O kung-fu a tchaj-ťi u nás lidé už povědomí mají, ale když někomu řeknu, že chodím na čchi-kung, nikdo neví, co to je…
Zjednodušeně řečeno je čchi-kung práce s dechem, s vnitřní energií čchi. Podle ní se čchi-kung jmenuje: čchi znamená dech, vnitřní sílu, kung značí práci, umění. Když Číňan řekne čchi, myslí tím vzduch, dech a s ním spojenou vnitřní sílu. Takže čchi-kung je umění zacházení se svým dechem. Tuhle soustavu cvičení, která prouděním energie tělem posiluje duševní i tělesné zdraví, praktikují lidé v Číně po tisíce let.

Je to víc bojové umění, nebo zdravotní cvičení?
Když člověk začne cvičit čchi-kung, pracuje nejdřív s tzv. hrubým tělem, učí se základní pozice, techniku cviků. Čchi-kung je nedílnou součástí umění tchaj-ťi, jeho základem. V této fázi je to především zdravotní cvičení, člověk si srovná záda, získá sílu v nohou, uvolní si horní část těla. Když cvičí pravidelně a déle, dostává se pozvolna do jemnějších sfér cvičení a začne klást větší důraz na dýchání, což má pozitivní dopad na zdraví, ale začne také pracovat s myslí, rozvíjet duchovní sféru. Zprvu se člověk učí, jak správně stát a jak se pohybovat, a zpočátku je pro něj ten pohyb nepřirozený, mysl je soustředěná jen na něj. Potřebuje cvičit tak dlouho, až se procvičí k přirozenému pohybu, který už může dělat automaticky, takže mysl se může soustředit na dech. Bohužel hodně lidí přestane cvičit, ještě než se dostane do téhle úrovně, protože jsou netrpěliví.

Čili postupně se prohlubuje dech, posilují nohy, rovná se páteř…
A tělo se vyrovnává, vrací se jakoby zpátky do své přirozené podoby. Není přirozené, že sedíme spoustu hodin třeba u počítače. Když sedíte stále v jedné pozici, mozek pracuje a krev i dech jsou spíš v horní části těla. Spodní část těla je jako umrtvená, a tam patří i břicho s vnitřními orgány. A je to stojatá hladina, mohou tam začít vznikat problémy. Čchi-kung to obrátí, krev při něm musí do nohou, vzduch musí do břicha a horní část těla se musí uvolnit a klesnout dolů. Čili učíme se dýchat do břicha, prohlubovat dech. Po celodenním shonu a stresu, kdy vám při sezení tuhnou záda a slábnou nohy, je čchi-kung ideálním nástrojem k uvolnění těla a zklidnění mysli. V tom vidím velkou aktuálnost a přínos čchi-kungu.

Souvisí cvičení čchi-kung se stravou? Je nutné přizpůsobovat mu jídelníček?
Když se mého Mistra v Evropě ptají, co jíst, říká: „To je váš problém, vy tady máte víc jídla, než jste schopni sníst, tak se musíte učit jíst to, co je správné. U nás na vesnici se vždycky jedlo to, co se v té chvíli vypěstovalo.“ Což dnes pro vyspělou civilizaci představuje ty nejpřísnější vegetariánské zásady. A dokonce i v současnosti, když přijedete do Číny v období buráků, jedí se buráky, když je období fazolí, tak se jedí nudle z fazolové mouky… A jí se to třeba měsíc dokola. Cvičení se stravou určitě souvisí, dnes už víme, že cukr, bílá mouka atd. zatěžují, umrtvují tělo. Já sám jsem léta vegetarián a vyhovuje mi to, ale nikomu to nenutím. Můj učitel vegetarián není, jí ovšem střídmě a maso jen výjimečně. Čchi-kung pochází z taoistické filozofie a jeden ze základních principů taoismu je vegetariánství. Taoisti žili často velmi skromně, v klášterech jedli jednou denně, snažili se žít, jak říkali, z větru a rosy. Což znamenalo ze slin a z dechu. Pro ně měl čchi-kung velký smysl, protože byli schopni efektivněji využít energii ze vzduchu.

Bojová umění jsou vaší životní náplní. Máte ještě nějaké jiné povolání?
Předtím jsem pracoval v neziskovém sektoru jako lektor. Vždycky jsem rád pracoval s lidmi, těšilo mě to. Ale cítil jsem, že bych se rád posunul někam dál. Bojovým uměním jsem se jako koníčku věnoval již od mládí a tchaj-ťi mi bylo nejbližší. Mít svoji školu byl vlastně takový můj sen. A tak jsem v roce 2000 s finanční pomocí svého kamaráda založil Taiji Akademii. A začal úplně od nuly. Strašně mě to bavilo, i když to znamenalo bezesné noci plné práce. To mi bylo třicet, to je vhodná doba k životní změně…

Jezdíte do Číny, naučil jste se čínsky, pořádáte tam se svými žáky zájezdy, cvičíte v parcích… Je to v Číně rozšířené cvičení?
Velice, asi jako u nás fotbal. Když přijdete v pět šest hodin ráno do jakéhokoliv parku v Pekingu, máte pocit, že je tam nějaký festival. Všechny chodníky, trávníky jsou plné cvičících lidí. Každý si tam vytváří svůj vlastní prostor, přináší si svou hudbu nebo namluvené pokyny ke cvičení. A čínština… ta moje je dobrá jen k tomu, abych se domluvil. Když jsem začínal cvičit v Praze, trávil jsem díky své první čínské učitelce tchaj-ťi, Zhai Hua, dost času v čínské komunitě, kde se mluvilo jen čínsky. Proseděl jsem tam hodiny, ničemu jsem nerozuměl, až jsem začal rozeznávat jednotlivá slova, ze změti tónů se vynořil jazyk. Předtím jsem si myslel, že bych se čínsky nikdy nenaučil, byl jsem prostě hozený do vody.

Co vás na Číně nejvíc překvapilo?
Já měl o Číně takovou dětskou představu, zdeformovanou filmy a knihami, a když jsem tam přijel poprvé, velice mě zklamala. Můj pohled se změnil až při dalších návštěvách, najednou se mi objevila v jiné podobě. Co mě překvapilo? Třeba obrovská propast mezi chudými lidmi, lidmi podobné úrovně, jako je naše, a bohatými. Čínská ctižádost, snaha uspět. Jako by ji v sobě měli Číňané zakódovanou. Taky jsou velcí nacionalisti, jejich země je pro ně vším, vládne tam obrovská poslušnost vůči vládě. Jinak jsou svobodomyslní. Třeba v těch parcích – každý si tam dělá, co chce, a nikomu to nevadí. Někdo zpívá nahlas operu, jiný venčí ptáky nebo cvrčky v kleci. Když přijedete do Číny jako cizinec neznalý jazyka, navíc ve skupině, setkáte se spíš s odtažitostí a strachem. Jakmile s Číňany navážete kontakt, projeví vám velké přátelství, zvláště na vesnici. A když mluvíte jejich jazykem, jsou velice pohostinní. Vůbec jsou vřelejší a otevřenější než Evropané. A jsou takoví i sami vůči sobě.

text JAROSLAVA JISKROVÁ, foto ARCHIV RADKA KOLÁŘE

V tištěné Xantypě se dočtete více!