Jistě to souvisí s rodovou tradicí. Rod Hrdinů z maminčiny strany a Lapčíků z tatínkovy strany je v této obci doložen už v době pobělohorské. To místo je pro ni určující. Vyrostla uprostřed dědiny, naproti hospodě, v typickém selském stavení. Ze všech stran viděla projevy tradičního života. Jako dítě do sebe nasávala to, co bylo stejné po staletí. Život spojený s přírodou, závislý na přízni či nepřízni počasí, v blízkosti zvířat a Boha.
V útlém dětství se o ni hodně starali prarodiče. Uvázaná babičce na zádech sledovala každou její činnost a poslouchala její hlas, protože babička si neustále zpívala. Dědu slyšela zpívat také často, především z protější hospody. Tehdy bylo běžné, že se v hospodě zpívalo. Vztahy rodičů a prarodičů byly nesmírně soudržné, pomáhali si, byli na sebe vzájemně odkázáni. Když dědeček onemocněl, viděla, jak se rodina o něj starala až do konce jeho dnů. I ona se snažila pomáhat, třeba nosila dřevo do kachlového sporáku. Už jako malá viděla konec života zblízka. Umíralo se doma. Rozloučení bylo intimní a často probíhalo nejen v kruhu rodiny, ale mnohdy i celé vesnice. Když dědeček zemřel, byla v první třídě. Celý život jezdil jako hospodář s koňmi, ale v závěru života už koně neměl. Pro rodinu však bylo nepředstavitelné, že by ho na poslední cestě koně nevyprovázeli. A tak rodiče a její kmotr hledali po celém kraji povoz, až ho sehnali. Navždy jí to zůstalo v paměti. Dědeček byl velkou postavou jejího života. Bral ji s sebou i do hospody, byla hodná, dostala sodovku a poslouchala, co si dospělí povídají a jak zpívají. Byla obklopena dospělými lidmi. Musela se vyrovnat i s prázdnem, které po jejich odchodu zůstalo. Babička přežila dědečka o mnoho let a stala se jí vzorem. Maminka dokonce tvrdí, že mnohé znaky své povahy podědila Zuzana po babičce. Chodila s ní do kostela, místo k oltáři se otáčela dozadu na varhany, babička ji vždycky plácla po ruce: „Tam je oltář!“ Učila ji, aby byla hodná a pracovitá. V té práci jí však vždy zároveň pomáhala. U řádových sester v klášteře se babička naučila řadu netradičních textilních technik a Zuzana se je zase naučila od ní. Stejně jako spoustu věcí týkajících se rodinných a obřadních zvyků či krojů. Babička byla přísná, rázná a laskavá.
Tatínek pocházel z protějšího domu přes cestu. Bylo zajímavé porovnat rozdíl obou rodin. Zatímco jedna byla tradiční, měla hospodářství, tatínkův otec, který ale zemřel, když jeho synovi bylo dvanácti let, byl „baťovec“. Tatínkova rodina pro ni ztělesňovala vykročení k novému životu, který se od tradic odpoutával. Zažila jen babičku a silně vnímala, že druhý dědeček chybí. Tatínek prožíval velice těžce každé Vánoce, protože právě v tomto čase ztratil svého otce. Ta vzpomínka na něj působila nesmírně bolestně a nikdy se jí nezbavil. Je introvert a dodnes o své ztrátě nedokáže hovořit.
Zuzana byla vymodlené dítě. Rodiče na ni čekali sedm let, což zřejmě ovlivnilo její pozdější výchovu. Měla téměř všechno zakázané, nikam nesměla, protože rodiče se o ni strašně báli. A tak hodně času trávili společně, protože ji všude brali s sebou. Bylo to hezké.
Maminka s tatínkem se spolu znali od dětství. Bydleli naproti sobě a jejich láska vzešla z běžného života. Jsou spolu navždy.
„Když naše slova naleznou domov, zažíváme šťastnou hodinu,“ říkala svým hostům v Českém rozhlase neděli co neděli Zuzana Maléřová. Nyní se na stránkách Xantypy k těmto ztišeným setkáním vrací. Aby zachytila, co mizí a co zůstává.
Více se dočtete v tištěné Xantypě!
