BYTOVÉ DIVADLO
Filmový a divadelní historik Jiří Voráč označuje bytové divadlo Vlasty Chramostové z let sedmdesátých „jako čistý projev disidentské subkultury; jeho protagonisty, aktéry a vesměs i diváky byli disidenti, kterým normalizační režim po roce 1968 znemožnil veřejnou činnost“. Pookupační čistky se nevyhnuly ani divadlům. Umlčeni byli přední dramatici Josef Topol, Václav Havel, Pavel Kohout, František Pavlíček, Milan Uhde a další, také režiséři, za všechny jmenujme Luboše Pistoria, a samozřejmě i někteří herci. Vlasta Chramostová na to vzpomíná ve svých pamětech: „Pořád se něco likvidovalo. Taky pořád někdo. Nesl to těžce (dr. Mráz, který byl na ministerstvu kultury zodpovědný za divadelní čistky – pozn. autora) a nabádal nás k moudrosti. Každý jsme ji projevili po svém.“ Spisovatel a dramatik Pavel Kohout při této příležitosti o herečce napsal: „Avšak rozhodnou–li se pak sloužit svým ideálům tím, že se ani kvůli nim – neboť právě kvůli nim! – nikdy nezpronevěří těžce poznané pravdě, stanou se moci, čím je stromu hryzec. Vlasta Chramostová nepovstala proti císaři. Pouze odmítla chválit jeho neexistující šaty. Nežádala dokonce po nikom, aby se k ní přidal. Jenže právě taková slušnost je voda, která roztáčí mlýny špatného svědomí.“
Tehdy se Chramostová seznamuje s lidmi, kteří se v těch krušných a šedých dobách stanou jejími a Milotovými přáteli. Ale herec tělem i duší potřebuje diváka. A zažívat pocit, že jím je přijímáno to, co mu svým tělem, mimikou a řečí sděluje. A na straně druhé může herec díky obecenstvu na svou roli nahlížet pokaždé jinak. I proto, že se prostřednictvím různých textů může dotknout současnosti a dění ve společnosti. Právě toto umožňovalo bytové divadlo Vlasty Chramostové ve druhé polovině sedmdesátých let. Historik Jiří Voráč přesně vystihl, že jeho motivem byl vzdor, „v němž se slučovala občanská nepoddajnost s uměleckou ambicí“.
PRVNÍ PŘEDSTAVENÍ
Na počátku října 1976 mělo premiéru představení VŠECKY KRÁSY SVĚTA. Dramaturgicky se na něm podílel i další z umlčených – Luboš Pistorius. Vlasta Chramostová při něm předčítala z rozsáhlého prozaického díla Jaroslava Seiferta. O několik týdnů později vznikla Charta 77. Tu podepsala herečka i její manžel Stanislav Milota hned v lednu roku 1977.
V prosinci onoho velmi hektického roku 1977 mělo premiéru další představení: APELPLATZ II., o němž Chramostová později napsala: „APELPLATZ II měl cenu pro tuto chvíli, byl to víc život, slzy a touhy dramatického roku 1977 než umělecký tvar. Skládal se z recitace a monologických scénických textů, které nás oslovovaly. Literární večírek na konci roku 1977, textovou koláž na cyranovské téma ,Bít se pro ANO a pro NE‘, jsem tedy sestavila z nejrůznějších autorů od Sofokla až po zakázané současníky.“ Těmi současníky měla na mysli Ivana Klímu, Alexandra Klimenta, Ludvíka Vaculíka, Václava Havla a další.
Po prohlášení Charty 77 se ataky ze strany komunistického režimu a jeho věrné služky Státní bezpečnosti na signatáře Charty i jejich nejbližší stupňovaly. Pavel Kohout tehdejší dusivou atmosféru popsal v románu-memoárech KDE JE ZAKOPÁN PES. A na konci roku 1977 se rozhodl pro Chramostovou a Pavla Landovského upravit Shakespearova MACBETHA. K nim se navíc jako účinkující přidali i autor hudby Vlastimil Třešňák a Kohoutova dcera Tereza. Pavel Kohout hru PLAY MACBETH dopsal v květnu roku 1978 a premiéru měla již v červenci. Pavel Kosatík v knize FENOMÉN KOHOUT cituje reakci Sergeje Machonina: „Bylo to divadlo jako nezbytí, jako křik po pravdě, jako hráz proti znehodnocení hodnot… Pavel Kohout jako by podstupoval zkoušku řehole a odhazoval všechny lesklé přítěže ze svého života. Režíroval a hrál podstatu věci.“
Reprízy tohoto přestavení se častokrát odehrávaly pod drobnohledem Státní bezpečnosti. Vlasta Chramostová ve svých pamětech vzpomíná na jeden takový nečekaný vpád StB do bytu. Tehdy celé představení svou duchapřítomností zachránil její muž a k perlustraci osob došlo až po jeho skončení. Po některých reprízách následovaly výslechy. A po dalším zákroku StB na konci roku 1978 v bytě Ivana Havla se představení PLAY MACBETH už nehrálo. Naštěstí se Milotovi podařilo představení zachytit na kameru, díky Jiřině Šiklové a zahraničním diplomatům byl záznam převezen do zahraničí a Pavel Kohout zařídil, aby hru v roce 1979 uvedla rakouská televize ORF.
text TOMÁŠ BURSÍK, foto OLDŘICH ŠKÁCHA a ARCHIV VLASTY CHRAMOSTOVÉ
Více se dočtete v tištěné Xantypě!
