Když jste před dvaceti lety přišla do Prahy se svým prvním manželem, který tady začal studovat FAMU, prý už jste věděla, že chcete být herečkou. Měla jste jasnou představu?
Neměla, ale po hraní jsem toužila odmalička. Chtěla jsem být baletkou, operní pěvkyní, herečkou, jeviště mě vždycky přitahovalo, protože to je prostor, kde mohu prožívat příběhy jiných. Vždycky to pro mě byla doslova magie, jiná dimenze, odlišná od té všední, a to mě fascinovalo.
Jakou roli v životě připisujete náhodě?
Jsem přesvědčená, že náhody neexistují, vše je touha a hlas srdce, a když se necháš vést, tak tě vždycky přivedou někam, kde se ve správnou chvíli setkáš se správným člověkem.
Pro vás jedním z takových nejspíš bylo setkání s Jaroslavem Duškem…
Ano, naprosto. Já jsem původně vůbec nevěděla, co dělá za divadlo a co znamená jako pedagog na Konzervatoři Jaroslava Ježka, ale to, co přednášel, nebo jak probíral hru, mě hodně oslovilo a velice jsem tomu rozuměla. Navíc mi byl velmi blízký jeho způsob improvizace. Do té doby jsem například vůbec netušila, že pro ni mám smysl a zjistila jsem, že mě nesmírně baví autorský přístup k hraní, zkoumání různých postav s nadsázkou, s humorem. Paradoxně jsem si na začátku představovala, jak budu klasickou činoherní herečkou, která bude hrát v Národním divadle velké heroiny. Tu tragickou složku v sobě totiž mám, ale moje cesta nakonec vedla úplně jinam, a když se dnes dívám zpátky, bylo to správně, tak to prostě mělo být.
Jestliže jste původně toužila hrát klasické role, opírající se o velké „klády“ textu, nebála jste se, že vám pak tahle berlička v improvizacích bude chybět? Necítila jste se najednou zranitelnější?
Není to tak, že bych dávala přednost improvizaci, to spíš autorskému přístupu. Ráda se učím texty, odmalička jsem recitovala, přednášela, učila se nazpaměť. Moc mě to bavilo. Jako holčička jsem se učila celé monology ze Shakespeara, uměla jsem LADY MACBETH a sama pro sebe jsem si ji doma hrála. Baví mě zkoumat postavu, kterou představuju, to je podle mě ten autorský přístup, a pak je vlastně jedno, jestli jde o improvizaci nebo pevný text. Co mě ale naprosto nebaví, je rutina, stereotyp, před tím prchám, proto netoužím po stálém angažmá. Pro mě je důležité s kým pracuju, s kým hraju, kdo je režisér. Musí to být člověk, s nímž jsem stejně naladěná po stránce divadelní a který hledá nějaký širší přesah.
Divadlo je pro vás způsob života?
Ano, tvůrčím způsobem se dá třeba i uklízet. Tuhle dovednost si teď hodně trénuju a mým cílem je, aby mě to bavilo.
To by si jistě ráda osvojila spousta žen…
Ale já neříkám, že mi to jde, jen jsem si to dala za úkol. Řekla jsem si, že i domácí práce nejsou nic jiného než stát na jevišti. V podstatě je to úplně totéž, jde o soustředění na to dělat pořádně jednu věc a ne deset najednou. Protože jsem vnitřně vážně založená, jsem v podstatě tragický člověk, všechno moc prožívám, tak jsem si řekla, že musím pracovat na odlehčení, abych taky pocítila nějakou radost z bytí. A když tohle objevuješ, tak je úplně jedno, jestli jsi na jevišti, před kamerou nebo doma v kuchyni. Zvlášť teď, když mám roční holčičku a musím všechno stíhat, tak tuhle techniku hodně trénuju, abych si zachovala klid a nepodléhala panice.
To zní hezky, ale člověk se přece běžně dostává do situace, že ho nebaví vůbec nic. Jak potom hledat tu radost?
Častokrát když se v pět ráno probudím ke své dcerce, mám úplný děs z toho, co mě čeká. Obvykle špatnou náladu v sobě nechám být a soustředím se třeba na to, abych dobře uklidila stůl, a kupodivu i taková obyčejná činnost mi dodá sílu. Vnitřní rozladění totiž hodně souvisí s tím, jestli máš sílu, nebo nemáš. A načerpáš ji jedině tak, že zpomalíš nebo se zastavíš. Zjistila jsem, že jde jenom o to, nepříjemné pocity vydržet, protože ony netrvají věčně.
text MARTINA HRDLIČKOVÁ, foto FILIP HABART a ARCHIV N. BURGER
