Problematika týraných, zneužívaných a zanedbávaných dětí není rozhodně odrazem situace v současné společnosti. Je to jev, který vždy existoval ve všech zemích, ale patřil mezi tabuizovaná témata. Za bývalého režimu se v České republice o této problematice nehovořilo proto, že byla v rozporu se socialistickou ideologií. Ostatně definice zneužívání syndromu CAN (Child Abuse and Neglect) se objevila až v osmdesátých letech minulého století a komerční zneužívání dětí, které zahrnuje dětskou prostituci, pornografii a obchod s dětmi dokonce až v letech devadesátých. V České republice se problematikou týraných, zneužívaných a zanedbávaných dětí zabývají tři neziskové organizace – Fond ohrožených dětí, Dětské krizové centrum a Nadace Naše dítě.
Osobní zkušenost
Zuzana Baudyšová je zakladatelkou a ředitelkou Nadace Naše dítě a Sdružení Linka bezpečí dětí a mládeže, dlouholetou členkou Výboru pro práva dětí Rady vlády ČR pro lidská práva a členkou představenstva Evropské federace pro pohřešované a komerčně zneužívané děti. Před revolucí pracovala dlouhá léta v bankovním sektoru, kde zastávala významnou pozici. Počátkem října 1993 založila neziskovou organizaci Nadace Naše dítě, jejímž posláním je pomáhat dětem, které se ocitly v krizi a obtížných životních situacích. O rok později založila Sdružení Linka bezpečí a mládeže, která provozuje Linku bezpečí pro děti. V roce 2004 rozšířila Nadace Naše dítě škálu svých činností nejenom na pomoc týraným, zneužívaným, ale i handicapovaným a opuštěným dětem.
Důvody, proč dala dobře zavedená bankovní úřednice před významnými pozicemi nebo podnikáním přednost dětem, které neměly a nemají to štěstí prožít klidné dětství, sama vysvětluje: „Už jako malé holce mi vadilo, když silnější ubližoval slabšímu. Dokonce jsem nejednou před kluky fyzicky bránila slabšího spolužáka. Přestože jsem vyrůstala v úplné rodině, kde o štěstí, lásku a porozumění nebyla nouze, v šestnácti jsem prožila trauma. Bydleli jsme společně s matkou mého otce, která mou maminku neměla ráda. Často jí vyčítala, že přišla do rodiny s tzv. „holým zadkem“. Tatínek se maminky zastat neuměl. Když maminka vážně onemocněla, začal k nám dojíždět její bratr, který působil jako všeobecný lékař v severních Čechách a přál si sledovat léčbu své sestry. Byl to svérázný člověk, který chtěl odhalit příčiny rakoviny. Po dobu svého pobytu v Praze bydlel u nás a začal mi vyznávat lásku. Pak přišly doteky, líbání, dokonce mě chtěl i vyšetřit pod záminkou, zdali jsem nebyla zneužita. Nemělo to logiku, nebyl gynekolog. V té době jsem věděla, že existují různě deviace, přestože v padesátých a šedesátých letech se o těchto záležitostech ani nepsalo, ani nehovořilo. Vyrůstala jsem v centru Prahy a v pauzách mezi střídavým vyučováním jsme si chodili hrát na Žofín. Nebývalo tam mnoho lidí a často jsme měli smůlu na exhibicionistu, který se před námi dětmi odhaloval. Mluvila jsem o tom se svou maminkou a ta se mi snažila problematiku deviantních lidí objasnit. Bylo jasné, že strýcovo konání není zcela v pořádku. Bála jsem se ho a začala se mu vyhýbat. Byl to mohutný muž a těžko bych se mu bývala ubránila. K sexuálnímu zneužití díky Bohu nedošlo, ale pocit strachu a bezmoci, který jsem tehdy cítila, nikdy nezapomenu. Rodičům jsem nic neřekla, protože jsem mámě nechtěla přidělávat starost a bála jsem se skandálu v rodině. Chtěla jsem být statečná a vyřešit vše sama. K tatínkovi jsem neměla dostatečnou důvěru, abych mu takové věci sdělila. V té době jsem se o celé záležitosti styděla mluvit, ale po mnoha letech jsem se svěřila manželovi. Tato nepříjemná zkušenost byla asi jedním z důvodů, proč jsem Nadaci Naše dítě založila. Naším cílem je co nejlépe pomáhat týraným, zneužívaným a zanedbávaným dětem a snažit se týrání dětí v rámci možnosti zamezit. Můj děda byl výborný právník, magistrátní rada, takže spravedlnost mám „pod kůží“ asi po něm. Jen lituji, že jsem nevystudovala právnickou fakultu, protože znalost paragrafů a rychlejší orientace v justici a legislativě by mi velice pomáhala. Možná v příštím životě…“
Linka bezpečí a právní pomoci
Deset let se paní Baudyšová s týmy nadace a linky bezpečí starala, aby se děti se svými starostmi mohli svěřit Lince bezpečí, kde jim vyškolený a v oboru zkušený konzultant nejenom naslouchá, ale zároveň i pomáhá najít optimální řešení. U dospělých se pracovníci nadace snaží prolomit lhostejnost k problematice týraných dětí prostřednictvím různých kampaní, jakými byly například „Červené nosy“, „Dejme týrání dětí červenou kartu“ nebo „Stop násilí na dětech“.
„V současné době startujeme novou kampaň „Pozitivní rodičovství“, jejímž cílem je snížení počtu týraných a zneužívaných. Podle našeho názoru je totiž nejlepší prevencí poučené dítě a poučený občan. Je to běh na dlouhou trať, ale určitě to dává smysl. Statistiky týraných a zneužívaných dětí zachycují sice pouze vrcholek ledovce, ale přesto jasně vykazují, že v této oblasti bohužel dochází k nárůstu. Je třeba udělat maximum, aby týraných a zneužívaných dětí spíše ubývalo, nežli naopak. Jsem ráda, že nastalo určité období otevřenosti a že se o těchto smutných jevech hovoří. Je třeba, aby lidé věděli, že nejde o science fiction, ale o velmi smutnou realitu,“ dodává paní Baudyšová.
Na Nadaci Naše dítě se obracejí děti a dospělí. Děti se obracejí na Linku bezpečí od chvíle, kdy jsou schopny vytočit její číslo. Nejčastěji volají teenageři, tedy věková kategorie od 11 do 18 let. Dospělí se na nadaci obracejí o radu buď po telefonu, dopisem nebo prostřednictvím e-mailu.
„Telefonátů máme čím dál více. Myslím si, že je to dáno tím, že se o nás více mluví a pro lidi je příjemnější obrátit se na nestátní organizaci, nežli na státní zastupitelství nebo na policii. Sama si nedovedu představit, že bych se jako běžný občan obrátila na tyto orgány. Už vidím, jak si mě tam přehodí pět úředníků a vše se nakonec ‚zamete pod koberec‘. Někteří lidé nám občas zazvoní na zvonek nadace. Pokud jde o nouzi nejvyšší, snažíme se pomoci, ale jinak přijímáme pouze telefonicky objednané klienty.
Před třemi lety jsme uvedli do provozu Linku právní pomoci ve spolupráci s Českou advokátní komorou. Advokáti naslouchají klientům každou středu mezi 10. až 18. hodinou a slouží bez nároku na odměnu. Je možno si domluvit i osobní schůzku s advokátem. Advokáti odpovídají všem, kteří potřebují radu v oblasti rodinného či trestního práva a ochrany dítěte, přičemž nikdo nemusí vystupovat z anonymity.“
Oznamovatel informace o týrání či zneužití dítěte se často obává msty ze strany příslušné rodiny. V takových případech požádá nadace o zaslání informace, kde a jak se smutná záležitost odehrává, dopisem či mailem. Po obdržení zprávy se obrátíme na Oddělení péče o dítě s prosbou, zda by popsaná situace mohla být ověřena kontrolní návštěvou v rodině. Většinou dostáváme zpětnou vazbu. Ideální samozřejmě je, když se zpráva oznamovatele nepotvrdí a dítě je v pořádku.
„Pokud se však zpráva zakládá na pravdě, tak konají státní orgány, Oddělení péče o dítě, policie České republiky a eventuálně justice. Pokud se potvrdí, že dítěti bylo hrubě ublíženo, může být rodině i odebráno. Pak nastává otázka, zdali bude dítě svěřeno do péče dalších členů rodiny, nebo předáno do ústavní péče. Začne se rozvíjet smutný příběh, protože dítěti je sice od týrání pomoženo, ale je odloučeno od svých rodičů, které, ač je trýznili, má stále rádo. Bohužel se také stává, že prostřednictvím fiktivního udání o týrání dítěte dochází k vyřizování sousedských pří. Když jsem to zjistila poprvé, byla jsem v šoku. Nechápala jsem, jak si někdo může vyřizovat účty přes děti,“ dodává Zuzana Baudyšová.
text Jaroslava Gregorová
V tištěné Xantypě se dočtete více!
