Spis de Beauvoirové sice nehýří humorem, jak se snaží úzkostlivě vysvětlovat pozici ženy z hlediska patriarchálního. V kontextu patriarchální filosofie je filosofka nucena brát se vážně, aby byla brána na vědomí. Byla to taky svobodná volba myslitelky, která, ač viditelně většího intelektuálního kalibru, se úpěnlivě snažila udržet si svou zaručenou druhou pozici v tandemu se Sartrem, jenž se proslavil takovýmito klenoty: „Bytí je. Bytí je v-sobě. Bytí je, co je.“
Nebo: „Moje myšlenky jsou já: proto nemohu přestat myslet. Jsem, protože myslím, že nemohu nemyslet.“
Nebo: „Jsme, co jednou přestaneme být a co už začínáme být. Žijeme svoji smrt, ne umíráme svůj život.“
Představme si, že by se s takovýmito objevnými moudrostmi hlásila o první místo mezi filosofy ženská.
Sartrův smysl pro hravost ostatně spočíval v tom, že z hledání absolutní svobody a odpovědnosti vyrostl v prosovětského komunistu a nakonec v maoistu. Že zůstal jen „souputníkem“ a nikdy se nestal členem, bylo jen díky tomu, že se bral vážně jako spisovatel, který „musí vždy zůstat svůj a nikdy si nenechávat svázat žádnou ideologií a organizací“. To proto prý, že „literatura je buď všecko, nebo nestojí nikomu za hodinu námahy“.
Tomu by nedokázala žádná ženská konkurovat.
Vedle de Beauvoir, která osvobozuje ženu filosofií bez humoru, nezávisle na ní a ve stejnou dobu (první polovina 20. století) se osvobozování ujímá i několik anglosaských spisovatelek – bez filosofie, ale s humorem.
Anglická spisovatelka Virginia Woolf nad tím mávne rukou a smysl ženské existence shrnuje do objevu, že „ženy vždy celá tato staletí sloužily jako zrcadla mající zázračnou a lahodnou moc odrážet mužovu postavu v dvojnásobné nadživotní velikosti“.
Slovy „ta velká a téměř jediná výhoda ženství je možnost vždycky předstírat, že jsme hloupější než jsme, aniž by to někoho překvapilo“, se osvobozuje Angličanka Freya Stark, která se narodila ve Francii, zemřela v Itálii, a celý svůj život procestovala a prožila psaním cestopisů.
„Muži nemají u žen rádi noblesu, nejspíš proto, že na ni chtějí mít copyrigt – pokud se v jejich vztahu s ženami nějaká noblesa najde,“ hájila si důstojnost ženství americká scenáristka Dorothy Parker.
„Nikdy jsem nepřišla na to, co přesně feminismus je, ale lidé mě nazývají feministkou, kdykoli vyslovím nějaký pocit, který mě odlišuje od rohožky nebo prostitutky,“ bránívala se anglická spisovatelka Rebecca West. A dodávala: „Jediný rozdíl mezi muži a ženami je, že muži jsou blázni a ženy jsou pitomci.“
A anglická politička amerického původu a amerického vtipu Lady Nacy Astor navrhovala, že „ženy musí svět udělat bezpečný pro muže, kteří jej udělali zatraceně nebezpečný pro ženy“.
Simone de Beauvoir ale svou sebevážnou studií pootevřela ženskému humoru k návratu dveře, které po anglickém překladu jejího spisu vyrazily dokořán anglosaské intelektuálky v proslulé „druhé vlně feminismu“ (též zvané „Women’s Liberation“) v 60. a 70. letech. Ta už se vyznačovala menší sebelítostí, větší razantností a břitkým humorem, jemuž laťku nastavila australská profesorka Germain Greer: „Žena, která se chce vyrovnat mužům, postrádá ambice.“
Americká komička Elayne Boosler: „Když na ženské přijde depka, jedí nebo nakupují. Když přijde depka na chlapy, přepadnou cizí zemi.“
Americká novinářka Gloria Steinem: „Žena čtoucí Playboye si připadá jako Žid čtoucí nacistickou příručku.“
Americká psycholožka Mina Antrim: „Muž dokáže ženě prominout všechno, kromě toho, když je vtipnější než on.“
A protože to před námi dosud nikdo neudělal a je už nejvyšší čas, než nás zaplaví a ženy zase umlčí další celosvětový útok bezhumorného despotismu dalšího maskulinního boha, my si v dalších dílech budeme sestavovat malou studii feministického humoru. To i přesto, že slovy jedné z feministek nejrazatnějších, Glorie Steinem, „to hlavní, co Women’s Liberation vybojovala, je právo dělit se o útratu“. A přes pohrdání, které feminismu adresovala jedna z nejúspěšnějších žen minulého století, vládkyně a velitelka mnoha hodně tvrdých chlapů, Golda Meir: „Women’s Liberation je hromada nesmyslů. Diskriminováni jsou přece muži. Nemohou rodit děti a nikdo s tím nic nedělá.“