Když jsem se narodil, panovala krize, kterou prohlašovali za největší v dosavadních dějinách. K dvacátému výročí pádu komunistické diktatury nás krize opět navštívila, i když méně drasticky – především díky daleko pokročilejšímu sociálnímu systému. Ekonomové nás ujišťují, že už je na ústupu – ekonomové nebývají dobrými proroky a žijí v zajetí svých pouček a vzorců. Nakreslí sinusoidu a tou nám všechno vysvětlí. Poučí nás, že musíme více vyrábět a více vyrábět musíme ani ne proto, že nutně potřebujeme více zboží, ale potřebujeme více nakupovat, protože jinak nebudeme moci více vyrábět. Připomíná mi to jednu zkušenost. Má žena vyhrála v jakési reklamní akci 6000 Kč, tedy přesněji vlněné deky v této ceně. Zato musí přijmout agenta společnosti a umožnit mu, aby u nás v bytě uspořádal reklamní akci nejméně pro šest účastníků, které si manželka pozve. Podivil jsem se: My potřebujeme vlněné deky? Nepotřebujeme, souhlasila žena.
Jenže jsme si zvykli chtít i to, co nepotřebujeme.
Křivka se zdá být věčná a je tedy v každém svém zákrutu optimistická, ukazuje totiž, že po každém propadu následuje vzestup – žádné peklo nám nehrozí. Jenže mě někdy kacířsky napadá, že křivka může být ošidná prostě proto, že vychází ze zkušenosti jen několika století, kdy opravdu po pádu nastupoval vzestup výroby, tedy onoho čarovného HDP (hrubého domácího produktu) a rostl blahobyt. Protože nejsem ekonom, můžu položit docela primitivní otázku: A to bude HDP (tedy blahobyt) růst do nekonečna? Každá hora má svůj vrchol, že ano – čím vyšší a strmější, tím bývá sestup svízelnější.
Kromě krize čekají nás v novém roce také volby. Vlády mohou být dobré, horší a nebo úplně špatné. Předešlé vlády udělaly dost užitečných věcí, a protože se ve vládnutí postupně všichni vystřídali (komunisty k tomu nepustili, vládli tu špatně čtyři desetiletí), nebudu jednotlivé chválit za to, co se za tu dobu zlepšilo, ani hanět za to, co se rozkradlo a co se dále rozkrádá, chci povědět jediné: střídaly se tu především vlády dvou silných stran a podařilo se jim jedno, co považuji za obzvláště hodno pozoru: naši vládci nás nevládnoucí občany zadlužili bilionovým dluhem a neudělali vůbec nic zásadního proto, aby ten dluh dál nerostl. Rozdávali, jak mohli: svým známým a voličům, a kašlali na následky, protože občané je zajímali jen ve chvíli voleb. Všichni víme, co se stane, když naše dluhy narůstají, když narůstají úroky a penále za ně. Následuje bankrot, z něhož není úniku. Zdrcujícím poznáním pro mě v minulých volbách bylo, že se občané bili o třicet korun regulačního poplatku u lékařů a vůbec je nenapadlo zajímat se o sto dvacet tisíc dluhu, jimiž každého z nás (a hlavně naše potomky) leví-praví panovníci až dosud zatížili, a budou v tom pokračovat, dáme-li jim k tomu příležitost.
Velké strany by rády měnily ústavu a hlavně volební zákony tak, aby všechny své menší rivaly, tedy ty poněkud méně zodpovědné za hazardní hospodaření, vyřadily z politické soutěže.
Tvrdím, že nic nepotřebujeme méně, naopak potřebujeme nové politiky, možná i nové strany a hlavně občany, kteří se nedají obluzovat svůdnými hesly, jimiž se zaklínají už dlouho nesvůdní politici.