LASKAVÁ ŽENA
Ottilie Kafková, které její blízcí od dětství říkali Ottla, vynikala ušlechtilými vlastnostmi: ve vztahu k lidem byla upřímná, každému říkala do očí, co si myslí, a byla obdařena sociálním cítěním. Jako jediná z rodiny dokázala vzdorovat otcově despotismu, což se projevilo i tím, že se emancipovala a prosadila si, že se provdá za manžela nežidovského původu.
Zamilovala se do Josefa Davida a kvůli němu se naučila česky. Když narukoval do první světové války, psala mu krásné dopisy. Protože do vojenského oblékli i švagra, nastěhovala se jako nová správcová do jeho statku v Siřemi. V té době jí bylo blízké sionistické učení, uvažovala, že by se vystěhovala do Palestiny, proto toužila zdokonalit se v zemědělských pracích. Na osm měsíců tam za ní přijel i bratr Franz, kterého prý několikapatrová sýpka vypínající se na horizontu údajně inspirovala k napsání ZÁMKU. Tehdy spisovatel onemocněl tuberkulózou plic.
„Doktoři ho později nutili jíst maso, ale on, protože byl zapřisáhlý vegetarián, odmítal,“ vzpomíná na rodinnou historii Věra Saudková. „Maminka mu slíbila, že když bude jíst v sanatoriích maso, po tu dobu ona bude za něho držet jeho vegetariánství. A maso pak nejedla ani později, i když byla velký jedlík a často na něj měla velkou chuť.“
Mladá Ottla nemohla dál studovat, pomáhala otci v jeho obchodě, který byl na Staroměstském náměstí, kousek od jejich bytu. V době polední přestávky chodívala odpočívat do Chotkových sadů. „Do Chotkových sadů rád chodíval i dědeček Kafka. Později, když už byl vážně nemocný, se tam nechával vozit na vozíčku. V natažené a otevřené dlani míval nasekané oříšky a jimi krmil ptáčky,“ doplňuje paní Saudková.
Ottla si pronajala malý domeček ve Zlaté uličce na Hradčanech, snad proto, aby se tam mohla scházet s nastávajícím manželem. Pak ho ale ochotně přenechala bratru Franzovi, který tam v klidu mohl psát. V jednom z dopisů Josefu Davidovi se svěřila: „Včerejší večer byl velmi pěkný. Do půl sedmé jsem byla v domečku sama. Pak přišel Franz, přinesla jsem ze sklepa uhlí, svítil mi dolů. Zůstala jsem chvíli s ním a měla jsem ho tak ráda, že se mě spolu s tímto pocitem zmocnilo nepopsatelné štěstí. Když pak zavíral dveře, musel vystrčit hlavu a podívat se na oblohu, která s hvězdami nad uličkou je to nejlepší, co člověk vůbec může vidět.“
Nemůže nás překvapit, jak obdivně se vyjádřil Franz Kafka o své nejmladší sestře: „Ottla se mi občas jeví v dálce jako matka, jakou jsem ji chtěl: čistá, pravdivá, čestná, důsledná, pokora a pýcha, citlivost a distance, oddanost a samostatnost, plachost a odvaha v neklamné rovnováze.“
„Maminka byla velmi oblíbená,“ vzpomíná paní Saudková. „Pomáhala opuštěným a chudým lidem, brala je k nám domů, aby se mohli alespoň pořádně najíst. Mezi nimi bylo hodně Židů, kteří utekli do Prahy před Hitlerem. Maminka pomohla každému, komu mohla. Každému. A určitě se tak chovala i v tom Terezíně.“

TRAGICKÝ OSUD
Když začaly platit i na území protektorátu takzvané norimberské zákony, postihující židovské spoluobčany, manželé Davidovi se odloučili, řečeno tehdejší terminologií; snad proto, že matka chtěla uchránit obě dcery. V rodině však rozluku jejímu manželovi zazlívali, neboť se domnívali, že si tím bránil kariéru dobře postaveného úředníka.
„S maminkou jsme doprovázely do transportů její obě sestry,“ pokračuje Věra Saudková. „Několikrát jsme jim mohly poslat dvoukilový balíček, jednou dokonce mohl mít kil pět, ale nikdy jsme se nedozvěděly, jestli je tety opravdu dostaly.
Jednoho dne doručili i mamince lístek, že se má dostavit do Veletržního paláce, kde bylo seřadiště deportovaných Židů. Už v pět hodin ráno. Může mít padesátikilový balík, ale nesmí jet tramvají. Doprovodily jsme ji se sestrou Helenkou a dlouho jsme pak ještě stály před vraty, která se za ní zavřela. Domů jsme nešly. Helenku, která ještě nebyla plnoletá, si tatínek soudně vymohl.“
Po příchodu do Terezína se přihlásila Ottla Davidová do dětského útulku, kde se starala o malé sirotky. Z Polska přivezli po nějaké době skupinu více než tisíce židovských dětí z Polska. Byly v žalostném fyzickém, ale také psychickém stavu, neboť v jejich přítomnosti jim Němci zastřelili rodiče. Tato skupina byla v Terezíně izolována, šeptalo se, že děti mají být poslány do Palestiny, výměnou za zajaté německé důstojníky. Děti se dlouho bránily jít pod sprchy, protože se obávaly, že budou usmrceny plynem. Opět se jako opatrovnice přihlásila Ottla Davidová. Mezi ostatními vynikala svou vlídností a starostlivostí. Vždy si dokázala zajistit, že měla čisté oblečení, spoluvězeňkyně tvrdily, že si snad v Terezíně dokázala sehnat i škrob, aby byla v bílé zástěře upravenější. To pochopitelně příznivě působilo na děti, kterým teta Ottla alespoň částečně nahradila rodiče.
Ottla Davidová se v Terezíně zúčastnila vzpomínkového večera, který se konal u příležitosti šedesátého výročí narození jejího bratra Franze Kafky. Vždy věřila v jeho spisovatelský talent, podporovala jeho snažení a teď, těsně před vlastní smrtí, se mohla přesvědčit, že bratr opravdu získal jako spisovatel určitou popularitu.
Pak náhle přišel rozkaz k evakuaci polských dětí a jejich opatrovníků. Celý transport byl okamžitě po příjezdu do Osvětimi nahnán do plynové komory.
Paní Saudková vzpomíná: „Dokud maminka byla v Terezíně, tak jsme občas, ale velice málokdy, směly dostat se sestrou Helenkou od ní dopis. Vždy byl takový úřední, protože ho cenzurovali: ‚Myslím na vás, mám radost, že sluníčko svítí, Vaše máma.‘
Jednoho dne zazvonil u nás v bytě hezký a urostlý muž. Ještě mladý. Myslím, že měl na sobě četnickou uniformu. Předal nám od maminky z Terezína dopis. Byly jsme se setrou moc šťastné, nabízely jsme kávu, víno, chtěly jsme mu zaplatit, ale nic si nevzal a odešel. Konečně jsme si mohly přečíst, co maminka dělá a jaké to tam je. Vůbec si ale nestěžovala, že by měla starosti, nebo jak je to pro ni těžké. Dovedete si představit, když milující maminka píše dětem. Mladý četník přišel ještě několikrát. Vždycky jsme ho nedočkavě vyhlížely. ‚Můžeme mámě něco poslat?‘ – ‚Ne, to nejde. Ani dopis nemůžu vzít.‘ Jednou jsem se ho ptala, jestli by nechtěl alespoň housku s máslem? Kývnul, že jo. Tak jsme mu ji dali s Helenkou do kapsy. Ani nevím, jak se jmenoval.
Po válce jsme doufaly, že se maminka vrátí. Jedna z nás chodila na hlavní nádraží, kam několikrát denně, ne podle jízdního řádu, přijížděly vlaky a přivážely lidi, kteří přežili koncentráky. Hledaly jsme, jestli mezi těmi otrhanými, vyhublými a vyholenými přízraky, kdy nebylo poznat, jestli je to muž nebo žena, není také naše maminka. Nebyla. Druhá z nás seděla doma u dveří, v ruce maminčiny šaty a boty. Utěšovaly jsme se, že třeba někde bloudí, pomatená z toho utrpení, a neví, chudinka, ani jak se jmenuje. A třeba se rozpomene a přijde. Ale maminka už se nevrátila.“