Postupně jsem se specializovala spíše na dílo Josefovo, ale ne proto, že bych jeho myšlenkovou poctivost a hloubku kladla nad hodnoty Karlovy, jak je teď trochu módním zvykem, ale jednoduše proto, že nabízelo větší prostor k objevům a překvapením a nebylo dostatečně odborně zpracováno a zmapováno. Může se to zdát neuvěřitelné, ale dosud například neexistuje souborný katalog Čapkova výtvarného odkazu. Teprve nedávno digitalizovala Galerie Zdeněk Sklenář kartičkový archiv Jaroslava Slavíka, na jehož dlouholetou badatelskou práci jsem směla navázat, a začala připravovat systematický soupis Čapkova výtvarného díla. Zatím se realizoval první díl, věnovaný grafice, a v příštích letech by měly být vydány katalogy kreseb a olejů. I když jsme je zatím dotáhli jen k pracovní verzi, mohla jsem je už využít při koncepci dnešní výstavy v Jízdárně Pražského hradu.
Tato retrospektiva sleduje Čapkův výtvarný vývoj od studentských počátků a zahrnuje všechny oblasti jeho výtvarné tvorby. Není ale nejrozsáhlejší přehlídkou Čapkova díla, jak se v médiích zdůrazňuje, tou byla v roce 1960 výstava v brněnském Domě umění, počtem exponátů dosud nepřekonaná. Tehdy však byl Čapek interpretován především na půdorysu dobových „ismů“ a tím se do jisté míry ztrácela osobitost a závažnost jeho výtvarného pojetí. Veřejnost ho vnímala v lepším případě jako průkopníka kubismu a autora POVÍDÁNÍ O PEJSKOVI A KOČIČCE, v horším jen jako umělce bojujícího proti fašismu. Odborné hodnocení Čapkovy tvorby vycházelo z avantgardních kritérií a v podstatě respektovalo kritický soud Karla Teiga z roku 1924: „Kvalitativní a formové těžiště všeho jeho díla je v pracích 1915 – 1917, kdežto předcházející a pohříchu i následující díla nevyrovnají se originálností, sevřeností formy a mohutností účinu obrazům z tohoto období. Zejména dnes je patrno určité zmatené uvolnění formy, přílišná přítěž literárního obsahu, neodůvodněný sklon k sociální anekdotičnosti malby a s tím vším zřejmý pokles kvality,“ napsal Teige při příležitosti Čapkovy první samostatné výstavy. I já jsem mu zpočátku věřila, ale pak jsem začala s překvapením zjišťovat, že to nejnapínavější se v Čapkově malbě začíná odehrávat v polovině dvacátých let, kdy se rozchází s dobovými kolektivními programy a manifesty a šlape dál jako kulhavý poutník na vlastní pěst. Když Teige ve dvacátých letech podle sovětského vzoru vyhlašuje „likvidaci umění“ a deklaruje, že umění zítřka přestane být uměním, namítá mu Čapek: „Škoda. Ale snad tedy aspoň umění pozítřku jím zase bude.“ Vzdaluje se nejen demagogické levicové ideologii, s níž byla naše meziválečná avantgarda spjata, ale i stále artificiálnějším formám avantgardních výtvarných realizací. Nezajímá ho čistota či originalita stylu nebo progresivita uměleckého hnutí, ale poctivost a pravdivost vidění světa a hloubka poznání lidské role v něm. Klade důraz na pochopení smyslu života a teprve z něho vyvozuje smysl umění.
Myslím, že Čapek představuje typ tvůrčí osobnosti, který je v moderní kultuře velmi vzácný: byl nejen všestranně nadaným umělcem, ale měl navíc odvahu i sílu postavit se mimo aktuálně uznávané progresivní trendy, zaručující sice ohlas, ale ne vždy skutečnou hodnotu. Ve zpětném pohledu na umění dvacátého století vidíme, jak často se umělci spoléhali na kolektivní programy a manifesty, pod společným praporem přitom mimoděk obětovali svou vnitřní svobodu. Josef Čapek však na ní stavěl. „Jíti k sobě, nad formalismus. Najít sílu ukládati si svůj zákon sám, ovládati své dílo svým zákonem vlastním. Vystoupiti z formule a dosáhnouti své vlastní svobody. Umělcova svoboda je zároveň jeho mravní odpovědností,“ tak formuloval své krédo ve třicátých letech. Uvědomoval si, že umění je instituce, která deklaruje svobodu tvorby, ale zároveň neustále tvoří nové konvence, a že nejobtížnějším úkolem moderního malíře je uhájit si vnitřní nezávislost.
Čapkovi se to podařilo, a proto jsou jeho obrazy tak osobité a my v nich dnes můžeme hledat nejen uměleckohistorický doklad dobových výtvarných tendencí, ale především autentické životní poselství.

Retrospektivní výstava Josefa Čapka v Jízdárně Pražského hradu
Až do 17. ledna mohou návštěvníci zhlédnout na tisíc Čapkových děl – olejů, kreseb, grafik, karikatur, ilustrací, knižních obálek či scénografických návrhů. Kromě ilustrací a slavných děl nechybí v expozici množství méně známé Čapkovy tvorby. Tvůrcům expozice se totiž podařilo získat i díla rozptýlená ve sbírkách soukromých majitelů, z nichž některá byla naposledy vystavena v roce 1946 na Čapkově posmrtné výstavě a další byla dokonce považována za nezvěstná.
Autorkou výstavy je PhDr. Pavla Pečinková, CSc., která se Čapkovou tvorbou zabývá od 80. let, publikovala řadu článků na toto téma, je autorkou monografie Josef Čapek, vydané v roce 1995, a byla kurátorkou několika výstav Čapkovy tvorby. Působí také jako soudní znalec specializovaný na ověřování pravosti děl Josefa Čapka a za svou čapkologickou práci získala v roce 2003 čestnou medaili Společnosti bratří Čapků.