva stupně existence – sluncem ozářené vrcholy, nebo kruté pády na samé dno.
Iva Janžurová rozdává pohodu a setkání s ní, ať už v soukromí nebo na plátně, dokáže zlepšit náladu snad všem. Obdivuji ji už od jejích prvních filmů. Tato hezká herečka se „nevystatovala“ svým atraktivním zjevem, ale diváky si získala humorem a silou osobnosti.
