Řítíme se rozlehlou arizonskou pouští, která je cihlově rudá, kam oko dohlédne. Plochá a vyprahlá krajina v sobě skrývá netušené prostory – jeskyně a kaňony. Podle mytologie Navajů vzešli jejich předkové – První muž, První žena a kojot – právě z nitra Země. Dinetáh neboli země Navajů je v současnosti největším indiánským územím v Americe a zasahuje do tří států – Arizony, Utahu a Nového Mexika. Na rozlehlých 70 tisících čtverečních kilometrech tu žije druhý největší indiánský kmen (prvním jsou Cherokee). Míříme k Antilopímu kaňonu, za námi jen poušť a obrovský oblak zvířeného písku, jako za skupinou cválajících jezdců.
Skalní chrám
Zastavujeme pár kroků od rudé skály, vcházíme do vertikální úzké štěrbiny v ní a kolem nás se otevírá dech beroucí prostor – mystický, krásný přírodní chrám, který má pro Navaje posvátný duchovní rozměr. Antilopí kaňon, na rozdíl od jiných kaňonů tvořených řekami, byl (a stále je) tvarován dešťovou vodou, která do pískovcových zdí tepe hravé vzory a nevídané vlny. Déšť v poušti je nevyzpytatelný. Pokud zaprší, tak krátce a prudce a během několika minut se úzkým kaňonem prožene obrovské množství vody, bahna a písku. Kaňon byl roky pro turisty uzavřen poté, co jednu skupinku přívalový déšť překvapil, a nikdo z ní nepřežil. Dešťové mraky se objevují znenadání, obzvlášť od července do září, tedy v době mé návštěvy. Průvodci náčelníka Tsoosieho podle vlastních slov bedlivě sledují předpovědi počasí a budoucnosti. A ta s hezkým nosem, hledíc na modré nebe, dodává: „Neboj, dneska bude pršet až odpoledne. Vždycky prší až po druhé hodině.“ Jsem hned klidnější.
„Nikdy jsem tu žádnou antilopu neviděla, v naší řeči diné kaňonu říkáme Tam, kudy teče voda. Antilopí kaňon, to je vlastně vaše pojmenování,“ říká Vere a já se znenadání ocitám v pomyslné skupině bělochů, kteří objevili místo a s despektem k jeho stávajícímu jménu mu dali „svoje“ lepší, protože z něj prý tehdy vyběhlo stádo antilop. Ocitám se v jedné skupině s bělochy, kteří indiány Diné nazvali Navaji, aby je rozeznali od ostatních indiánů, a vlastně i vedle Kryštofa Kolumba, který zmateně nazval domorodce na americkém kontinentu indiány, protože myslel, že přistál u břehů Indie. V angličtině radši používám termín Native Americans (domorodí Američané), protože Inda od indiána v tomhle jazyce ztěží rozeznáte.
Tam, kudy teče voda
Procházíme pomalu Antilopím kaňonem, Vere co chvíli ukazuje, jak to tu vypadalo včera a pomíjivost té krásy kolem, kterou mění obyčejný déšť jako mávnutím proutku, je symbolická. „Víš, jaký je rozdíl mezi vámi bělochy a námi, Diné?“ ptá se Ta s hezkým nosem. „Když prší, spadnou vám ramena, sklopíte hlavu a stěžujete si – Ach jo, už zase prší. My Navajové jdeme do místní kavárny a pomalu se sváteční náladou upíjíme kávu nebo čaj a radujeme se, že prší. Všechno poroste, dobytek bude mít co jíst a Navajové budou mít co jíst. My jsme neztratili spojení s Matkou Zemí.“
Pro Navaje je déšť vedle vzduchu, světla a pylu jedním ze čtyř základních prvků Země, číslice čtyři je určující, jako čtyři světové strany nebo čtyři roční období. Je důležité chovat déšť v úctě, neboť, jak říkají moudří, kdo déšť v úctě nechová a čí myšlenky a slova jsou špatná, když prší, toho posvátné síly potrestají. Navajové rozlišují ženské a mužské povahy u všeho nad námi, pod námi a vedle nás. Když prší hustě, na nebi se zatáhnou mračna, hřmí a blesky létají jeden za druhým, je to déšť mužský. Naproti tomu ženský déšť je něžný a uklidňující. Pro Navaje je velmi důležitá rovnováha a harmonie mezi přírodou, Matkou Zemí a Otcem Nebem. K jejímu obnovení pořádají i teď, v džínách a se slunečními brýlemi na očích, posvátné rituály.
Kamenné vitaminy
„Můj život je napůl Navajo, napůl americký. Umím žít bez problému obojí. Dám si naše indiánské jídlo a jindy jím s chutí zase hamburger s hranolky,“ říká Vere, zatímco si se samozřejmosti bere můj foťák, aby udělala pár fotek kaňonu. Chci jí ukázat, jak se přístroj obsluhuje, ale jen mávne rukou a řekne: „Já to znám.“ Navolí správný program, vypne blesk a fotí. „Tamhleten kámen vypadá jako hlava Vinnetoua,“ směje se indiánka v Německu vyrobenému hrdinovi. „Můj táta pracoval v továrně, a dokonce pracoval na výrobě Apolla 13. A jednou se vrátil domů a říká: ‚Končím, dávám výpověď.‘ Všichni jsme se zhrozili, co se stalo. Řekl jen: ‚Moc náčelníků a žádný bojovník.‘“
Vrací mi fotoaparát a přikládá ruce ke skále. „Takhle se opři. Cítíš tu energii? V těchhle kamenech je hodně magnezia, minerálů a můžeš si takhle nasát všechno do sebe.“ Pískovcové skály jsou na dotek jemné, zvrásněné, teplé a téměř měkké a ve spojení s tou krásou kolem mne zaplavuje příjemná energie. „Vzala sis ráno vitaminy? Ne? No tak vidíš,“ mumlá indiánka a spokojeně se dívá, jak doplňuji vitaminy z letitého pískovce.
Téměř za hodinu míříme čtyřistametrovým kaňonem zpět, tentokrát se proplétáme skupinkami turistů, které do kaňonu dorazily s ostatními průvodci. Vere neodolá a přátelsky volá na německé turisty: „Danke schön, auf Wiedersehen!“ Ostatní indiánští průvodci hážou do kuželů světla, které zatím prorazilo do kaňonu, hrsti písku a tvoří tím ohromný světelný efekt, který je okamžitě zachycen mnoha digitálními foťáky. Míříme k našemu vozidlu. „Hele, zapadnul,“ zastavuje se Vere u džípu, zabořeného v písku. Nasedá do něj a několika přesně dávkovanými záběry plynu cizí uvízlé auto zkušeně z písečné pasti vysvobodí. Beze slova a ohlédnutí odchází. Nasedáme do našeho vozidla a stejně zběsile, jako jsme přijely, uháníme zpět.
Velký pochod
Ta s hezkým nosem žije v městečku Page, jež vzniklo před padesáti lety jako „ubytovna“ pro dělníky, kteří v poušti budovali gigantickou přehradu. Poblíž města Page, mezi vyprahlými skalami v krajině bez jediného náznaku vody, bez jediného stromu, se nečekaně zrcadlí jako fata morgana rozlehlé jezero Powell, největší americké uměle vytvořené jezero. Za posledních deset let v něm klesla voda na polovinu a městečku Page vznikla další turistická atrakce. Na okolních skalách se odkryly stovky milionů let staré stopy dinosaurů.
Ve srovnání s věkem dinosauřích stop celkem nedávno jeden z indiánských náčelníků popsal, se strohostí indiánům vlastní, jejich setkání s bělochy. „Přišli s Biblí v jedné ruce a zbraní v druhé. Nejdříve ukradli naše zlato, potom ukradli naši zem. A potom ukradli naše duše.“ Když se na to zeptám Té s hezkým nosem, odpoví mi s diplomacií průvodkyně turistů: „S bělochy teď vycházíme opravdu dobře, předminulý starosta v místním rozhlase řekl: ‚Vadí vám Navajové? Tohle je jejich území, tak jestli vám vadí, tak se sbalte a odejděte jinam.‘ Ubylo napětí.“
Navajové, kterých je v současnosti tři sta tisíc, obývají tohle území už šest set let. S krátkou přestávkou, nazvanou Velký pochod. Po mnohých potyčkách mezi indiány a bělochy se americká vláda rozhodla v roce 1864 k drastickému kroku. Obklíčili a zajali devět tisíc Navajů a donutili je pochodovat v těžké zimě do pět set kilometrů vzdáleného místa. Během pochodu stovky indiánů zemřeli hladem, vyčerpáním, nemocí nebo byli prostě zastřeleni. Po vysilujícím pochodu skončili v místě zvaném Bosque Relondo, kde nebylo dost vody, dřeva, ani úrodná půda. Dalším úskalím bylo, že běloši se snažili donutit ke společnému soužití úhlavní nepřátele, dva bojovné kmeny, Navaje a Mescalero Apače, takže tento projekt, který byl později označen za velké selhání, byl předem určen k nezdaru. Oslabení indiáni se mohli po šesti letech strádání vrátit zpět.
Bojovníci a obchodníci
Navajové byli vždy známí bojovníci. Než dorazili první Evropané, bojovali udatně a vydatně s Apači (apač znamená v indiánském jazyce nepřítel), Komanči nebo s kmenem Hopi. Pak bojovali se španělskými dobyvateli, poté s Američany. Novou kapitolu v jejich bojovnické historii napsala druhá světová válka, kdy bojovali po boku Američanů. V první polovině čtyřicátých let přispěli Navajové k mnoha vítězstvím v Pacifiku, včetně slavného vítězství u Ivo Jimy. Takzvaní šifranti (code talkers) vytvořili šifru, založenou na jejich jazyce diné, která se stala jedinou šifrou, již nepřátelé nedokázali nikdy rozluštit. (Tento motiv byl použit ve filmu Johna Woo KÓD NAVAJO s Nicholasem Cagem v hlavní roli. – pozn. red.) Mnoho Navajů v bojích zemřelo, mnozí byli mučeni. Jejich statečnost byla oficiálně oceněna až o padesát šest let později ve washingtonském Kapitolu prezidentem G. W. Bushem.
I když si Navajové, jako málokterý kmen, uchovali svůj jazyk a do velké míry i autentičnost, v poslední době začali lépe využívat zájmu turistů o jejich historii a kulturu. Vznikají interaktivní muzea, kýče v turistických obchůdcích jsou nahrazovány kvalitními kousky. Provedou vás posvátnými místy nebo s vámi budou pozorovat hvězdy a jejich služby budou „informativní, příjemné a nezapomenutelné“, jak sami inzerují. Na rozloučenou mi Ta s hezkým nosem podává kámen, který v posvátném kaňonu sebrala. „Tady máš, a víš, co se říká? Tenhle kámen ti přinese štěstí po dalších sedm let.“ Průvodci náčelníka Tsosieho, který je také šéfem Vere, hráč na flétnu a významná osoba místní indiánské komunity, mají co dělat. Obchod i cestovní kancelář se hemží turisty, neustále odjíždějí plná auta směrem ke kaňonům. V tom ruchu slyším vedle angličtiny i italštinu, němčinu, bulharštinu… Mezi tím vším se trochu motá asi osmiletý indiánský chlapec. Jeho matka za pokladnou na něj pohlédne a klidným, silným hlasem pronese: „Synu, kde je tvoje místo?“ Chlapec se ani neotočí a pomalu zamíří ven ze dveří, kde stojí na zápraží prázdná židle. K večeru město Page opouštím, projíždím hlavní ulicí kolem průvodcovské agentury náčelníka Tsosieho. Malý indiánský chlapec stále sedí na „své“ židli a nehybně pozoruje okolí.
text Martina Leierová
