Jak vaše láska k umění dozrála k rozhodnutí stát se mecenáškou?
Vždy se říkalo: ševče, drž se kopyta! Medicínou jsem se zabývala dlouho.Po čase jsem chirurgii vyměnila za podnikání ve farmakologii. Do rodinné firmy jsem vstoupila v době, kdy mě potřebovala. Měla jsem tehdy malé děti. Život se mi zúžil na firmu a rodinu, ale umění mě stále zajímalo. Nejen výtvarné, také divadlo, literatura a balet, který jsem kdysi chtěla dělat. Vytvořila jsem si svůj svět, hodně jsem četla… Dnes jsem stále v představenstvu firmy, pořád ji vedu, ale díky tomu, že firma dobře prosperuje, mám volné ruce i pro jiné věci. Znovu jsem se zamilovala do své vlasti a chci jí přispět vším, co jsem se za třicet let života v cizině naučila.
To zní velmi vlastenecky…
Je za tím stesk po vlasti a taky stud, že člověk emigroval a nesdílel osud lidí, které zde zanechal. Vlastenectví přichází se stárnutím, člověk opisuje jakýsi životní kruh, vrací se, odkud vzešel, získává pokoru. Většinu času trávím tady a pracuji. Buduji Muzeum Montanelli, MuMo.“
K výtvarnému umění jste se dostala v Německu?
Do německého světa jsem vtrhla naplno, ovlivnila mě akční sedmdesátá a osmdesátá léta, zajímal mě feminismus, fascinovali němečtí malíři, poznala jsem i nové směry z východního Německa, líbili se mi tenkrát moderní Sigmar Polke, Georg Baselitz, začala jsem sbírat obrazy. Potom jsem pokukovala i po českém umění.
Své mecenášské aktivity jste spojila také s Národním divadlem. Koupila jste i housle pro koncertní mistryni. Jak k tomu došlo?
Dívala jsem se na orchestr, jak hraje, zaujala mě koncertní mistryně. Ptala jsem se, co by potřebovali, řekli – housle… Výběr nástroje byl náročný, volba padla na stoletý nástroj od houslaře Mihály Reményiho. Lucie Švehlová, které byly vzácné housle svěřeny, si je moc pochvaluje, krásně znějí. Chci navázat na tradici, kdy lidé přispívali do sbírky na vybudování Národního divadla… Tak to bude i s oponou.
Co zamýšlíte s oponou?
Nechám ji restaurovat. Opona Národního je i určitým symbolem vlastenectví, lidské sounáležitosti a demokracie.
Žijete se svou sbírku obrazů a skulptur, jak se vyvíjí váš vztah k nim, pohled, vkus?
K některým třeba i ztrácím vztah, k jiným pracím se vracím, bez některých, přehnaně řečeno, nemohu žít. Samozřejmě, že člověk může žít bez movitých věcí, ale mám je ve vnitřním oku, tam zůstávají. Umění mě vždycky utěšovalo, odvádělo od starostí, otvíralo nové cesty.
Čím to, že právě lékaři bývají často náruživí sběratelé umění?
Jistě to není jen výsada lékařů. Ale možná je to tím, že lékař neléčí jen tělo, ale i duši. A umění je jedna z možných cest, jak se lidské duši přiblížit.
Jak vás napadlo rozjet prevenční projekt Ruku na prso?
V mé firmě zaměstnáváme asi dvanáct set žen a těm jsem chtěla umožnit kvalitní preventivní péči. MammaCare je systematická, vědecky vyvinutá metoda hmatového samovyšetření. Vypracovali ji američtí vědci a já jsem se s ní v Americe seznámila. Cílem je naučit ženy anatomii prsu a použít správné vyšetření. V Německu jsem uskutečnila akci v podnicích, ve firmách, v bankách, učili jsme ženy vyšetřovat si prsy. Nejkrásnější reakci jsem zažila při přednáškách v domově důchodců a pro ženy z kostelních sborů. Byly to dámy kolem sedmdesátky a my jsme se obávali, že se budou stydět. Ony však s naprostou samozřejmostí rozepnuly blůzy – a učily se. I tato věková skupina je v ohrožení. Metodu MammaCare bych chtěla učit i v Česku.
Počítáte stejně jako v Německu s celostátní akcí?
Chceme pokrýt co nejvíce míst. Musela jsem se podřídit zdejším podmínkám. Vyhledala jsem radioložku, primářku Miroslavu Skovajsovou, kterou obdivuji. S neobyčejnou vstřícností se nechala vyškolit v metodě MammaCare a teď pečlivě zkoumáme, jak ji v Česku odstartovat, aby to nikoho nepobouřilo, aby to zapadlo do představ gynekologů, radiologů a dalších specialistů.
MuMo – Muzeum Montanelli jste vybudovala ve velmi atraktivní lokalitě, v Nerudově ulici č. 13. Co mu kladete do vínku?
Po celém světě mám kontakty s muzei, kurátory, znalci, jsem v představenstvi Evropského uměleckého fóra v Berlíně. To vše mohu využít, abychom si zde nehráli na svém písečku, abychom ukázali, jak je naše umění důležité v celoevropském kontextu. Nabídneme i zahraničním umělcům, aby se tady představili. Chceme také přispět ke kultivaci malostranské části Prahy, která má nyní velmi komerční charakter. Když jdete Nerudovkou, tak je to samý obchod se suvenýry, to je děsivé. Galerie bude stálá, bude tady i kavárna muzea, místo setkávání umělců i malostranských občanů. Plánujeme dvě mezinárodní výstavy za rok a výstavy českých umělců. Chci představovat nové proudy. Ráda bych se postavila po bok Medy Mládkové, jako malá instituce, další alternativa, kam si člověk v Praze vyrazí za moderním uměním.
Máte úžasnou výhodu, že své muzeum financujete z vlastních prostředků, tudíž má a bude mít váš punc.
To máte pravdu. A dbám na kvalitu, aby mělo mezinárodní odezvu a úroveň.
DrAK je zkratka vašeho jména. Jak dlouho trvalo, než jste vymyslela logo nadace?
Přišlo to okamžitě, je to má e-mailová adresa.
Jak byste zformulova poselství vaší nadace?
Uvědomuji si, že vše spolu nějak souvisí, veškeré duchovní i materiální hodnoty, kultura i zdraví. Chci využít svého času a alespoň něčím smysluplným do tohoto složitého systému přispět.
text ANNA ŠERÝCH
