Býti horníkem
„Václav se vyzná ve věcech, které trvaly miliony let, a věcech, které trvají okamžik. Miliony let, to je geologie, a okamžik, to jsou třeba přívalové deště nebo zemětřesení. Není jen renesanční člověk, ale také buditel, tulák, básník,“ řekl o něm při udílení ceny bratr bývalého prezidenta Ivan Havel, který je ředitelem Centra teoretických studií při UK a AV ČR, kde Cílek několik let pracoval.
Jak se ale přihodí, že kdysi čtrnáctiletý kluk, uprostřed komunistické éry, s rodiči, kteří předpokládají, že syn bude studovat střední i vysokou školu, dostane nápad, že se stane horníkem?
„Právě nedávno jsem o tom přemýšlel,“ dostane se mi vzápětí odpovědi, „a ono tu jde asi o překonávání sama sebe. Ukázal to už jeden fotograf, který fotil v těch nejhorších provozech. A všiml si, že čím je provoz horší, tím silnější vztah k němu mají lidé, kteří tu pracují. Ta věc zraňuje, vy musíte něco překonávat. Musíte se spoléhat na lidi kolem sebe, což z vás vykřeše solidaritu. Tu „první partu“, jak psal Čapek. Zároveň se fyzicky něčeho dotýkáte, není to práce s počítačem. Kdysi dávno jsem cestoval na nákladní lodi a viděl něco podobného u námořníků. Námořník je prý špatný manžel, protože i doma pořád myslí na moře. To mu totiž vtiskne něco, na co se nedá zapomenout. U horníků je to podobné. Jde hodně o ten dotyk a překonávání nebezpečí. A když už jste jednou tisíc metrů pod zemí, zanechá to ve vás něco silného, závažného. Ať už si to uvědomujete nebo ne.“
Svahilsky snadno a rychle?
Václav Cílek mohl mít k půdě, zemi, přírodě i k překonávání obtíží poměrně blízko i proto, že jeho otec – geolog – pracoval u naftových dolů a Václav po absolvování devítiletky v Praze za ním odjel do Tanzanie. Právě tady se asi poprvé seznámil důvěrněji s krajinou, prostorem a divokou přírodou. Ovšem kromě toho i se svahilsko-anglickou školou, kterou začal navštěvovat, aniž by znal alespoň jeden z jazyků. „Bylo to skoro vždy skvělé,“ je slyšet za slovy potutelný smích, „i když zde existovaly tělesné tresty. Každý den jsme se učili devět hodin, ale v sobotu jenom šest. Byl jsem jediný běloch ve škole, a v občanské nauce mi profesor napsal na vysvědčení, že skoro nic neumím.“
Vliv na Václavovu budoucnost měla nejspíš i maminka, která působila na Vysoké škole zemědělské. Přesto, že rodiče synovi hornickou školu zpočátku rozmlouvali, nakonec ji absolvoval, a poté ještě Přírodovědeckou fakultu UK v oboru ložisková geologie.
Cestou dolů až na vrcholek kopce
Dala vám geologie podobně silné prožitky, jako pobyt na šachtě, ptám se, protože chci vědět, kde se objevil v jeho životaběhu příklon k zen-buddhismu. Nejspíš to byla jedna z cest. Téma cesty ostatně v životě Václava Cílka hraje důležitou roli stále. Objevuje se v jeho aktivitách, myšlenkách i knihách.
„Mnoho let jsem se věnoval aktivně speleologii, byl jsem jeskyňářem a hodně o svých zážitcích a poznatcích psal. Jednou jsem přišel do takových skalních měst, a zase jsem měl ten pocit jako v dole – pocit ze silné, masivní skály. Ale dnes, když už jsem si prošel různými údobími, mám spíš touhu sedět na vrcholku nějakého kopce a dívat se do dálky, do krajiny.“
Cesta k východním filosofiím ale začala mnohem dříve. Už na střední hornické škole, kde četl KNIHU PROMĚN neboli I-ŤING, když se v sedmnácti letech začal zabývat jógou a později cvičením aikido. Podle Wikipedie je aikido „japonské umění sebeobrany, založené na myšlence neagresivity. Rozvíjí cvičícího jedince po stránce fyzické i psychické. Název je složen ze tří japonských znaků – ai, ki, do, které mají každý svůj význam. Harmonie, Energie, Cesta“. Dost inspirativní trojice pro dospívajícího kluka.
S humorem vpřed!
Ještě předtím, než se začal pouštět do cest o něco zemitějších, díky kterým mimo jiné napsal kapitoly asi do třiceti knih a nespočet článků, prošel si Václav Cílek o své vůli ještě jednu cestičku, které se mnozí mladí muži spíše vyhýbali – povinnou vojenskou službu. Rozhodl se ji absolvovat, což se mu nakonec „s jistými obtížemi a protekcí“ podařilo v Jihlavě u tankového pluku. Tam byl „vytrénován na prestižní funkci pomocníka kuchaře v mobilní kuchyni“. Odcházel se záznamem ve vojenské knížce: „Odňat status absolventa, nepovyšovat do důstojnické hodnosti.“ A k tomu dodává dál: „Vytříbený smysl pro humor mi neumožnil ani vstup do KSČ, ale já to jako diskriminaci nebral. Ostatně, rodiče v KSČ také nebyli.“
Další roky byly podle Cílka velmi „formativní“. Oženil se, hodně psal, věnoval se aktivně jeskyním, starým dolům, a také rozhovorům s malířem a grafikem Liborem Fárou, básníkem a prozaikem Vladislavem Zadrobílkem, spisovatelem Bohumilem Hrabalem a dalšími. Revoluce v roce 1989 pro něj začala mezi horníky a dělníky, a skončila „když jsem jako zástupce OF byl donucen zpívat na jevišti přeplněného jabloneckého divadla s Karlem Zichem WE SHALL OVERCOME“. Následovala pracovní cesta do Massachusetts a sedm let práce v Centru teoretických studií v Praze, kde byl ve vedení právě Ivan Havel.
text Nikola Ptáčková
V tištěné Xantypě se dočtete více!
