O dvacet let později oznámil matce, že chce natočit film. Měla z toho nervový otřes. Nechala se sice nakonec přesvědčit, ale nikdy neviděla snímek, který zaplatila (ANDALUSKÝ PES). Sedm let prožil v madridské Rezidenci (kampusu) a uzavřel tam přátelství, jež ho ovlivnila na celý život: se Salvadorem Dalím a Federikem Garcíou Lorkou. Surrealismus byl více než módou, byl zákonem, Luis se družil v Paříži s André Bretonem, Maxem Ernstem a Louisem Aragonem. Vystudoval diplomacii, věnoval se i politice a kulturní službě v řadě zemí; podporoval demokratickou frontu proti Francovi a po jeho vítězství odešel z Francie do USA, kde působil v Muzeu moderního umění v New Yorku, a později se přesunul do Mexika, kde položil základy národní kinematografie, a to jak organizačně, tak svým filmem LOS OLVIDADOS (1950).
Z jeho bohatého soupisu filmů, připravovaných v Mexiku, ale natáčených i ve Francii a Španělsku, připomeňme jen ty nejproslulejší: TO JE ÚSVIT (1956), NAZARIN (1958), VIRIDIANA (1961), ANDĚL ZKÁZY (1962), DENÍK KOMORNÉ (1964), KRÁSKA DNE (1966), MLÉČNÁ DRÁHA (1969), TRISTANA (1970), NENÁPADNÝ PŮVAB BURŽOAZIE (1972), PŘÍZRAK SVOBODY (1974), TAJEMNÝ PŘEDMĚT TOUHY (1977). Buñuel vzpomínal, jak ho herec Francesco Rabal při natáčení NAZARINA seznámil se zajímavým Mexičanem Gustavem Alatristem, jenž se stal jeho producentem a přítelem. Byl to syn pořadatele kohoutích zápasů, obchodník a majitel pozemků i časopisů. Gustavo vlastnil v Mexiku desítky kin a stal se distributorem i režisérem. Rozhodl, že budou točit VIRIDIANU ve Španělsku a Buñuel poprvé tehdy pracoval s F. Reyem a krásnou Silvií Pinal – Alatristovou manželkou. Ta hrála i v dalších dvou Buñuelových mexických filmech: ANDĚL ZKÁZY a ŠIMON NA POUŠTI. Posledně jmenovaný snímek nebyl dokončen, protože Alatriste ho přestal financovat, ale Buñuel malými dotáčkami a střihem dal ději srozumitelnou stavbu a snímek byl uveden navzdory neobvykle krátké metráži 45 minut. Co vedlo Alatristu k zastavení výplat? Náhlá insolventnost? Nebo bulvární články o vztahu režiséra a herečky?
Příběh ze života Šimona Stylity, poustevníka ze 4. století, který strávil čtyřicet let na sloupu v syrské poušti, lákal Buñuela již dávno, dával mu možnost vyjádřit přesvědčení, že mezi člověkem a institucí vznikne vztah, který často vyústí do katastrofy. U Buñuela nešlo jen o církev samu, ale o vrcholné instituce státu: o armádu, soudy ad. Ti, kteří dnes označují Buñuela za „neznaboha a skalního ateistu“, nemají pravdu. O tom svědčí už sama postava Šimona, muže hluboce věřícího a v rámci této víry činícího zázraky (ve filmu navrátí zloději, aby mohl živit svoji rodinu, ruce, které mu byly useknuty), ale kněží jsou zde nazíráni kriticky. Když s Lorkou četli životopisy svatých, smáli se, že poustevníkovy výkaly na sloupu se podobaly vosku na svíci. Ale že vzhledem k listům salátu, jeho postní stravě, by se musely podobat spíše kozím bobkům. Tak tomu je ovšem ve všech Buñuelových filmech, počínaje prvním němým avantgardním snímkem. Buñuel a jeho scenárista Alejandro se vzdálili od legendy o svatém muži, téměř ji parodují, aniž by jí však ubrali na tajemnosti a hrdinovi na důstojnosti. Šimon je pokoušen ďáblem, jenž má podobu krásné ženy (Sylvie Pinal). Závěr filmu dospěl ke zkratce, v níž kráska vyláká poustevníka na sabat, ale cestují letadlem a taneční rej je obvyklým mejdanem s moderními tanci…
Sám Buñuel se paradoxně přiblížil k postavě Šimona, neboť po celý život žil jako vystaven na sloupu uprostřed pouště a byl pokoušen, aby sešel ze své cesty a přidal se k autorům populárních příběhů, aby zapřel svou víru ve svobodné umění a dal přednost sabatu.
text Boris Jachnin
